Nejen u budov provedených z cihelného zdiva určených pro pobyt osob
je velmi výhodné použít stropy z cihelných materiálů. Vedle zachování ideálního
jednotného podkladu pod omítky jsou to hlavně přirozené vlastnosti páleného
cihelného střepu, které velmi příznivě působí na klima uvnitř místností –
schopnost přijímat a opět vydávat vlhkost obsaženou ve vzduchu ve formě vodní
páry. Keramický strop má velmi dobré tepelně izolační vlastnosti. Voda na tomto
stropu nekondenzuje jako u železobetonu. Velké uplatnění má proto kromě bytové
a občanské výstavby v zemědělských stavbách. Významnou vlastností cihelných
stropních konstrukcí je jejich vysoká požární odolnost. Materiály cihlářských a
betonářských výrobků (cihelný střep, beton, ocel) jsou zatříděny podle reakce
na oheň do třídy A1 nehořlavé. Cihlářský střep má velmi dobré vlastnosti z
hlediska tepelné ochrany při požáru a chrání ocelovou nosnou výztuž před
rychlým zvyšováním teploty na kritickou hodnotu. Celokeramický podhled těchto
konstrukcí tvoří jednotný ideální podklad pod omítku.
Při statickém návrhu keramických stropních dílců postupujeme
v zásadě jako u železobetonových prefabrikátů. Keramickou stropní konstrukci
tvoří tři druhy stavebních hmot:
-
ocelová výztuž (přejímá tahová napětí),
-
beton (přejímá tlaková napětí),
-
keramické tvarovky (jsouli toho schopny, přejímají tlaková
napětí).
V porovnání se železobetonem jsou keramické stropní konstrukce, díky
své malé hmotnosti, z hlediska zvukové izolace nevýhodné a je nutno je
doplnit akustickými podhledy či těžkými plovoucími podlahami.
Výhody keramických montovaných stropů lze souhrnně uvést:
-
jednotný keramický podhled,
-
dobrá tepelně izolační schopnost,
-
snadná montáž,
-
příznivá hmotnost konstrukce,
-
úspora oceli a betonu.
Keramické stropy a platné normy
Keramické stropy a platné normy
V oblasti českých norem týkajících se keramických stropních
konstrukcí částečně proběhlo a stále probíhá bouřlivé období přechodu našeho
normového systému k Eurokódům současně s podchycením vazeb na rozvoj
materiálové základny. K tomu se připojila nutnost řešit úpravou norem i některé
případy poruch staveb (jmenovitě např. stropy HURDIS). Uvádíme proto pro
základní orientaci krátký přehled vybraných platných normových předpisů.
ČSN 73 0031
Spolehlivost stavebních konstrukcí a základových půd. Základní
ustanovení pro výpočet
Datum účinnosti od 1. 1. 1990. Nahradila ČSN 73 0031 z 9. 9.
1977.
Norma se vztahuje na nosné stavební konstrukce a jejich části, dílce
a spoje z různých materiálů a na základové půdy, a to pro všechny druhy
stavebních objektů. Určuje základní ustanovení pro výpočet konstrukcí a
základových půd. Normalizovány jsou např. parametry materiálů, parametry
zatížení, výpočty a výpočetní modely, vyjádření významu objektů a nosných prvků
apod. V příloze jsou pak uvedeny příklady zařazení objektů do jednotlivých
tříd, podle jejich ekonomického nebo společenského významu.
Pro navrhování a posuzování konstrukcí při přestavbách a opravách
platí samostatné technické normy zpracované v návaznosti na tuto kmenovou
normu.
ČSN 73 1101
Navrhování zděných konstrukcí vč. změny Z6 05/2007
Datum účinnosti od 1. 9. 1981. Nahradila ČSN 73 1101 z 27. 7.
1967.
ČSN 73 1101 je platná do 1. 3. 2010 souběžně s normou ČSN EN 1996
1 1 : 2007 Eurokód 6 .
Norma platí pro navrhování a posuzování zděných konstrukcí bytových
občanských, průmyslových a zemědělských staveb. Navazuje na ČSN 73 0031 .
Stanoví především požadavky na materiály. Převážná část normy se zabývá
výpočetní charakteristikou zdiva, statickými výpočty, mezními stavy únosnosti a
použitelnosti apod. V příloze je příklad výpočtu zděných konstrukcí při
přestavbách.
(73 1101) ČSN EN 1996-1-1 : 2007
Eurokód 6: Navrhování zděných konstrukcí – Část 1 -1: Obecná
pravidla pro vyztužené a nevyztužené zděné konstrukce
Datum schválení: 1. 5. 2007, datum účinnosti od 1. 6. 2007.
S účinností od 1. 3. 2010 se zrušuje ČSN 73 1101 z 17. 9.
1980, která do uvedeného data platí souběžně s touto normou. ČSN EN
1996-1-1:2007 stanovuje pravidla pro návrh konstrukcí z nevyztuženého a
vyztuženého zdiva, která se používají pro navrhování pozemních a inženýrských
staveb společně s ČSN EN 1990, ČSN EN 1991, ČSN EN 1997 a ČSN EN 1998 . ČSN
EN 1996-1-1:2007 (stejně tak jako další Eurokódy) rozlišuje zásady a
aplikační pravidla, které se používají v České republice jako normativní.
Část 1 -1 Eurokódu 6 je obecným základem pro navrhování pozemních a
inženýrských staveb z nevyztuženého a vyztuženého zdiva, do kterého jsou
vloženy výztužné pruty pro dosažení potřebné tažnosti, únosnosti a
použitelnosti zdiva. Pro předpjaté a sevřené zdivo jsou uvedeny zásady, nikoliv
aplikační pravidla. Tato část neplatí pro zděné prvky o ploše příčného řezu
menší než 0,04 m2. U druhů konstrukcí, jejichž navrhování není úplně
pokryto Částí 1 -1, při novém konstrukčním využití běžných materiálů, při užití
nových materiálů nebo při působení zatížení nebo jiných vlivů, u nichž dosud
chybí obvyklé zkušenosti, lze používat stejné zásady a aplikační pravidla jako
v této normě, ale je možné je doplnit. Norma poskytuje podrobná pravidla, která
jsou použitelná zejména pro běžné budovy. Použitelnost těchto pravidel může být
omezena z praktických důvodů nebo pro nezbytné zjednodušení.
(73 1101) ČSN EN 1996-1-2
Eurokód 6: Navrhování zděných konstrukcí – Část 1 -2: Obecná
pravidla – Navrhování konstrukcí na účinky požáru
Datum schválení 1. 8. 2006, datum účinnosti od 1. 9. 2006.
ČSN EN 1996-1-2 stanovuje doplňující pravidla pro návrh
konstrukcí na účinky požáru k návrhu podle normy ČSN EN 1996-1-1 , která
se používá pro navrhování pozemních a inženýrských staveb společně s ČSN EN
1990 , ČSN EN 1991 , ČSN EN 1997 a ČSN EN 1998 .
Tato norma platí pro navrhování zděných konstrukcí při nahodilé
situaci zatížení účinky požáru. Je určena pro použití společně s normami EN
1996-1-1 , EN 1996-2 , EN 1996-3 a EN 1991-1-2 . Část 1 -2 uvádí pouze
rozdíly nebo doplnění, kterými se toto navrhování liší od postupů při běžné
teplotě.
Norma se zabývá pouze pasivními metodami požární ochrany. Platí pro
zděné konstrukce, které pro zajištění obecné požární bezpečnosti musí při
namáhání požárem splňovat:
-
nosnou funkci – zabránit předčasnému zřícení konstrukce,
-
dělicí funkci – zamezit šíření požáru (plameny, horké plyny,
přebytečné teplo) mimo navržené prostory.
Uvádí zásady a aplikační pravidla pro navrhování konstrukcí pro
specifikované požadavky v souvislosti s výše uvedenými funkcemi a úrovněmi
parametrů. Norma se vztahuje na stavební konstrukce nebo části konstrukcí,
které patří do aplikačního rozsahu norem EN 1996-1-1 , EN 1996-2 a EN
1996-3 a jsou podle těchto norem dimenzovány a provedeny.
ČSN EN 1996-2
Eurokód 6: Navrhování zděných konstrukcí – Část 2 : Podmínky
navrhování, výběr materiálů a provádění zdiva
Datum schválení 1. 4. 2007, datum účinnosti od 1. 5. 2007.
S účinností od 1. 3. 2010 se zrušuje ČSN 73 2310 z 10. 8.
1987 Provádění zděných konstrukcí, která do uvedeného data platí souběžně s
touto normou.
Norma stanovuje hlavní zásady pro volbu materiálů, konstruování a
provádění zděných konstrukcí.
V úvodní části uvádí termíny, názvosloví, značky a základní definice
k pojednávané problematice, dále se podrobně zabývá mikro a makro podmínkami
prostředí, které podrobně klasifikuje. Stanoví požadavky na volbu všech
komponentů zdiva – zdicích prvků, malt pro zdění a pomocných prvků, dále
popisuje základní zásady a pravidla pro konstruování zdiva, podrobněji se
věnuje problematice konstruování stavebních částí z lícového zdiva, popisuje
postupy pro jeho provádění včetně možností současného či dodatečného spárování.
Pozornost je věnována dilatačním spárám i povoleným odchylkám při provádění
zdiva, odolnosti obvodových stěn proti vlhkosti a opatřením na všech úrovních,
jak zabránit provlhnutí zdiva ve stadiu výstavby i v hotové konstrukci. V
neposlední řadě se věnuje pozornost problematice stanovení výšky pracovního
záběru i úprav a oprav znečištěného zdiva.
Zaváděná norma je členěna do tří základních kapitol, odpovídajících
obsahem svému výše uvedenému názvu. Kromě toho obsahuje norma tři normativní
přílohy. Příloha A popisuje vizuálně základní případy vystavení zdiva
provlhčení v částech staveb i v jejich konstrukčních detailech a uvádí
tabelárně příklady pro expozici zdiva vůči mikroklimatickým vlivům, kterým je
zdivo vystaveno v klasifikovaném prostředí. Příloha B stanoví přípustné
specifikace pro zdicí prvky a malty pro zdění pro trvanlivé zdivo v závislosti
na různých podmínkách prostředí a příloha C stanoví pravidla pro výběr
materiálu pro pomocné prvky pro zděné konstrukce a specifikuje jejich
protikorozní ochranu potřebnou pro příslušné třídy působícího prostředí.
(73 1101) ČSN EN 1996-3
Eurokód 6: Navrhování zděných konstrukcí – Část 3 : Zjednodušené
metody výpočtu nevyztužených zděných konstrukcí
Datum schválení 1. 11. 2007, datum účinnosti od 1. 12. 2007.
ČSN EN 1996-3 stanovuje hlavní zásady pro zjednodušené metody
výpočtu nevyztužených zděných konstrukcí.
Norma podrobněji popisuje hlavní zásady navrhování a použití metody
dílčích součinitelů spolehlivosti. Pozornost je věnována zajištění prostorové
tuhosti jednoduchých staveb definovaných vymezujících parametrů.
Norma je členěna do čtyř základních kapitol se zaměřením na
nevyztužené zděné konstrukce. Norma obsahuje 4 přílohy. Příloha A popisuje
základní případy zjednodušených výpočtů zděných stěn budov s nejvýše třemi
nadzemními podlažími. Přílohy B a C stanoví přípustné zjednodušené metody
výpočtu vnitřních stěn, které nejsou namáhány svislým zatížením a na které
působí buď omezené boční zatížení nebo rovnoměrné boční zatížení. Příloha D
stanoví diferencovaně ve třech částech charakteristické pevnosti zdiva v tlaku,
v tahu za ohybu a počáteční pevnost zdiva ve smyku. Tabulkové hodnoty byly
získány pro uvedené kombinace zdicích prvků a malty pro zdění s využitím
výpočtových vztahů podle ČSN EN 1996-1-1 .
ČSN 73 1102
Navrhování vodorovných konstrukcí z cihelných tvarovek
Datum schválení 27. 5. 1977, datum účinnosti od 1. 4. 1979.
Tato norma platí pro navrhování a posuzování vodorovných stavebních
dílců a konstrukcí z cihelných tvarovek, obyčejného hutného betonu o objemové
hmotnosti nad 2000 kg/m 3 a betonářské výztuže, užívaných v bytové,
průmyslové a zemědělské výstavbě. Navazuje na ČSN 73 0031 Spolehlivost
stavebních konstrukcí a základových půd. Základní ustanovení pro výpočet a ČSN 73 1201 Navrhování betonových konstrukcí. Vodorovné konstrukce podle
této normy se nedoporučuje používat pro dynamicky namáhané konstrukce.
Norma neplatí pro vodorovné konstrukce z vyztužených cihelných
trámců (nosníků) a cihelných vložek, které nevyhovují podmínkám této normy.
ČSN 73 1105
Navrhování a provádění hurdiskových stropů
Datum schválení duben 2003, datum účinnosti od 1. 5. 2003.
Norma byla zpracována se zřetelem k potřebě upravit navrhování a
provádění stropů, ve kterých jsou zabudovány hurdisky. Při zpracování normy se
využilo všech poznatků získaných v posledních letech v České republice i v
zahraničí.
Tato norma platí pro navrhování a provádění nosných konstrukcí
stropů a střech, v nichž jsou jako konstrukční prvky použity hurdisky bez
dalších cihelných prvků (např. bez tzv. patek).
Množství uvedených souvisejících předpisů naznačuje, jaký důraz byl
při tvorbě normy věnován nejen technickým požadavkům na výrobky, ale též
ochraně veřejnoprávních zájmů (obecné bezpečnosti výrobků, ochraně
spotřebitele, odpovědnosti za způsobené škody a další).
ČSN 73 2310
Provádění zděných konstrukcí, vč. změny Z1 4.07t
Datum schválení: srpen 1987, datum účinnosti od 1. 6. 1988.
Nahradila ČSN 73 2310 ze srpna1964. Platí do 1. 3. 2010
souběžně s ČSN EN 1996-2 (731101).
Tato norma platí pro provádění a kontrolu zděných konstrukcí z
kusového přírodního kamene, cihel, tvárnic a podobných zdicích prvků, včetně
dozdívek v konstrukci ze stavebních dílců a pro omítání stěn a stropů. Tato
norma neplatí pro provádění a kontrolu montovaných konstrukcí, žáruvzdorných
vyzdívek ani konstrukcí, pro něž platí zvláštní technické předpisy. Dále tato
norma neplatí pro provádění a kontrolu speciálních omítek, pro něž platí
zvláštní technologické předpisy, např. vodotěsných omítek, omítek chránících
proti pronikání plynů, omítek zvukově izolačních, žáruvzdorných, barytových
omítek, omítek stropů se sálavým topením, suchých omítek, speciálních
jednovrstvých omítek, tepelně izolačních omítek, tenkovrstvých omítek na bázi
disperzních polymercementových a rozpouštědlových pojiv. Je normalizováno
zejména zdění, úpravy povrchů stěn i stropů a konečně kontrola a přejímání.
NORMY PRO VÝROBKY
NahoruNormy pro výrobky
ČSN 72 2600
Cihlářské výrobky. Společná ustanovení. Změny a opravy: Z1
10/1994, Z2 5/2004t
Datum schválení 23. 9. 1988, datum účinnosti od 1. 1. 1990.
Nahrazuje ČSN 72 2600 z 25. 3. 1977.
Tato norma platí pro výrobu, zkoušení a dodávání všech cihlářských
výrobků vyráběných z vhodných cihlářských surovin, včetně jejich případných
přísad.
Cihlářské výrobky třídí podle použití na:
-
výrobky pro svislé konstrukce,
-
výrobky pro vodorovné konstrukce,
-
výrobky pro pálenou krytinu,
-
výrobky pro zvláštní účely.
Použití jednotlivých cihlářských výrobků je uvedeno v předmětových
normách.
ČSN 72 2640
Pálené cihlářské prvky pro stropní konstrukce. Základní technické
požadavky
Datum schválení: únor 1993, datum účinnosti od 1. 3. 1993.
Tato norma nahrazuje ČSN 72 2640 z 17. 7. 1979, ČSN 72 2646 , ČSN
72 2648 a ČSN 72 2649 .
Norma platí pro výrobu, dodávání a zkoušení všech druhů pálených
cihlářských stropních prvků, tj. stropních tvarovek a stropních vložek
vyráběných z vhodných cihlářských surovin.
Změny proti předchozí normě
Technické požadavky stanovují pouze nejdůležitější vlastnosti
stropních prvků nutné pro jejich uplatnění v uvažovaných konstrukcích. Při
dodržení normalizovaných zásad je možno vyrábět tvarově rozdílné stropní
prvky.
ČSN 72 2642
Cihelné výrobky pro vodorovné konstrukce – Hurdisky
Datum schválení: duben 2003, datum účinnosti od 1. 5. 2003.
Tato norma platí pro cihelné prvky hurdisky, které jsou
určeny pro vodorovné konstrukce. Norma určuje požadavky na vlastnosti hurdisek,
metody jejich zkoušení a zásady jejich označování. Pro navrhování a provádění
hurdiskových stropů platí ČSN 73 1105 .
Norma navazuje na dřívější normu ČSN 72 2642 , jejíž platnost
byla z důvodu zastaralosti ukončena ke dni 31. 10. 2001. Při zpracování této
normy se využilo všech poznatků, které byly získány v posledních letech v České
republice a v zahraničí a týkají se metod zkoušení vlastností hurdisek. Tato
norma předpokládá, že hurdisky vyhovující této normě jsou určeny pro stropy,
které jsou navrženy a provedeny podle ČSN 73 1105 .
KONSTRUKČNÍ ŘEŠENÍ KERAMICKÝCH STROPŮ
NahoruKonstrukční řešení keramických stropů
Keramické stropy zahrnují množství konstrukčních řešení, která jsou
formována zkušeností stavitelů a technologickými možnostmi výroby. Některé
technologie zůstaly dnes pouze jako dokument historie, jiné se v určitých
aplikacích používají, vesměs v technologicky vyšší úrovni technického řešení i
kvality a užitných vlastností hmot a výrobků. V dalším se snažíme zachytit
celou uvedenou oblast (s malou exkurzí do minulosti) v následujícím
členění:
STROPNÍ KONSTRUKCE Z PLNÝCH CIHEL
Klenby
NahoruCihelné klenby
V dnešní době se používají jen výjimečně, přesto je znalost jejich
konstrukce prospěšná, neboť se s nimi setkáváme při adaptacích a rekonstrukcích
starých budov. Stávají se však též oblíbeným prvkem i v současné architektuře,
zejména pokud se týče atraktivních společenských prostor, dveřních a okenních
nadpraží.
Klenba je oblouková konstrukce zpravidla složená z kusových dílců, v
našem případě z cihel, která vzhledem k existenci spár mezi dílci přenáší
rozhodující část vnějšího zatížení na ní spočívající, včetně své vlastní
hmotnosti, tlakem ve svém průřezu šikmo do podpěr. Tyto síly je nutno
zachycovat táhly nebo přímo podporujícími konstrukcemi. Nad vlastní klenbou
bývá proveden násyp, kterým jsou roznášeny účinky, zejména osamělými břemeny,
na větší plochu.
Historické klenby navrhovali jejich stavitelé za pomocí jednoduchých
výpočtů a pravidel, vycházejících ze získaných zkušeností. V současnosti
samozřejmě využijeme dostupných výpočtových metod a platných norem z oblasti
zatížení a navrhování zděných konstrukcí.
Obr. č. 1: Základní názvosloví kleneb
Konstrukční řešení kleneb
NahoruKonstrukce kleneb
Klenby jsou konstruovány jako zdivo z cihelných prvků (tzv. klenáků)
vyklenutých do systému ložných spár (svírají s lícním obloukem úhel 90°) a spár
styčných. Vrchol klenby – závěrek – je uzavřen vrcholovým klenákem. Na svislou
nosnou konstrukci navazuje klenba patkami. Patky klenby mohou být zapuštěné,
polozapuštěné nebo vyložené.
Obr. č. 2: Úprava patek valených kleneb
Zapuštěné klenby je možno konstruovat jen při úložných pásech (resp.
stěnách) širokých minimálně 450 mm. Zapuštěním patky se nesmí opory klenby
výrazně oslabit (musí zůstat rozměr min. 300 mm). Při šířce pásu 450 mm nesmí
zapuštění patky přesáhnout 1/4 cihly (75 mm) z obou stran pásu, přičemž pod
patkou musí být pás vysoký alespoň 1/4 cihly.
NahoruTvary čelních oblouků
Uspořádání (klenutí) prvků stejně velikých a stejně těžkých dle
obrácené křivky nazývané řetězovka se udrží bez jakékoli spojovací látky. Z
různých důvodů, konstrukčních či estetických, se používá jiných oblouků, které
se mohou snadněji a určitě sestrojit. Takto vytvořená klenba je
charakterizována tvarem čelního oblouku, tj. příčného řezu kolmého k hlavní ose
klenby.
Obr. č. 3: Často používané tvary čelních oblouků kleneb
Nejčastější čelní oblouk je kruhový (obr. 3 a), segmentový (b – zde
tzv. 60°) nebo oválný – eliptický (g). Srovnáním lícové plochy klenby
segmentové vzniká klenba přímočará (c). V určitých historických obdobích se
používaly i speciální tvary lomených, gotických (f), tudorských (d), maurských
(e) nebo španělských (h) oblouků.
Chcemeli klenout dle těchto oblouků, musíme přihlížet k tomu, aby
se při každé tloušťce klenby výše zmíněná řetězovka nacházela uvnitř klenby a
každá úchylka od jejího směru byla zohledněna její tloušťkou. Z toho vyplývá,
že se klenba nemůže dělat v libovolné tloušťce. Tloušťka klenby je v celé části
stejná nebo se ujímá, a to vždy od patky k závěrku. Ujímání se provádí u
cihelných kleneb obyčejně stupňovitě.
Krátká klenba se nazývá klenební pás.
Tradiční klenby se vyzdívaly z tzv. klenáků na podpůrné celoplošné
bednění nebo ramenáty. Ložné spáry probíhají kolmo na čelní oblouk klenby a
směřují radiálně do středu křivosti. Ve vrcholu zděné klenby – závěru klenby
nesmí být spára, ale vždy vrcholový klenák, tzv. zavěrák. Závěr klenby je třeba
řádně zaklínovat.
Dělícím a zprostředkujícím článkem mezi jednotlivými poli kleneb v
jednolodních i vícelodních sestavách byly klenuté pásy o šířce zpravidla 60 cm,
v nichž se snadněji připravily ozuby pro uložení klenebních okrajů. K tomu
účelu se též pálily cihlové tvarovky právě s vybráním pro okraje pásů. Pásy
měly zpravidla půlelipsový, později plošší a ostře nasazený segmentový tvar.
Přizpůsobením půdorysných i řezových tvarů kápí a pásů se reagovalo na
dispozici stavby i její provoz. Časté bylo např. "kalhotové“ rozdvojení pásu
tam, kde by jinak pás zasahoval nevhodně do prostoru vstupních dveří. Důležitou
vlastností charakteristickou pro některé typy kleneb se stává jejich prostorové
působení, umožňující postupné hmotové odlehčení stavby (síly jejího zdiva).
Mladší klenby tak zaujímají stále menší výšku a jsou již značně zploštělé.
KONSTRUKČNÍ VARIANTY KLENEB
Valená klenba
Valená klenba
Ze všech kleneb se nejčastěji vyskytuje klenba valená. Ta se
opírá o dvě protilehlé zdi (má patky jen na dvou stranách). Podle tvaru
klenbového oblouku, rozeznává se plná valená klenba, která má za oblouk
půlkruh, tlačená klenba valená, jež má oblouk oválný nebo elipsovitý, plochá
klenba valená, kterou tvoří plochý segmentový oblouk. Nejvíce se užívá kleneb
se segmentovým obloukem, nejčastěji s obloukem 60°. Podle tvaru a polohy patek
mohou být klenby valené rovné, stoupající, okrouhlé, spirální nebo kónické.
Ložné spáry u klenby valené jsou souběžné s patkami, styčné spáry stojí k nim
kolmo. Podporou klenby valené jsou buď zdi, pásy nebo válcované nosníky.
Použitelné rozpětí závisí hlavně na její možné výšce a na pevnosti a tloušťce
podporných zdí. Výška klenbového oblouku z cihel nemá klesnout pod 1/9 jeho
rozponu. Lícná plocha klenby valené nahrazena rovinou vytváří klenutí
přímočaré.
Valené klenby se vyzdívají (klenou) na skruže buď pevné nebo
posuvné. U velkých nebo těžkých kleneb se používají skruže pevné, nepohyblivé,
přiměřeným způsobem nadimenzované a zajištěné proti deformacím. Horní plochu
skruží tvoří bednění, podpěry skruže musí umožnit snadnou demontáž. U kleneb
menších rozponů se používá skruž posuvná tzv. ramenát. Valená klenba se
používala též k překlenutí okenních nebo dveřních otvorů nebo jako podpora pro
jiné klenby. Z klenby valené vycházejí ostatní druhy kleneb.
Obr. č. 4: Klenutí na tradiční skruž – ramenát
Klášterní klenba
Klášterní klenba vzniká průnikem dvou nebo i více valených kleneb,
jejichž povrchové přímky jsou rovnoběžné s přilehlými podporami. Podporné zdi
nebo pásy, po případě válcované nosníky, které je nahrazují, musí být kolem
celého půdorysu. Ve styku dvou valených kleneb vzniká tupé (duté)
žebro.
V půdorysu se klášterní klenba vykresluje sklopenými čelnými
oblouky. U pravidelných půdorysů půlí žebra úhel přilehlých stran, u půdorysů
nepravidelných se klade vrchol klenby (sběžiště žeber) do těžiště půdorysu.
Klenby klášterní mají rovné patky. Nahrazujeli pás některou z podpěr, musí se
založit patka klenby nejméně 80 mm nad líc závěrku úložného pásu. Vyklenuje se
vždy na skruže. Ložné spáry jsou souběžné s patkami, styčné jsou kolmé na ně. V
místě, kde přilehlé cípy klenby tvoří duté žebro, převazují se cihly střídavě.
Klášterní klenby mají následující výhody: klenba dobře esteticky působí,
neboť se přibližuje rovnému stropu, tlak se rozvádí rovnoměrně na opěry, které
mohou být poměrně tenčí než u jiných kleneb a k vyklenování potřebuje jen
jednoduché zakružení. Mezi klášterní klenby patří: klasická klášterní klenba,
neckovitá klenba a zrcadlová klenba.
Obr. č. 5: Varianty klášterních kleneb
NahoruDruhy klášterních kleneb
Křížová klenba vzniká průnikem dvou nebo více valených kleneb
o stejné výšce, jejichž povrchové přímky jsou kolmé ke ztužujícím klenebním
pásům nebo obvodovým stěnám v krajních čelních obloucích. Ve styku dvou
valených kleneb vzniká ostré žebro. Části klenby mezi žebry se nazývají
prsa klenby. Žebra, obyčejně vystupující na rubu konstrukce, jsou vytvořena
vazbou cihel sousedních kleneb. Na lícové straně nejsou patrná. Tloušťka kleneb
při běžných rozponech vždy měla šířku cihly (tzn. kolem 150 mm), u žeber byla
tloušťka dvojnásobná.
Klenba neckovitá se navrhuje nad prostorami s podlouhlým
půdorysem, jako jsou např. chodby. Klenba valená je v čelech prostory uzavřena
přiměřenou částí téže klenby. Vyklenování klenby neckovité je totožné s
vyklenováním klenby valené a klášterní. Klenba klášterní nad půdorysem
mnohoúhelníkovým, která vytváří klenbu podobnou báni, našla uplatnění u
monumentálních staveb.
Odejmutím vrcholu klenby klášterní nebo neckovité v jakékoli výši
vodorovnou rovinou získáme klenutí zrcadlové. Vrchol této klenby tzv.
zrcadlo se v klasickém případě vytváří klenbou přímočarou. Poněvadž v přímočaré
klenbě musí být obsažen oblouk 60°, předpokládá to větší tloušťku klenby. V
praxi se klenba zrcadlová často realizovala tím způsobem, že se vyklenula nízká
klenba klášterní nebo neckovitá a zrcadlo se vytvořilo z malty, případně ze
sádry. V takto upravené podobě byla zrcadlová klenba často používána k
zaklenutí přízemních místností, které byly předěleny v přiměřená pole
válcovanými nosníky uloženými kolmo na hlavní a střední zeď.
Lunetová klenba vzniká průnikem valených kleneb s nestejnou
výškou. Do vyšší (základní) klenby vbíhá kolmo orientovaná valená klenba nižší,
tzv. luneta.
Kupole (báň) je typ klenby vytvořené nad kruhovým, eliptickým
nebo oválným půdorysem. Líc plochy tvoří sférická plocha – zpravidla část
rotační plochy.
Kromě uvedených základních typů tradičních kleneb existují další
varianty lišící se tvarem a způsobem vyklenutí: česká klenba (placka), pruská
klenba apod.
NahoruČeská placka
Česká klenba (placka), patřící k mladším cihelným klenbám, je
proslulá daleko za našimi hranicemi (böhmische Gewölbe, böhmische Kappe). Jejím
geometrickým tvarem je v podstatě kulový vrchlík, seříznutý čtyřmi rovinami
svislých obvodových stěn. Teoreticky kulový tvar často vycházel spíše z
konkrétní situace, podle možností daného prostoru a zkušeností stavitele i
zedníků. Jako u ostatních kleneb je starší provedení více vzduté, zatímco
pozdější klenby směřují k odvážnějším, plošším tvarům jak klenebních pásů, tak
samotných kleneb. Nejodvážnější užití této klenby u občanských staveb najdeme v
jihozápadních Čechách, kde existují i dosti velké světnice, klenuté jedním
polem někdy i velmi ploché placky (ztužované rubovými žebry).
Zalomená nároží představují místa o největší prostorové tuhosti,
navíc neoslabená žádnými otvory. Veškeré zatížení klenby se přenáší právě do
tohoto staticky tuhého nároží zaklenutého prostoru a dále do uložení. Placka se
začíná vyzdívat z rohů místnosti, což je výhodné ze statického důvodu. Má také
charakteristický způsob zdění, při kterém jsou ložné spáry uspořádány
kosočtverečně. Zatížení se klenbou přenáší kolmo na tyto spáry a směřuje do
rohů, z nichž se klenba zdí. Tento způsob zdění umožňuje klenutí i vícelodních
prostorů, kde je zatížení svedeno do podpor – pilířů nebo sloupů.
Plackové klenby byly oblíbené i pro relativně snadné dodatečné
vkládání do obvodových stěn místností . Pro založení takové dodatečné klenby
bylo nutné vybourat kapsy jenom v koutech místnosti, kam klenba svádí své
zatížení (v horních partiích čelních oblouků se klenba někdy dokonce pouze
opřela k ponechané omítce). S výhodou se v takových případech užívalo i spojení
s pásy u stěn, pro jejichž založení stačilo do koutů místnosti vyzdít pilířové
příložky.
NahoruPruská placka
Variantou české klenby je pruská placka. Její lícní plocha
vznikne, když se jeden čelný oblouk (obyčejně o menším rozponu) pohybuje po
druhém čelném oblouku klenby tak, aby tvořící oblouk byl stále svislý.
Nacházela využití u dlouhých jednotraktově klenutých prostorů, zřejmě též z
důvodů možnosti opakovaného užití bednění. Při zvlášť dlouhých obdélných
půdorysech se delší rozměr zkracoval tím, že se mezi hlavní pásy u stěn ještě
vložily příčné, tzv. přízední pásy, mezi které se teprve klenula kápě vlastní
klenby. Možné byly i složitější případy, kdy se prostor (např. světnice)
rozdělil systémem pásů v obou směrech a ve vzniklých polích se uplatnily různé
tvary kleneb (nejen plackových).
Obr. č. 6: Princip vytváření pruské klenby (placky)
Klenební pásy dveřních a úzkých okenních otvorů
Klenební pásy dveřních a úzkých okenních
otvorů
Klenuté konstrukce se používaly nejen pro vlastní stropy, ale i pro
klenební pásy, tvořící jejich podpůrné konstrukce a pro zaklenutí otvorů v
nosných svislých konstrukcích, případně pro odlehčení příček. Klenutá nadpraží
otvorů vyžadují malou výškou klenbového oblouku, takže oblouk byl často při
omítání vyrovnán maltou a tvořil rovné nadpraží. Pokud v současné stavební
praxi použijeme zděných kleneb, tak právě pro jejich estetický účinek ve
vhodném prostředí.
Obr. č. 7: Příklad současného využití valené klenby
Navrhování podle empirických metod
Navrhování podle empirických metod
Nejen jako ukázku, ale též pro inspiraci uvádíme některé konstrukční
zásady, kterých dbali stavitelé kleneb. Samozřejmě, že obsahují i některé
technické termíny, lišící se od nyní zaváděné terminologie v rámci
Eurokódů.
Valené klenby. Pro valené klenby z dobrých cihel s velkým
pohyblivým zatížením se stanovila tloušťka v závěrku z rovnice:
Pro zatížení velké klidné (sýpky, skladiště, knihovny a pod.)
stačí půl vypočtené tloušťky a pro obyčejné zatížení, jaké bývá v
budovách obytných, stačí 1 /3 a pro nezatížené klenby ¼ vypočtené tloušťky. K patkám se klenby zesilují na 1½ až 2násobnou
tloušťku v závěrku. Tloušťka jednotlivých pásů, do nichž jsou zaklenuty jiné
klenby a které jsou zatíženy příčkami vyšších pater, se navrhovala dle vzorce
pro velké pohyblivé zatížení. Šířka pásů se volila 1 /12 až 1 /10 rozponu.
Klenby klášterní a české až do rozponu 2800 mm se navrhovaly
se světlou výškou 1 /9 až 1 /8 rozponu a tloušťkou 150 mm. Při pečlivém provedení a mírném zatížení mohla být
světlá výška i jen 1 /12 rozponu. Při rozponu 4000 mm se
navrhovala světlá výška oblouku 1 /8 rozponu, tloušťka v
závěrku 150 mm, v patce 300 mm. Pásy pro tyto klenby, nejsouli kromě kleneb
zatíženy příčkami a jsouli od sebe vzdáleny do 2500 mm, mají světlou výšku 1 /8 rozponu, jsouli od sebe vzdáleny 3000 mm 1 /6. Tloušťky těchto pásů v závěrku jsou při rozponu do
5500 mm asi 450 mm, při rozponu do 6500 mm asi 600 mm. V patkách se zesilují o
150 až 300 mm. Pásy se světlou výškou oblouku rovnající se ¼ rozponu nebo pásy
sklenuté v plném oblouku mohou míti do rozponu 6000 mm v závěrku tloušťku 450
mm a do rozponu 7000 mm tloušťku 600 mm.
Křížové klenby používaly při rozponu do 4000 mm jak v žebrech
tak i v prsech tloušťku 150 mm. Při rozponu do 6000 mm se navrhovala žebra 300
mm a prsa 150 mm tlustá, při rozponu do 9000 mm měla žebra v závěrku 300 mm a v
patce 450 mm, prsa v závěrku 180 mm a v patce 300 mm tloušťky. Prsa stoupají v
závěrku až ku středu o 1 /20 až 1 /30 délky.
Klenby báňové se dělaly až do rozponu 5000 mm 150 mm tlusté.
Do rozponu 6000 mm byla tloušťka v závěrku 150 mm a v patce 300 mm, do rozponu
7500 mm tloušťka v závěrku 180 mm a v patce 300 mm. Do rozponu 10 000 mm se
navrhovala tloušťka v závěrku 300 mm a v patce 450 mm, do rozponu 14 000 mm
tloušťka v závěrku 450 mm a v patce 600 mm.
KLENUTÉ STROPY DO NOSNÍKŮ Z VÁLCOVANÝCH OCELOVÝCH PROFILŮ
NahoruKlenuté stropy do válcovaných ocelových profilů
Nespalné stropní konstrukce můžeme vytvořit z válcovaných nosníků a
plochých kleneb. Byly využívány následující způsoby konstrukčního
uspořádání:
-
Cihelná klenba z plných cihel tradičního formátu kladených na
nastavovanou maltu (VCM). Klenba se vyzdívala páskově s vystřídáním styčných
spár na posuvných ramenátech. Po zaklenutí polí se rub klenby zalil
nastavovanou maltou. V některých případech se líc klenby srovnal při omítání do
roviny pro získání rovného podhledu – vznikla tak v podstatě přímá klenba.
Válcované Iprofily se kladly ve vzdálenostech 750 až 1200 mm, aby pro únosnost
klenby stačilo malé vzepětí 30 až 50 mm. Při omítání se spodní příruba nosníků
obalovala drátěným pletivem.
Obr. č. 8: Klenba do válcovaného nosníku
Pro větší rozpětí válcovaných profilů bylo potřebné větší nadvýšení
a případně zesílené patní průřezy. Kromě obyčejného způsobu klenutí byly
využívány i způsoby klenutí vycházející z podmínek zaklenovaného prostoru
(např. pásový při pásech nakloněných a další).
Obr. č. 9: Způsoby klenutí do ocelových nosníků
NahoruKlenba z keramických tvárnic
Klenba z keramických tvárnic (klenby Hönlovy). Rozpětí kleneb, a tím
i válcovaných nosníků lze zvětšit použitím keramických tvárnic, jejichž vazba
je zdokonalena vazbou jejich profilovaných stěn. Ocelové nosníky I se osazovaly
ve vzdálenostech 1500 až 2500 mm. Podle rozpětí se řídilo převýšení 30 až 55
mm. Používané cihelné tvárnice vytvářely tloušťku klenby 100 mm. Klenby se
prováděly na posuvných ramenátech. Při rozponu 2000 mm se klenbový pás
zesiloval ve vzdálenosti 1000 mm řadou cihel 120 mm vysokou a závěrek
převyšoval patku podle zatížení o 40 až 50 mm. Při větším rozpětí pole bylo
vhodné pevnost a únosnost kleneb zvětšit betonovou vrstvou tloušťky 30 až 50
mm.
Obr. č. 10: Rovná klenba Hönlova
KLENUTÉ VINNÉ SKLEPY
NahoruKlenuté vinné sklepy
V současnosti živou aplikací cihelných kleneb jsou vinohradnické
stavby, které primárně slouží ke skladování vína a lisování vinné révy.
Vzhledem ke specifickému využití, ale též k různému významu a charakteru
realizátorů a uživatelů, jsou tyto stavby mnohdy fabulizovány (opředeny
legendami) a často realizovány metodami, o kterých se v učebnicích příliš
nerozepisuje. Ponecháme stranou speciality některých vinařů (např. nutnost
výskytu černé plísně, která se vytváří za příznivých podmínek na stěnách a líci
klenby) a dotkneme se některých obecných zásad.
Základním funkčním předpokladem je zajištění stálé teploty a
přiměřené vlhkosti prostředí. Pominemeli objekty velkoskladů, kde se tyto
otázky řeší průmyslovým způsobem (a také se zde obvykle nevyskytují cihelné
klenby), zabezpečují se tyto předpoklady vhodným umístěním pod povrchem terénu,
volbou materiálu a konstrukčním uspořádáním. Předmětem našeho zájmu je vlastní
sklep a úzká, ostře se svažující chodba spojující sklep s nadzemním objektem.
Běžné sklepy drobných vinařů mají obvykle šířku 3 až 5 metrů a délka dosahuje
15 i více metrů. Pokud nejsou vytesány v tvrdé půdě nebo přímo ve skalní
hornině (např. v pískovci), používají se k zaklenutí valené cihelné klenby.
Klenou se do bočních stěn (podpěr) na posuvnou skruž tzv. ramenát. V
obvyklých podmínkách (jílovité půdy) nejsou konstrukce opatřovány, jinak
obvyklou, izolací proti zemní vlhkosti. Pouze je třeba dbát o odvodnění
prosáklé vody funkční drenáží. Dostatečná vrstva hlíny nad sklepem udržuje
žádoucí klima s příznivou teplotou pro uložené víno v létě i v zimě. Snahou
vinařů pak je zajistit, aby sklep ani šíje nepromrzaly. Důležitou funkci k
udržení minimálních teplotních rozdílů během roku má délka šikmé chodby zvané
"šíje“ (čím delší, tím lépe). Zaklenuta je obdobným způsobem jako vlastní
sklep. Přechod kleneb je v místě dělící stěny, opatřené obvykle též zaklenutým
dveřním otvorem. Lícní plocha kleneb je obvykle ponechána v režném zdivu s
vyspárováním nastavovanou maltou. Pokud je požadováno elektrické osvětlení,
jedná se většinou o vyřešení estetického problému vedení rozvodů. Sklep je
větrán otvory jdoucími přes klenbu, vrstvu hlíny až na povrch terénu (tzv.
rampúchy), které musí být konstrukčně navrženy a provedeny tak, aby nebyly
příčinou porušení klenby (zejména stékající vodou).
KERAMICKÉ STROPY MONTOVANÉ
NahoruKeramické stropy montované
Montované stropy se vyznačují větším či menším stupněm kompletace a
tedy i rozličným způsobem montáže a statického chování. Z tohoto pohledu je lze
rozdělit do tří skupin:
-
Skládané (nosníkové) stropní konstrukce, které patří k
systémům polomontovaným. Na jejich konstrukci, která nese keramickou výplň
(cihelné tvarovky), můžeme použít
-
monolitické železobetonové žebro,
-
ocelový válcovaný nosník (jmenovitě pro stropní desky
Hurdis),
-
prefabrikované železobetonové žebro,
-
keramický prefabrikovaný nosník jako polotovar,
-
keramický prefabrikovaný nosník předpjatý.
-
Povalové stropy, sestavené z prefabrikovaných keramických
povalů.
-
Panelové stropy, montované z keramických stropních
panelů.
SKLÁDANÉ STROPNÍ KONSTRUKCE
Stropy s cihelnými vložkami MIAKO
NahoruSkládané konstrukce
Jedná se o polomontovanou konstrukci, která své deklarované
vlastnosti získá po zmonolitnění betonem. Skládané stropní konstrukce se
skládají přímo na stavbě z vyztužených keramických stropních nosníků a
cihelných vložek MIAKO, které se svými bočními ozuby osazují mezi nosníky.
Konstrukční prvky vyrábějí převážně provozovny (cihelny) velkých cihlářských
společností obvykle jako součást svých konstrukčních systémů pro pozemní
objekty. Proto je najdeme v katalozích pod různými názvy a s některými
odlišnostmi. Různá je i šíře sortimentu a rozsah technické podpory. Ta začíná u
doporučení skladby stropu a vede přes kompletní zpracování projektu, zhotovení
atypických dílců až po dodávku stropu na klíč.
Keramické tvarovky MIAKO různých výrobců se liší tvarováním
průřezu i vnitřní struktury a z toho důvodu i tepelně technickými a akustickými
vlastnostmi.
Obr. č. 11: Starší typ tvárnice MIAKO
NahoruTvarovky MIAKO
Nově vyvinuté tvarovky vynikají nejen svými technickými parametry,
ale usnadňují kladení tvarovek (vyprofilovanými "nosy“ u vrcholu tvarovky) a
snižují potřebu zálivkového betonu (úpravou tvaru boční stěny). Celý povrch
dílce je vhodně tvarován pro vytvoření aktivního spolupůsobení s betonovou
částí stropní konstrukce. Projektant má možnost podle nabídek výrobců vybírat
tvarovku, resp. celý konstrukční systém, který jeho záměru po všech stránkách
nejlépe vyhovuje.
Obr. č. 12: Tvárnice POROTHERM-MIAKO
Obr. č. 13: Tvárnice HELUZ-MIAKO
NahoruStropní nosníky
Stropní nosníky mohou být
-
z cihelných tvarovek ve tvaru obráceného T, ve kterých je ve
třech žlábcích umístěna ve výrobně nosná výztuž zalitá betonem,
-
v současnosti nejčastěji tvořené vyskládanou keramickou
nosníkovou patkou, která je formou pro zabetonovanou vyčnívající výztuž.
Rozměry této patky určují osové vzdálenosti nosníků pro použité typy tvárnic
(např. 500 nebo 625 mm).
Obr. č. 14: Stropní nosníky pro tvarovky MIAKO
Skládané stropní konstrukce tvoří po zmonolitnění tuhou stropní
desku. Konstrukci lze použít i pro konzoly (pro balkon, u schodiště apod.) nebo
jako spojitý nosník – pak je však nutné navrhnout přídavnou výztuž. Pro běžné
použití a zatížení poskytují výrobci keramických prvků tabulky s údaji o
přípustných zatíženích ve vazbě na rozpětí a tloušťku stropu. Nabídku výběru
možných parametrů stropní konstrukce řeší výrobci systému v podstatě těmito
kombinacemi: druhem tvárnic MIAKO, výškou stropního nosníku a výškou
nadbetonování (s případnou doplňkovou výztuží).
Obr. č. 15: Příklad variantní volby prvků
NahoruUložení nosníků
Technické podklady obsahují podrobné návody k montáži, konstrukční
detaily pro konkrétní případy použití, případně i programovou podporu pro
statické výpočty.
Jedná se zejména o vyřešení detailů v místě napojení na související
konstrukční části stavby. Nejčastějším případem je uložení na obvodové zdivo.
Zde přistupují tři související konstrukční záležitosti: zabednění obvodu
stropu, zajištění tepelně technických vlastností konstrukce a zřízení
ztužujícího věnce.
Obr. č. 16: Příklad uložení nosníků na obvodovém zdivu
NahoruVěncovky
Pro vnější obezdívání stropní konstrukce se používají keramické
věncovky, odpovídající výškou navrženému stropu. Věncovky, vyráběné (obvykle
jako součást systému) z cihlářské pálené hlíny, jsou tvarovány stejným způsobem
a mají obdobné tepelnětechnické vlastnosti jako zdící tvárnice. S ostatním
cihelným zdivem vytvářejí jednotný ucelený podklad pod konečnou fasádu.
Požadovaný součinitel prostupu tepla obvodové konstrukce zajišťuje spolu s
věncovkou izolant, který současně vytváří fixační rovinu pro dobetonování
stropu. Ke zlepšení součinitele prostupu tepla napomáhá i podélné dvouřadé
vystřídání vzduchových dutin a vzduchové otvory mezi izolantem a věncovkou.
Tloušťka izolantu přikládaného k věncovce se doporučuje minimálně 100 mm.
Obr. č. 17: Příklad použití keramické věncovky
NahoruPoužití věncovek
Věncovky se vyzdívají na vnější okraj stropu nejlépe po uložení
stropních nosníků a vložek MIAKO. Ve vodorovném směru se kladou k sobě na sucho
na pero a drážku bez maltování. Maltování (případně ukládání do tmelu apod.) se
provádí jen u vodorovné spáry – stejným způsobem, který je použit u zdění
svislé konstrukce. Po vyzdění věncovek se k nim přikládá z vnitřní strany na
sucho stejně vysoký pás izolantu, jehož poloha u věncovek se zafixuje maltou u
spodní části ve formě fabionu. Mezi izolant a stropní konstrukci se vloží
vodorovná výztuž ztužujícího věnce. Poloha věncovek při betonáži se zajišťuje
sponami, přichycenými k výztuži nosníků obvykle u každé třetí věncovky.
Ztužující věnce a stropní konstrukce se betonují současně. Přitom se dbá, aby
bylo dodrženo minimální krytí výztuže alespoň 15 mm. Vzduchové dutiny u
stropních vložek některých výrobců není nutné uzavírat proti zatečení betonu,
protože mají díky vhodnému profilování při vhodné konzistenci směsi minimální
délku zátoků.
Nosníky se ukládají na nosné zdivo opatřené bitumenovým papírem. Při
nerovném zdivu se nosníky mohou podmaltovávat malou vrstvou cementové malty (do
tloušťky 10 mm). Délka uložení nosníků na nosném zdivu musí být minimálně 125
mm. Přitom je třeba se řídit viditelnou délkou vyčnívající příhradové
výztuže.
Obr. č. 18: Příklad uložení na obvodové zdi v podélném
směru
Ve směru nosníků se tvárnice MIAKO ukládají obvykle spodní plochou
na zdivo. Uložení vložek MIAKO na nosném zdivu se doporučuje minimálně 25 mm,
aby nedocházelo při betonáži k podtékání betonovou směsí.
NahoruUžití při rekonstrukci
Skládanou konstrukci stropu lze s výhodou použít při rekonstrukci
stropů cihelných objektů. Ve stávajícím, staticky únosném zdivu je třeba
vysekat pouze kapsy pro vložení stropních nosníků a případné mělké niky pro
napojení…