Veřejné prostranství z pohledu legislativy

2.2.30

Veřejné prostranství z pohledu legislativy

Mgr. Martina Pavelková

Veřejné prostranství je pojem uplatňující se napříč právními oblastmi (objevuje se především v obecním právu, soukromém právu a v právu stavebním). Jeho definice je upravena v zákoně č. 128/2000 Sb., o obcích. Podle ustanovení § 34 tohoto zákona jsou veřejným prostranstvím náměstí, ulice, tržiště, chodníky, veřejná zeleň, parky a další prostory přístupné každému bez omezení, tedy sloužící obecnému užívání, a to bez ohledu na vlastnictví k tomuto prostoru. Základním definičním znakem veřejného prostranství tedy je, že je přístupné každému bez omezení, tedy slouží obecnému užívání. Ústavní soud ve své judikatuře dovodil, že slova "a další prostory přístupné bez omezení", je nutné vykládat tak, že nejde o jakékoliv prostory, ale že jde o prostranství, mající obdobný charakter jako náměstí, tržiště, silnice, místní komunikace, parky a veřejná zeleň.

Veřejným prostranstvím se určitý prostor stává ze zákona, tzn., pokud jej lze na základě jeho faktické charakteristiky podřadit pod citovanou definici. Obec může dle zákona o místních poplatcích vydat obecně závaznou vyhlášku, v rámci které spojí s užíváním deklarovaných veřejných prostranství poplatkovou povinnost.

Jak vyplývá z citované právní úpravy, veřejná prostranství všeobecně (tj. i ta, s jejichž užíváním je spojena poplatková povinnost) mohou být ve vlastnictví soukromé osoby. V takovém případě musí, dle judikatury Nejvyššího soudu, existovat mezi vlastníkem pozemku a obcí, jež pozemek za účelem veřejného prostranství "užívá", nájemní vztah, jinak vzniká na straně obce bezdůvodné obohacení.…