Obsah územního plánu upravuje obecně ust. § 43 stavebního zákona, podle kterého stanoví územní plán základní koncepci rozvoje území obce, ochrany jeho hodnot, jeho plošného a prostorového uspořádání, uspořádání krajiny a koncepci veřejné infrastruktury; vymezí zastavěné území, plochy a koridory, zejména zastavitelné plochy a plochy přestavby, plochy pro veřejně prospěšné stavby, pro veřejně prospěšná opatření a pro územní rezervy a stanoví podmínky pro využití těchto ploch a koridorů.
V obecné rovině pak lze konstatovat, že vymezování zastavitelných ploch je jedním ze základních nástrojů, který obce využívají ke svému rozvoji. Mnohdy je však vyzdvihován pozitivní aspekt tohoto směru územního plánování, aniž by byla zároveň řečena i méně „populární“ pravidla, kterým toto vymezování v zájmu funkčnosti a efektivity územního plánování podléhá. Nejzásadnější principy, jako jsou požadavky na odůvodnění potřebnosti vymezování nových zastavitelných ploch a nemožnosti využití ploch stávajících, formuluje zákon výslovně v zájmu ochrany nezastavěného území a volné krajiny. Kromě toho lze však dovodit i jiné požadavky, a to jak z konkrétních ustanovení stavebního zákona, prováděcích vyhlášek, tak i výkladem cílů a úkolů územního plánování. Jedním z podstatných aspektů vymezování zastavitelných ploch (především ploch pro bydlení) je jejich dopravní nepojení, a v případě větších ploch také jejich vnitřní dopravní řešení. Cílem tohoto článku je pojednat o úskalích vymezování nových zastavitelných ploch právě z těchto hledisek.
Dopravní napojení nově vymezené zastavitelné plochy je třeba v územním plánu (nebo jeho změně) určit vždy. Podle ust. § 3 odst. 5 vyhlášky č. 501/2006 Sb. je obecným požadavkem na vymezování ploch vytvářet a chránit bezpečně přístupná veřejná prostranství v zastavěném území a v zastavitelných plochách a chránit stávající cesty umožňující bezpečný průchod krajinou a vytvářet nové cesty, je-li to nezbytné. Z uvedeného lze dovodit, že při vymezování nových zastavitelných ploch by měly být preferovány stávající komunikace, a to i za předpokladu nového požadavku na jejich rozšíření a zkapacitnění. Pokud je vymezena nová zastavitelná plocha mimo hranice zastavěného území, tedy plocha, která nepřiléhá k žádné stávající komunikaci, je třeba její dopravní napojení nově navrhnout. Co se týče šíře koridoru pro takovou komunikaci, vychází projektant zejména z normových hodnot stanovených pro konkrétní kategorie komunikací tak, aby mohla být v daném místě vybudována svůj účel splňující komunikace (viz např. ČSN 73 6110). Je otázkou, zda je možné pojmenováním koridoru v územním plánu předvídat kategorii komunikace, která bude teprve budována, a o jejímž zařazení teprve po kolaudaci rozhodne silniční správní úřad. Protože pravomoc rozhodovat o druhu a kategorii pozemní komunikace náleží právě silničnímu správnímu úřadu, vymezovat duplicitně představu o budoucí kategorii či druhu komunikace v územním plánu se nejeví jako nejvhodnější řešení. Důvodem je skutečnost, že tím je předvídán stav, o kterém má být dle zákona o pozemních komunikacích teprve rozhodnuto. Vymezením koridoru v odpovídajících parametrech územní plán umožní, aby v místě byla realizována…
