Údržba a obnova historických fasád

5.4.4.2

Údržba a obnova historických fasád

Předpokladem kvalitně provedené obnovy historické fasády je v první řadě vyhodnocení její historické hodnoty a potom vhodně zvolený postup její obnovy včetně použití odpovídajících materiálů a dodržení předepsaných technologických postupů. Základem moderní památkové péče je úcta k hodnotnému historickému originálu a k hodnotě jeho stáří. Zachování dochovaných historických konstrukcí, prvků a povrchů je prioritou památkové péče. V případě historických fasád se tak jedná nejen o zachování dochovaných historických výplní otvorů, ale i o historické omítky, jejich dochované historické úpravy povrchů, historické povrchové úpravy kamenného zdiva, kamenosochařských prvků fasád a architektonických plastik. Nelze přistoupit k odstranění historické omítky jen proto, že její technický stav není dokonalý, povrch dokonale rovný a že nesplňuje současné normy pro nové omítky. A nemusí se jednat pouze o omítky zdobené třeba sgrafity nebo štuky. I jednoduchá omítka zatřená mnoha vrstvami vápenného nátěru zasluhuje, aby byla zachována jako historický doklad pro budoucí generace.

Fasáda je vnější tváří každé stavby, dotváří architektonický výraz budovy a zpravidla na první pohled vypovídá o době jejího vzniku, o její funkci, důležitosti a jejím současném stavebně technickém stavu. Fasáda je tvořena množinou architektonických prvků, které tvoří harmonický celek. Základním článkem fasády bývá zpravidla obvodové zdivo stavby. Dalšími prvky fasády jsou tektonické architektonické články členící základní plochu fasády zhotovené z kamene, terakoty, štuku či omítky, dále okenní a dveřní otvory včetně jejich výplní, okenice, oplechování říms, okenních parapetů, okapové svody a dále různé konzoly, úchyty a kotvy okapů a hromosvodů.

Pokud je základní plocha fasády provedena z kamenných kvádrů a profilovaných architektonických prvků vyskládaných do požadovaného tvaru s minimálními spárami nebo vyskládána z pálených cihel s upraveným lícem spár bez další vrstvy nátěru či omítky, hovoříme o lícovém zdivu a režné fasádě. Pokud povrchovou úpravu obvodového zdiva tvoří omítka, hovoříme o fasádě omítané.

Každá fasáda podléhá přirozenému stárnutí a musí být pravidelně udržována. Proces přirozeného stárnutí fasády může být výrazně ovlivněn a urychlen zejména nadměrným zvlhčením zdiva či dalšími faktory. Proto součástí přípravy každé opravy fasády by mělo být provedení stavebně technického průzkumu, který prověří:

• materiálovou skladbu jednotlivých vrstev fasády,

• rozsah a příčiny případného poškození jednotlivých částí fasády,

• vlhkostní poměry a případnou salinitu konstrukcí,

• historickou či původní povrchovou úpravu a barevnost.

Průzkum materiálové skladby jednotlivých vrstev fasády zjišťuje materiálové složení, pevnost a stav zdiva, u ložné malty a omítky, jejich složení, druh pojiva, typ a zrnitost plniva a další přísady.

Průzkum rozsahu a příčin poškození jednotlivých částí fasády zjišťuje rozsah a příčiny poškození zdiva, omítek, štukových dekoračních prvků a jejich nátěrů.

Průzkum historické či původní povrchové úpravy a barevnosti zjišťuje jednotlivé dochované historické vrstvy omítek a povrchových úprav včetně jejich barevností.

Průzkum vlhkostních poměrů a případné salinity (viz Předprojektová a projektová příprava Specializované stavebně technické průzkumy).

Teprve na základě vyhodnocení výše uvedených zjištění je možné připravit kvalitní návrh na obnovu historické fasády. Součástí tohoto návrhu musí být rovněž vyhodnocení příčin, které vedly k poškození fasády a návrh opatření na jejich odstranění nebo zmírnění. Bez odstranění zjištěných příčin poškození fasády by její obnova byla prakticky bezcenná. K základním příčinám poruch fasád patří:

• vlhkost,

• vodou rozpustné soli ve zdivu a omítkách,

• biologické organizmy.

Zdrojem nadměrné vlhkosti zdiva a tedy i fasády může být:

• zatékání vody stavebními vadami,

• srážková voda hnaná větrem a stékající po svislých konstrukcích,

• srážková voda odstřikující od vodorovných konstrukcí,

• vzlínání vody z navátého tajícího sněhu,

• voda pronikající z poškozených či zanesených instalací a dešťových svodů,

• zemní vlhkost vzlínající z terénu do základů a zdiva pod terénem,

• kondenzace vodních par na prochlazené konstrukci,

• dotace vody do stavebních konstrukcí z mokrých stavebních procesů.

Návrh vhodných sanačních metod je závislý v první řadě na příčinách zavlhání. Nejčastější příčinou bývá průsak a vzlínání vlhkosti do zdiva a omítek. Optimální účinnosti sanace vlhkosti dosáhneme vhodnou kombinací sanačních metod:

• přerušením vzlínání vody ve zdivu vložením izolace do vytvořené spáry,

• přerušením nebo snížením vzlínání vody vytvořením chemické clony (injektáží),

• potlačením vzlínání vody ve zdivu účinkem stejnosměrného proudu (elektroosmózou),

• odvodem vlhkého vzduchu přirozeným či nuceným větráním,

• provedením povrchové úpravy umožňující zvýšené odpařování vlhkosti.

Dalšími doplňujícími opatřeními jsou stavební opravy narušených konstrukcí, technické opravy poškozených instalací a opravy a údržba poškozených či zanesených dešťových svodů, položení drenáží a provedení terénních úprav v okolí stavby. Předcházet kondenzací vzdušné vlhkosti je možné větráním a vytápěním místností a použitím odvlhčovacích přístrojů pracujících na bázi adsorpce nebo kondenzace.

Se zvýšenou vlhkostí souvisí i rozsah případného zasolení, protože vodou rozpustné soli jsou ve stavebních materiálech distribuovány ve formě vodního roztoku. Zvýšený obsah solí ve zdivu a v omítkách následně zvyšuje jejich vlhkost. Soli ucpávají póry na povrchu, a tak snižují přirozené odpařování vlhkosti. Pokud koncentrace soli ve vodním roztoku přesáhne určitou hranici, dochází k jejich krystalizaci, která způsobuje narušení porézních materiálů, zejména omítek.

Těmi nejčastěji se vyskytujícími solemi, které jsou příčinou poškozování zdiva a omítek, jsou sírany, chloridy a dusičnany. Sírany pronikají do zdiva především ze zeminy, případně se srážkovou vodou, chloridy jsou součástí zimních posypů komunikací a dusičnany se dostávají do konstrukcí z fekálií či hnojiv.

Společně s průzkumem vlhkosti je třeba provést průzkum a posouzení zasolení. Není možné řešit tuto problematiku jen na základě vizuálního průzkumu, ale je třeba zjistit přesný typ přítomné soli, její koncentraci a rozložení v jednotlivých částech konstrukce. Pokud hodnoty salinity překračují určité mezní hodnoty, je nutné přikročit k opatřením snižujícím destrukční vliv solí.

Redukce obsahu solí (odsolování) se provádí nejčastěji mechanickým odstraňováním výkvětů z povrchu fasád. Tento způsob odsolování však neřeší odstranění solí obsažených uvnitř stavebních konstrukcí a po čase tak dochází k recidivě výkvětů. Další možností je odstranění nejvíce zasolených částí konstrukce. Tento destruktivní způsob odsolování je při obnově stavebních památek a jejich fasád zcela nevhodný.

Dalším způsobem snižování obsahů solí je odsolování pomocí adsorpčních obkladů a omítek, kdy po zvlhčení podkladu je přiložen obklad či nanesena omítka. Vodou rozpuštěné soli jsou kapilárami transportovány do sorbentu, který je po dokončení procesu sejmut.

Podobným způsobem snižování vlhkosti a odsolování je použití tzv. sanačních omítek. V případě obnovy stavebních památek a jejich fasád je jejich použití velmi kontroverzní a ve většině případů není dosaženo předpokládaného efektu. Proto by se sanační omítky při obnově historických fasád měly používat zcela výjimečně a jen v ojedinělých případech.

Poškození fasád biologickými organizmy, jako jsou bakterie, houby, řasy a lišejníky, se často objevuje zejména na navlhlých fasádách nejen historických budov, ale stále častěji i na nově provedených zateplovacích fasádních systémech.

Příčin poškozování fasád biologickými organizmy je celá řada. Ale základním předpokladem uchycení těchto organizmů je dlouhodobá vlhkost fasády způsobená například kondenzací vlhkosti na chladném povrchu fasád. Důležitým faktorem je i otázka nasákavosti povrchu fasády.

K eliminaci poškozování fasád biologickými škůdci je v první řadě třeba odstranit všechny vlivy, které podporují výskyt organizmů na fasádě, a to zejména nadměrnou vlhkost. Vlastní odstranění mikroflóry je prováděno aplikací vhodných pesticidů, které účinkují proti bakteriím (baktericidy), proti houbám (fungicidy) a proti řasám a lišejníkům (algicidy). Pesticidní přípravky ve formě roztoků jsou aplikovány na napadené povrchy po předchozím mechanickém očistění těchto povrchů od viditelných částí mikroorganizmů. Nebo se přidávají preventivně jako přísada do fasádních nátěrových hmot.

K dalším poruchám, se kterými se setkáme při opravě historických fasád, patří trhliny. Správná diagnostika příčin trhlin je základem jejich spěšné sanace. Základní otázkou diagnostiky původu trhlin je, zda se jedná o primárně konstrukčně podmíněné trhliny, které se druhotně projevují na povrchu omítky, nebo se jedná pouze o omítkou podmíněné trhliny, případně o kombinaci obou druhů.

U konstrukčně podmíněných trhlin je dále třeba prověřit, zda se jedná o lokální poruchu podkladní konstrukce, která nemá vážný dopad na statiku objektu, nebo zda se jedná o závažnější statické změny nosných konstrukcí, které vznikly změnou polohy, tvaru či objemu konstrukce po jejím omítnutí. V obou případech je dále nutné zjistit, zda se jedná o změny v konstrukci jednorázové a stabilizované nebo zda se změny opakují a jsou aktivní.

Příčiny vzniku omítkou podmíněných trhlin je třeba hledat v provádění omítky nebo v jejím materiálu. K základním typům omítkou podmíněných trhlin patří:

• kapsové trhliny – jsou to krátké, převážně vodorovné trhliny délky 100–200 mm, které vznikají v ještě plastické omítce,

• smršťovací trhliny – síťovité trhliny, které vznikají jednak při rychlém vyschnutí povrchu omítky nebo při dodatečném vysychání podkladu,

• trhliny z nadbytku pojiva – krátké vlasové trhliny, které se nacházejí pouze v povrchu omítky a jsou…