Železobetonové montované stropy

8.3.3

Železobetonové montované stropy

Rozdíl mezi monolitickou a montovanou konstrukcí ze statického hlediska je dán především způsobem vzájemného spolupůsobení jednotlivých dílů konstrukce. Monolitické konstrukce jsou obvykle dostatečně tuhé, neboť jejich součásti jsou dokonale spojeny a ve srovnání s idealizací, uvažovanou ve statickém výpočtu, mají dostatek skrytých rezerv. Tyto skryté rezervy se při změně konstrukce monolitické na montovanou z velké části ztrácejí, neboť jak prakticky, tak i ekonomicky je nemožné provádět styky jednotlivých částí konstrukce tak, aby se vyrovnaly spojům konstrukce monolitické. Proto je třeba rozšířit návrh montované konstrukce o návrh styků, včetně odhadu míry spolupůsobení dílců stykem spojených, o statické působení jednotlivých dílců při výrobě, transportu a montáži, o chování montované konstrukce při stavbě a posléze i po jejím smontování.

Z výše uvedeného je u montované konstrukce třeba předpokládat, že:

• Dílce (prvky) konstrukce nejsou vždy vzájemně tuze spojeny. Styk často umožňuje vzájemné pootočení dílců.

• Zatížení působí různě ve vztahu k době provedení (zmonolitnění) styků. Účinky zatížení závisí nejen na jeho druhu, velikosti a časovém sledu působení, ale významně i na chování jednotlivých dílců a celé konstrukce, které je jiné během montáže a jiné v definitivní fázi.

Míru tuhosti styků srovnáváme s monolitickým provedením styků. Setkáváme se se čtyřmi druhy provedení styků (kloubové, pružné, tuhé a posuvné) lišícími se statickým působením vnitřních sil a jejich přenosu z jednoho prvku do druhého:

• Kloubový styk, který umožňuje při zatížení vzájemné pootočení prvků prakticky bez vzniku ohybových momentů. Musí být konstrukčně řešen tak, aby se zatěžovaný prvek mohl po odlehčení vrátit do původní polohy (např. uložení stropního dílce na průvlak prostřednictvím maltového lože nebo pryžového ložiska). Kloubový styk může být řešen jako posuvný styk, kdy je dílec ukládán na jiný prvek s možností posunu prostřednictvím vhodného ložiska (např. v dilataci).

• Pružný styk vytváří spojení dílců, u něhož dochází k pootočení o úhel, který považujeme za přímo úměrný momentu, působícímu v místě připojení.

• Tuhý styk vytváří dokonalé spojení dílců, při zatížení nedochází k vzájemnému pootočení dílců. Deformace při zatížení jsou shodné s monolitickým provedením konstrukce (např. dílec je uložen v prohlubni, která je po osazení zabetonována). Aby bylo možné považovat styk za tuhý, musí být výztuž všech prvků vstupujících do styku vzájemně účinně spojena (nejčastěji svařováním) a celý styk dokonale vyplněn zmonolitňující cementovou maltou nebo jemnozrnným betonem předepsaných vlastností.

Styky podstatně ovlivňují nejen funkčnost, ale též efektivitu zvolené konstrukce. Při volbě druhu styku a spojovacích prostředků proto vycházíme z jejich požadované funkce, z níž vyplývají též požadavky na jejich provedení:

• konstrukční řešení musí odpovídat teoretickým požadavkům, které jsou na ně kladeny: bezpečně přenášet působící síly a momenty bez nadměrných deformací případně jen s takovými deformacemi, se kterými uvažuje statické řešení,

• pracnost stykování musí být minimální, mokrý proces a svařování je proto třeba omezit na minimum, pokud možno vyloučit bednění stykových spár,

• vliv styku na postup montáže musí být minimalizován, stabilizace dílce nesmí vyžadovat dlouhé zavěšení na montážním prostředku, realizace vlastního styku nemá vyžadovat technologickou přestávku,

• styk musí umožňovat vyrovnání dílců a konstrukčních částí, musí respektovat výrobní a montážní tolerance,

• styk musí zajišťovat bezpečnost konstrukce a konstrukčních prvků během montáže, a to až do doby, kdy je schopen plnit svou funkci v dokončené stavbě,

• styk musí být dobře přístupný pro vlastní spojování i kontrolní činnost,

• styk musí umožňovat montáž i za nepříznivých klimatických poměrů.

Stropní plošné prvky, sestavované z deskových nebo žebrových panelů, musí vyhovět požadavkům z hlediska únosnosti a použitelnosti nejen jako samotné díly, ale i jako součást vodorovné stropní tabule.

PŘEDNOSTI A NEVÝHODY MONTOVANÝCH KONSTRUKCÍ

Přednosti a nevýhody montovaných konstrukcí

Jako každá konstrukce, tedy i konstrukce sestávající z montovaných železobetonových dílců představuje symbiózu statických, funkčních, výrobních, montážních, ekologických a ekonomických a možná i dalších vlastností. Tyto je třeba při rozhodování zvažovat a rozhodovat, které z nich v konkrétních podmínkách převažují, jsou rozhodující, výhodné nebo možné. Pro montovanou alternativu hovoří:

• Z hlediska konstrukčního a technologického je možné jednodušeji a ekonomičtěji přizpůsobit průřez prvku danému namáhání (např. použitím vylehčených stropních panelů, průřezu I, U), a tím lépe využít konstrukční materiál při snížení jeho spotřeby.

• Snadnější je použití betonů vysokých pevností a vyspělých tvářecích technologií.

• Zhotovování dílců ve výrobnách eliminuje vliv povětrnostních podmínek a zajišťuje průběžnou kontrolu kvality surovin i jejich zpracování. Dílce mají deklarovanou (či požadovanou) kvalitu ověřitelnou ještě před zabudováním do stavebního díla.

• Omezení podpěrných konstrukcí a bednění.

• Snížení závislosti na vnějším prostředí při realizaci.

• Možnost velké tvarové variability a přesnosti a dokonalé povrchové úpravy.

Výhodné řešení jednotlivých prvků montovaných konstrukcí však přináší řadu komplikací při sestavování konstrukčních částí stavby (stropu), které musíme při návrhu zohlednit a jejich negativní účinky alespoň zmírnit:

• Namáhání se koncentruje do styků, které jsou slabším článkem konstrukce. Významně se to projevuje zejména u styků, které mají zajistit spolupůsobení prvků, blížící se spolupůsobení v konstrukcích monolitických (např. u styčných spár mezi panely).

• Je nutné řešit problémy výrobních odchylek rozměrů dílců a rozměrové odchylky, vznikající při vytyčování poloh prvků a při jejich montáži.

• Z hlediska namáhání je složité řešení stropních konstrukcí, roznášejících zatížení obousměrně.

• Potíže nastávají při požadavku realizovat konzoly ve vzájemně kolmých směrech.

• Efektivita výroby montovaných konstrukcí je nepříznivě ovlivňována vysokým počtem druhu dílců (nejen různých tvarů a rozměrů dílců, ale i vyztužení). To vede ke snaze realizovat konstrukci z omezeného počtu co nejuniverzálnějších dílců navržených ovšem tak, aby přenesly i největší vnitřní síly, působící v konstrukci. Tento směr neprospívá ani materiálové ekonomii konstrukce a mnohdy ani plnění funkčních a estetických požadavků (jak prokazují zkušenosti s univerzálními soustavami montovaných železobetonových skeletových staveb a s hromadnou panelovou výstavbou). Je proto třeba hledat rozumný kompromis mezi snahou zefektivnit realizaci montované konstrukce stropu a nutností zajistit uživatelské i ekonomické parametry těchto konstrukcí.

• Doprava a manipulace s těžkými a objemnými dílci klade speciální požadavky na vybavení montážní organizace technikou i kvalifikovanými pracovníky. Hraje podstatnou roli při ekonomických rozborech při volbě konstrukčního systému objektu.

NÁVRH STROPNÍ KONSTRUKCE – KONSTRUKČNÍ DOPORUČENÍ

 NahoruNávrh stropní konstrukce

Při návrhu a provádění montovaných železobetonových stropů je nutno dbát ustanovení zejména těchto českých technických norem:

ČSN EN 206 Beton (ČSN 732403)

ČSN EN 1992-1-1 Eurokod 2 Navrhování betonových konstrukcí (ČSN 731201)

ČSN EN 1992-1-3 Betonové dílce a montované konstrukce

ČSN 731211 Navrhování betonových konstrukcí panelových budov

 NahoruTUHOST STROPNÍ KONSTRUKCE

Tuhost stropní konstrukce

Deformace stropní konstrukce v rovině desky při působení vodorovných účinků jsou řádově menší než vodorovné deformace nosného systému. Tuhost obecné desky ve stropní rovině je vzhledem k jejím rozměrům v běžných případech vyhovující a není nutné ji prokazovat. Je však důležité zajistit přenesení tahových a smykových sil ve stycích dílců montované stropní desky, jež vznikají působením vnějších zatížení. Ztužení (celkové uspořádání, dimenze styků, zálivkové výztuže) má podstatný význam pro celý konstrukční systém objektu a z tohoto hlediska ho také komplexně s ostatními konstrukčními částmi stavby posuzujeme.

Ztužení nosné konstrukce ve vodorovné rovině musí být účinné v každé stropní desce. V úrovni prefabrikované stropní konstrukce je lze realizovat v závislosti na konstrukčním uspořádání a řešení nosného systému:

• zálivkovou výztuží a zálivkovým betonem uloženým do prostoru mezi jednotlivé stropní dílce,

• zálivkovou výztuží vloženou do styků mezi stropní dílce a přivařenou nebo jinak kotvenou k průvlakům a ztužidlům,

• svařením vyčnívající výztuže zabudované ve stropních dílcích, která se nepodílí na přenášení svislých účinků (je umístěna např. poblíž neutrálné osy průřezu stropních dílců).

Spojením konstrukčních prvků je třeba vytvořit konstrukci s dostatečnou tuhostí a zajistit spolupůsobení jednotlivých dílců při přenášení nestejného svislého zatížení sousedních dílců. Tomuto požadavku musí odpovídat konstrukční řešení podélných styčných spár. Problém se řeší obvykle profilováním bočních čel stropních dílců, umožňující vytvoření soustavy betonových hmoždinek, propojující sousední stropní dílce ve vodorovném i svislém směru.

Obr. č.: 1 Příklad tvarů bočních ploch styků

Vytvoření hmoždinek ze zálivkového betonu zabezpečuje spolupůsobení stropních dílců i při vzniku smršťovacích trhlin na rozhraní zálivkového betonu a betonu dílců, kterému se prakticky nedá zabránit. Zajištění celistvosti (a tudíž i tuhosti stropní tabule) přispívá i zálivková výztuž, vkládaná do prostoru styků mezi panely. Přebírá tahová namáhání vznikající ve stropní tabuli při objemových změnách a případně i při vodorovném zatížení. Tím je omezeno zvětšování trhlin v prostoru styků. Podstatně také zvyšuje odolnost nosné konstrukce vůči mimořádným zatížením, které vyvozují některé prvky, podporující stropní konstrukci. Z uvedeného vyplývá důležitost uchování kvality zálivky z hlediska funkce styku v průběhu celého životního cyklu stavby (zamezení koroze stykové výztuže, vhodné zálivkové materiály, tvary styku umožňující řádné provedení a další).

Obr. č. 2: Charakteristické uspořádání zálivkové výztuže

V každé úrovni stropu je třeba vložit podélně i příčně spojitou výztuž a podle konstrukčního záměru též výztuž zajišťující spojení svislých nosných konstrukcí se stropní deskou na jejích okrajích. Pokud není výpočtem stanoveno jinak, volí se příčná a podélná tahová výztuž na namáhání tahovou silou n_d = 8 + 0,8n (n = počet podlaží). Tato síla by neměla být menší než 15 kNm^-1 a vzdálenost prutů větší než 2,4 m. Praktické provedení je předmětem technických a ekonomických rozvah, vycházejících z vybavení zhotovitele a požadavků na realizaci.

Obr. č. 3: Příklad ztužení realizovaného spojovacími skobami

Obr. č. 4: Příklad ztužení propojením výztuže

Podle získaných zkušeností s chováním spojů, navržených s ohledem na působící smykové namáhání, je možné předpokládat při šířce stropního panelu do 1800 mm rozdělení zatížení na sousední panely podle následujícího obrázku:

Obr. č. 5: Rozdělení účinků zatížení

JEDNOTLIVÉ VARIANTY MONTOVANÝCH STROPNÍCH KONSTRUKCÍ

Varianty montovaných stropních konstrukcí

Při návrhu vybraného typu stropní konstrukce proběhnou obecně následující kroky:

1. předběžný návrh výšky stropní konstrukce,

2. vykrytí půdorysu stropní konstrukce dle katalogu výrobce – výkres skladby,

3. výběr výšky průřezu a vyztužení,

4. posouzení na účinky vodorovného a příčného zatížení,

5. návrh případného spřažení s nadbetonováním,

6. posouzení otvorů v dílcích,

7. úprava podhledu a úprava nad dílci,

8. návrh konstrukčních detailů,

9. posouzení požární odolnosti,

10. posouzení zvukově a tepelně izolačních požadavků.

 NahoruSTROPY MONTOVANÉ ZE ŽELEZOBETONOVÝCH DESEK

Stropy montované ze železobetonových desek

Jsou vhodné pro malé vzdálenosti nosných podpěr, zpravidla od 1200 do 3000 mm, a pro užitné zatížení do 6,5 kNm^-2.

Prefabrikáty vyrábí pod označením PZD řada firem ve standardních odstupňovaných délkách ve skladebné šířce 300 mm. Dílce se liší nepatrně v sortimentu, ale výrobci využívají odlišnou prezentaci parametrů v technické dokumentaci. Desky jsou obvykle dimenzovány na užitné zatížení 3 nebo 5 kN/m² (uvedené hodnoty užitného zatížení nezahrnují vlastní tíhu panelů a stálé zatížení je uvažováno obvykle hodnotou 1,5 kN/m²). Atypické použití prvku se doporučuje konzultovat s výrobcem.

Desky jsou z výrobních důvodů lichoběžníkového průřezu. Sešikmení stěn má význam i při montáži – styčné spáry se snadněji zalévají a nemůže dojít k nesprávnému uložení desek v obrácené poloze. Vyrábějí se standardně ve dvou variantách: plné desky výšky 65 a 90 mm a dutinové desky výšky 90 mm (vylehčené čtyřmi podélnými dutinami průměru obvykle 38 mm) nebo 140 mm (vylehčené dvěma podélnými dutinami průměru 89 mm). Zhotovují se z vyztuženého betonu pevnostní třídy C 16/20 resp. C 25/30 podle druhu prvku. Způsob uložení specifikují technické podmínky – obvykle se předepisuje uložení pro desky do délky 1040 mm do lože z cementové malty v délce 65 mm po obou stranách a od délky 1190 mm v délce 140 mm. Jiné uložení je třeba ověřit výpočtem.

Výhodou konstrukce z prefabrikovaných desek je poměrně jednoduchá montáž i bez mechanizačních prostředků. Vzhledem k značnému počtu úzkých prvků však konstrukce vyžaduje přiměřenou pečlivost při ukládání a nechceme-li se věnovat dodatečným opravám, je třeba se zaměřit také na kritická místa konstrukce, což je napojení na svislé konstrukce, případné dobetonování částí stropu a prostupy. Nelze podcenit řádné vyčištění a přípravu spár mezi deskami a pečlivé zaplnění vhodnou betonovou zálivkou, aby celá konstrukce fungovala jako celistvá deska. Je třeba upozornit i na řádné ošetřování čerstvé zálivky, zejména v letních měsících na stropní konstrukci vystavené slunečnímu záření. Zde je častý zdroj problémů s nepevnou zálivkou, která neplní svou funkci. Horní plocha desky je pohledově neupravená, u některých výrobců z ní navíc vyčnívají oka pro závěsy. Podhled desek se obvykle opatřuje omítkou, v esteticky méně náročných prostorách lze aplikovat pouze nátěr.

Obr. č. 6: Příklad stropu se ztužujícím věncem

 NahoruSTROPY PANELOVÉ

Stropy panelové

Tyto stropy využívají pro vytváření stropní konstrukce plošně i objemově větších prvků – stropních panelů. Výhodou je menší počet styků a spár v podhledu stropu a dosažení vyšších parametrů zastropení. Při použití přiměřené zdvihací techniky snižují podstatně staveništní pracnost. Panely ukládáme na nosné svislé konstrukce tvořené zdivem, prefabrikovanými stěnami nebo prvky skeletových konstrukcí (trámy, průvlaky). Tomu, spolu s účelem využití, odpovídají způsoby uložení, provedení styků a zejména druhy použitých panelů.

Obr. č. 7: Charakteristické druhy stropních panelů

U stropů předpjatých (Spiroll) je třeba upozornit na problémy se vzepětím jednotlivých prvků. Zavedením předpětí do dílce dochází k jeho deformaci, která vytváří přirozené vzepětí prvku. To je samozřejmě příznivý úkaz, neboť vzepětí je po zatížení kompenzováno a stropy nevykazují průhyby. Problém je však v tom, že velikost vzepětí není závislá jen na velikosti předpínací síly a kvalitě čerstvého betonu, což jsou hodnoty velmi přísně a přesně kontrolovatelné, ale též na okamžiku vnesení předpětí (stáří předpínaného prvku) a poloze dílce ve výrobní lince, která ovlivňuje velikost ztráty předpětí. Tak se může stát, a často se stává, že dva prvky stejného označení mají různou hodnotu vzepětí. Z takovýchto prvků je pak velmi obtížné provést rovný stropní podhled.

 NahoruUložení na průvlaky

Uložení na průvlaky

Nejčastějšími průřezy plnostěnných průvlaků jsou průřezy obdélníkové, tvaru písmene I, T apod., nebo průřezy opatřené na spodním okraji ozuby pro uložení stropních dílců. Krajní průvlaky nebo ztužidla mohou mít nesymetrický průřez tvaru písmene L. Rozměry příčného průřezu průvlaku jsou závislé na celkovém řešení konstrukčního systému objektu, především styku se svislou nosnou konstrukcí (např. se sloupem), na jeho rozponu a zatížení. Ze statického hlediska je vhodný obdélníkový průřez s větším rozměrem ve směru výšky průvlaku (poměr výšky k šířce cca 3:2). Nevýhodou tohoto řešení je viditelný průvlak, který omezuje dělení a variabilitu vnitřních prostorů, snižuje světlou výšku zastropeného prostoru a zpravidla zvyšuje druhovost kompletačních prvků. Proto jsou, především v občanské výstavbě, používány plošné průvlaky, jejichž tloušťka je rovna tloušťce stropních desek. Větší spotřeba oceli u těchto průvlaků je kompenzována výhodami rovného podhledu. Tyto průvlaky mají šířku 1200 – 1800 mm. Zvláštním případem jsou průvlaky spřažené se stropní deskou, spínané nebo vytvořené ze žeber stropních dílců.

Obr. č. 8: Příklady konstrukčních tvarů průvlaků

U obdélníkových průřezů je šířka průvlaku obvykle rovna přilehlé straně sloupu. Na rozdíl od plošných "skrytých“ průvlaků jsou v některých případech, kdy je to účelné nebo požadované (velká rozpětí, osobité aplikace), navrhovány průřezy průvlaků staticky účinné, tj. tvaru písmene T, I nebo štíhlé a vysoké průřezy.

Obr. č. 9: Příklady staticky účinných tvarů průvlaků

Délky průvlaků jsou ovlivňovány mnoha hledisky: přípustnou hmotností z hlediska výroby, přepravy a montáže, řešením styků se sloupy a statickým uspořádáním. Úprava koncových úseků průvlaků je závislá zejména na řešení styku se sloupem. Různé způsoby řešení styku v systému s průběžnými průvlaky zvyšují druhovost prvků, např. konzolově vyložený a průběžný průvlak, průvlak ukončený ve středu nebo v kraji sloupu apod. U průběžných sloupů je používáno převážně jednoho druhu průvlaků.

Obr. č. 10: Příklad četné druhovosti průvlaku konstrukční soustavy

Na řešení styku průvlaků se svislou nosnou konstrukcí a jejich vzájemných tuhostech závisí schopnost systému odolávat samostatně vodorovným účinkům. Proto dimenze, tvar a uložení průvlaku posuzujeme i z tohoto hlediska. Jestliže je stabilita systému zajišťována jinak než rámovým účinkem soustavy sloupů a průvlaků, např. výplňovými stěnami, klesají nároky především na výšku průvlaku (ohybovou tuhost). V některých případech deskových sloupových systémů přebírá funkci průvlaků podporová (sloupy podporovaná) deska. Při volbě druhu styku (např. uložení na sloup) obvykle vycházíme z konstrukčního řešení soustavy objektu.

Obr. č. 11: Možnosti uložení průvlaku na průběžný sloup

Vzhledem ke statické důležitosti průvlaků je nutno omezit v průvlacích prostupy. Z toho důvodu jsou někdy používány průvlaky zdvojené. V klasických obdélníkových průvlacích nelze provádět prostupy (s výjimkou prostupů rozměrově velmi malých). Též u plošných průvlaků lze provést v okolí sloupu jen malé prostupy.

U průvlaků v krajních polích je nutné uvážit i vliv kroutících momentů od nesymetrického zatížení stropními dílci. Obdobně tomu je u styků deskových průvlaků a tzv. zdvojených průvlaků s průběžnými sloupy. Při tom je nutné uvážit obě stadia statického působení: montážní stadium (průvlaky jsou staticky určité prosté nosníky) a provozní stadium (průvlaky jsou součástí staticky neurčité rámové konstrukce).

Obr. č. 12: Příklady kroucení průvlaků

Při ukládání panelů na průvlaky ovlivňuje tvar průvlaků a sloupů četnost druhů použitých stropních panelů.

Obr. č. 13: Příklad velké četnosti panelů

Vhodnější jsou z tohoto hlediska např. průvlaky obráceného T s úložnými plochami přesahujícími rozměr sloupu. Obecně platí doporučení, že výřezy (pro probíhající sloupy apod.) nemají zabírat více než 1/3 šířky panelu.

 NahoruPanely – obecná doporučení

Panely – obecná doporučení

Vzhledem ke specifickým prvkům stropní konstrukce (panelům) je třeba, kromě působení namáhání na konstrukci, sledovat:

• hmotnost panelů, která je důležitou veličinou při návrhu maximálního rozměru. Při rozhodování hraje podstatnou roli i umístění prvku v prostoru stavebního díla s ohledem na reálné parametry montážního mechanizmu (nosnost při konkrétním vyložení, situování zdvihacího mechanizmu apod.) a podmínky montáže (dostupnost místa uložení, způsob zavěšení, související konstrukce a další),

• uložení panelů, které je závislé nejen na výpočtu působících sil, ale je podstatně ovlivňováno způsobem uložení a kvalitou svislých a vodorovných nosných konstrukcí. Délka uložení stropních panelů musí být nejméně 50 mm. Použije-li se však např. zesílený stropní panel o únosnosti větší o 25 až 30 %, je nutno zvětšit uložení až na 300 mm. Jsou-li panely uloženy na železobetonový věnec, musí být tento vyroben z betonu min. C16/20 a výšky min. 130 mm. Panely lze ukládat přímo na zdivo, pokud je toto zdivo pevnostní třídy min. P 10. Jako poslední vrstva zdiva, na niž má být uložena stropní konstrukce, musí být provedena srovnávací vrstva z betonu min. C16/20 v tloušťce 30 – 50 mm. Na cihelné zdi se doporučuje uložení 100 až 150 mm v závislosti na rozpětí panelu. Při délce uložení menší než 100 mm je třeba provést statické posouzení. Dílce se ukládají obvykle do lože z cementové malty. Mezi propojená čela panelů (např. přivařením spojovací výztuže k montážním okům panelu) se ukládá věncová výztuž. Dutiny panelů je třeba před dobetonávkou (dokud jsou ještě volně přístupné!) uzavřít ucpávkami. Ucpávky nejsou součástí dodávky panelů a je třeba je zajistit samostatně.

Obr. č. 14: Uložení panelu na cihelném zdivu

Vzájemné styky panelů zabezpečují ze statického hlediska jejich spolupůsobení při přenášení sil v rámci celého objektu. Z obecného hlediska, a na to nesmíme zapomínat, musí stropy a tedy i jejich styky, splňovat uživatelské požadavky na konstrukční části kladené (realizační i provozní). Spolupůsobení stropních panelů podle styčných ploch se zabezpečuje zpravidla pomocí hmoždinek, vznikajících mezi panely v profilovaných styčných spárách při zalití stykovým betonem nebo maltou. České normy (např. ČSN 731201, ČSN 731211) uvádějí řadu konstrukčních požadavků a uspořádání styků, kterým musí konstrukce vyhovět. Je na projektantovi, aby je při řešení konkrétního konstrukčního systému objektu promyšleně využil. Statické i konstrukční detaily je možno řešit rozličnými způsoby, je však třeba respektovat požadavky realizátora i uživatele díla (ekonomika, rychlost realizace, technologické možnosti, uživatelské podmínky, kvalita v dlouhodobém horizontu a další).

Obr. č.15: Příklad obecných požadavků na styk stropních panelů

Při uložení panelů hraje svou roli i tvar čela. U nižších objektů (asi do 4 podlaží) se uplatňují panely s šikmými čely, u vyšších objektů je vhodnější čelo panelu stupňovité, které lépe odolává "rozhánění panelů do stran“ vlivem klínovitého účinku dobetonávky, zatížené seshora.

Obr. č. 16: Uložení panelů s různými čely

Čela předpjatých panelů jsou po odříznutí z výrobní linky svislá. Z principu také nelze spojovat jejich výztuž. S touto skutečností je třeba počítat a velikost spáry navrhnout tak, aby umožnila vložení výztuže a řádné zaplnění cementovou maltou. Délka uložení je 100 až 150 mm.

Obr. č. 17: Uložení předpjatého panelu

Rozmístění panelů je třeba volit i s ohledem na související nosné konstrukce. U zděných konstrukcí se jedná zpravidla o respektování modulového systému a výběr panelů z nabízené rozměrové řady. Komplikace nastávají v případě vložených šachet, prostupů i komínových těles.

Při rozmísťování panelů na montovaném rámu je navíc třeba přihlížet k tomu, aby spáry mezi panely vycházely do míst případného kloubového styku rámových prvků (u vložených polí apod.).

U skeletových staveb vyplývá koncepce ukládání ze směru rámů nosného systému. V případě rámů obousměrných máme na rozhodování řadu variantních možností.

Obr.č. 18: Směr uložení panelů u obousměrných rámů

Z důvodů rovnoměrného zatížení průvlaků obvykle klademe panely v sousedních polích střídavě. Lze však navrhnout i jeden čtvercový panel, uložený po celém obvodě na deskové průvlaky nebo pouze v rozích, jako bezprůvlakový strop.

U předem daných rozměrů zastropení, které nelze vykrýt sortimentem dodávaných prvků, přichází na řadu doplnění monolitickou částí konstrukce. Před její realizací je třeba posoudit všechny možnosti řešení a zvážit, zda tento "nedostatek“ nelze využít (řešení prostupů, zesílení konstrukce, vložení nějakého zařízení, zvýraznění vzhledového působení apod.) a jak nejvhodněji monolitickou část realizovat. Většinou vyhoví (z hlediska statické funkce i provádění) rozdělení monolitické části mezi odsunuté prefabrikované dílce. Šířka vložených polí nebývá velká (obvykle okolo 100 mm) a lze je podbednit jednoduchými prostředky bez podpírání. Vzniklé široké "hmoždiny“ je třeba přiměřeně vyztužit a řádně zaplnit kvalitní betonovou směsí.

 NahoruMontované panelové dílce

Montované panelové dílce

 NahoruPlné železobetonové panely

se vyrábějí podle přání odběratele v šířkách až 2400 mm o délce do 7200 mm. Výšky se pohybují od 140 mm do 250 mm. Mají nadvýšení pro eliminaci zejména dlouhodobého průhybu (obvykle Δf od stálého a poloviny…