6.16.6
Jednotlivé případy soudních rozhodnutí V.
JUDr. Petr Tégl,
Ph.D.
Námitky účastníků územního či stavebního řízení ohledně
budoucích imisí
Usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 19. 3. 2002,
sp. zn. 22 Cdo 1902/2001
Námitky účastníků územního i stavebního řízení ohledně
budoucích imisí
Výrok:
Stavební úřad posoudí námitky účastníků územního či stavebního
řízení, týkající se budoucího obtěžování výhledem, kouřem, hlučností,
prašností, zápachem, zastínění pozemků a staveb apod., ve své pravomoci, aniž
by s nimi odkazoval účastníky na soud.
Skutkový stav:
Žalobci se žalobou domáhali, aby žalovaným bylo uloženo, aby se
zdrželi stínění domu žalobců a zahrady v kat. úz. N. H. K. a bránění ve výhledu
z tohoto domu žalobců, a to zvýšením zdi v délce 10,65 m, nacházející se na
hranici pozemků žalobců a žalovaných nad výšku 3,6 m od úrovně terénu zahrady
žalobců. Uvedli, že žalovaní požádali Úřad města H. K., odbor výstavby, o
vydání stavebního povolení na nástavbu a přístavbu objektu č. p. 155, v rámci
níž hodlají mimo jiné zvýšit stávající zeď na hranici mezi sousedními
nemovitostmi žalobců a žalovaných. Žalobci proti zvýšení zdi vznesli ve
stavebním řízení námitky, na základě nichž stavební úřad stavební řízení
přerušil a odkázal žalobce s jejich námitkou na soud ve smyslu § 137 odst. 2 stavebního zákona.
Okresní soud rozsudkem žalobu zamítl. Vyšel ze znaleckého posudku
Ing. M. N., z něhož zjistil, že zvýšením stávající stavby žalovaných nad úroveň
3,6 m od úrovně zahrady žalobců až k úrovni nepřesahující výšku nástavby ve
variantě jedna nedojde ke stínění zahrady a domu žalobců a k bránění ve výhledu
a nesníží se tím ani tržní cena jejich nemovitosti. Věc posuzoval podle §
127 odst. 1 obč. zák. a dospěl k závěru, že omezení práv žalobců nebude
rozhodně nad míru přiměřenou poměrům ve srovnání s právem žalovaných na úpravu
a vylepšování jejich nemovitosti. K omezení výhledu žalobců nedojde a jejich
požadavek na daleký výhled do krajiny by byl v rozporu s vyváženým zájmem
žalovaných.
Krajský soud jako soud odvolací k odvolání žalobců rozsudkem
nepřipustil změnu odůvodnění žaloby podle přednesu zástupce žalobců při
odvolacím jednání a rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Žalobci v odvolacím
řízení rozšířili právní důvod žaloby o tvrzení, že zamýšlenou nástavbou by se
změnily statické podmínky a tlaky na pozemek, čímž by byla ohrožena jímka
žalobců při hranici pozemků. K tomu odvolací soud uvedl, že tento právní důvod
nebyl uplatněn v řízení před soudem prvního stupně, které se v odvolacím řízení
přezkoumává, a vybočuje z dosavadního předmětu řízení. Zhoršení výhledu nelze
považovat za imisi ve smyslu § 127 odst. 1 obč. zák. Kolísání tržní ceny
domu nelze podle názoru odvolacího soudu považovat za obtěžování nebo ohrožení
výkonu práv a zamezení ohrožení stavby žalobců zvýšením vlhkosti nebylo podle
žalobního petitu předmětem řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání z důvodů, že
v průběhu řízení nesprávným postupem soudu byla žalobcům odňata možnost jednat
před soudem a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Namítají, že podle § 211 a § 95 odst. 2 OSŘ lze rozhodovat jen o
připuštění změny žaloby, nikoli o připuštění změny jejího odůvodnění, jak se
stalo v daném případě. Rozhodnutí odvolacího soudu o nepřipuštění změny
odůvodnění žaloby nemá oporu v zákoně a je nicotné. Právní závěr, že pokles
tržní ceny nepředstavuje ohrožení výkonu práv žalobců ve smyslu § 127 odst.
1 obč. zák., nepovažují za správný. V dodatku k dovolání uvedli, že po
podání dovolání bylo potvrzeno stavební povolení žalovaným, kteří začali
realizovat stavbu a která dosáhla výše o jedno patro vyšší, než žalovaní
uváděli před soudem. Jestliže stavební dokumentace předpokládá nástavbu vyšší,
než z jaké vycházely soudy obou stupňů, pak rozhodnutí vycházejí ze skutkového
zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování. Navrhli, aby dovolací soud
rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu
řízení.
Výběr z odůvodnění rozhodnutí:
Žalobci rozhodné skutečnosti tvrzené v žalobě rozšířili o další
důvod. Požaduje-li žalobce stejné plnění, ale na základě doplněného skutkového
stavu o další rozhodující skutečnost, jde o změnu žaloby ve smyslu § 95
OSŘ, o níž přísluší soudu rozhodnout. Nejde však o vadu řízení podle §
237 odst. 1 písm. f) OSŘ, jestliže odvolací soud nerozhodl o změně žaloby,
ale o změně odůvodnění žaloby, nýbrž by podle § 241 odst. 3 písm. b) OSŘ mohlo jít o jinou vadu, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve
věci, k níž by bylo možno přihlédnout za předpokladu, že by šlo o dovolání
přípustné (§ 242 odst. 3 OSŘ). O takové, jak je níže uvedeno, však
nejde. Přípustnost dovolání nelze tedy opřít o § 237 odst. 1 písm. f)
OSŘ. Dovolací soud neshledal ani žádnou jinou z vad uvedených v § 237
odst. 1 OSŘ.
V dané věci žalobci opírali žalobu o dvě na sebe navazující a
samostatná tvrzení, jednak o rozhodnutí stavebního úřadu, který je odkázal s
námitkou na soud, jednak požadovali ochranu vlastnického práva, ke které mělo
dojít v důsledku budoucího zásahu.
Podle § 7 odst. 1 OSŘ v občanském soudním řízení projednávají
a rozhodují soudy spory a jiné právní věci, které vyplývají z občanskoprávních,
pracovních, rodinných a z obchodních vztahů, pokud je podle zákona
neprojednávají a nerozhodují o nich jiné orgány.
Nejvyšší soud ČR již v rozsudku ze 13. 12. 1999, sp. zn. 2 Cdon
1889/97, jehož závěry jsou zcela použitelné i na daný případ, zaujal právní
názor, že pravomoc k rozhodnutí o námitce účastníka stavebního řízení, že
zamýšlenou stavbou dojde k zastínění jeho nemovitosti, má stavební úřad a že
pravomoc soudu k rozhodnutí o této námitce není založena ani v případě, že
stavební úřad účastníka stavebního řízení s touto námitkou na soud odkáže.
Požadavky na denní osvětlení a oslunění a zachování pohody bydlení patří k
obecným technickým požadavkům na výstavbu (§ 8 odst. 1 vyhlášky č. 137/1998
Sb., o obecných technických požadavcích na výstavbu). Posouzení otázky, zda
dokumentace pro výstavbu odpovídá obecným technickým požadavkům na výstavbu,
zákon svěřuje stavebnímu úřadu. I když námitky vznesené žalobci ve stavebním
řízení jsou námitkami občanskoprávními (§ 127 odst. 1 obč. zák.),
svěřuje zákon rozhodnutí o těchto námitkách vznesených ve stavebním řízení do
pravomoci stavebního úřadu, jehož povinnost o ní rozhodnout z úřední povinnosti
vyplývá z § 66 stavebního
zákona. Proto stavební úřad nemůže účastníka, který vznáší
námitku, že zamýšlenou stavbou dojde k zastínění jeho okna a bránění ve
výhledu, odkázat na soud. Jde o případ, kdy je občanskoprávní věc svěřena k
rozhodnutí jinému orgánu než soudu.
Z uvedeného vyplývá, že rozhodnutí o námitkách vznesených ve
stavebním řízení ohledně zastínění stavby a bránění ve výhledu nebylo v dané
věci v pravomoci soudu. Nicméně vzhledem k tomu, že žalobci opírali žalobu i o
tvrzený budoucí zásah do vlastnického práva, nebylo namístě zastavení řízení a
postoupení věci stavebnímu úřadu; to ostatně vyplývá i z formulace žalobního
petitu, která je širší, než by vyžadovalo rozhodnutí o námitce (tomu by
odpovídala např. formulace, že námitka, že realizací stavby dojde k zastínění
nad míru přiměřenou poměrům a bránění ve výhledu, je důvodná). Pokud jde o tuto
část, není v dovolání, jehož obsahem je dovolací soud vázán, uvedeno nic, co by
činilo z rozsudku odvolacího soudu rozsudek po právní stránce zásadního
významu. Je tedy zřejmé, že dovolání není přípustné.
Ochrana vlastníka proti zásahům do jeho vlastnického
práva a její vztah k námitkám ve stavebním řízení
Usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 8. 4. 2003,
sp. zn. 22 Cdo 572/2003
Ochrana vlastníka proti zásahům do jeho vlastnického práva a
její vztah k námitkám ve stavebním řízení
Výrok:
Domáhá-li se vlastník u soudu ochrany svého vlastnického práva
proti již existujícím zásahům ze strany vlastníka sousedního pozemku, je dána
pravomoc soudu k rozhodnutí o takové žalobě bez ohledu na to, že námitka
poukazující na neoprávněné zásahy byla uplatněna ve stavebním řízení a její
řešení by náleželo do pravomoci stavebního úřadu.
Skutkový stav:
Okresní soud (dále jen "soud prvního stupně“) zastavil řízení o
žalobě, jíž se žalobci domáhali, aby bylo žalovaným uloženo "zdržet se stínění
pozemku parc. č. 3421/20 v obci a k. ú. N. a obytných místností stavby
rodinného domu, která je na tomto pozemku na základě vydaného stavebního
povolení prováděna, a to stavbou garáže na pozemku parc. č. 3421/21 v obci a k.
ú. N., prováděnou v rozporu se stavebním povolením vydaným odborem výstavby
Městského úřadu v N., s tím, že po právní moci usnesení bude věc postoupena
Městskému úřadu v N. – odboru stavebnímu jako příslušnému orgánu". Soud prvního
stupně vyšel z toho, že žalobci sice byli na soud odkázáni rozhodnutím
stavebního úřadu podle § 137 zákona č. 50/1976
Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební
zákon), ale jejich námitka nepřesahuje rozsah pravomoci
stavebního úřadu, neboť "zákon svěřuje stavebnímu úřadu posouzení otázky, zda
dokumentace odpovídá obecným technickým požadavkům na výstavbu. Z ustanovení § 8 odst. 2 vyhlášky č. 137/1998 Sb., o obecných technických požadavcích na
výstavbu, ve spojení s § 143 odst. 1
písm. k) stavebního zákona vyplývá, že k obecným technickým
požadavkům na výstavbu patří požadavek, aby zastínění způsobené stavbou
nezhoršovalo životní prostředí v okolí dosahu stavby nad přípustnou míru, anebo
nad míru přiměřenou poměrům. Stavební úřad je proto povinen zabývat se
zastíněním okolních staveb z úřední povinnosti, tato jeho povinnost vyplývá i z
ustanovení § 66 odst. 1 stavebního
zákona, proto žalobce, kteří namítají, že v důsledku stavby
žalovaných dojde k zastínění, nemůže stavební úřad odkázat na soud, ale musí o
jejich námitce sám rozhodnout. Proto námitku žalobců měl posoudit stavební
úřad, neboť byla vznesena ve stavebním řízení, není tedy v pravomoci soudu o ní
jednat. Ze shora uvedeného důvodu soud proto podle § 104 odst. 1 OSŘ řízení zastavil a současně věc postoupil po právní moci usnesení příslušnému
orgánu.
K odvolání žalobců Krajský soud v Brně jako soud odvolací usnesením
potvrdil usnesení soudu prvního stupně. Ztotožnil se s jeho závěry a uvedl, že
"odkázat účastníka stavebního řízení na soud podle § 137 odst. 1 až 3 stavebního zákona je přípustné pouze u těch námitek účastníků stavebního řízení, vycházejících z
vlastnických nebo jiných práv k pozemkům a stavbám". Jde např. o takovou
situaci, kdy má být stavba uskutečněna v rozporu s existujícím věcným břemenem,
nebo kdy by měla stavba zasahovat do sousedního pozemku ve vlastnictví jiné
osoby, či kdy je namítáno nesprávné vytýčení hranic pozemků nebo zpochybněno
vlastnické právo k pozemku, na kterém má stavba stát. Pouze v těchto případech
je dána zákonem předvídaná pravomoc soudu k posouzení námitek proti uvažované
či prováděné stavbě. O takový skutkový stav však v projednávané věci nejde. Jak
vyplývá z rozhodnutí příslušného stavebního úřadu, který navíc ve věci nařídil
znalecký posudek (má tedy podklad i k případnému rozhodnutí podle § 137 odst. 4 stav. zákona), jedná se
ve věci o eventualitu odstranění stavby či její části, jak je požadováno
žalobci. Nařídit takové opatření je ve výslovné kompetenci stavebního úřadu,
podle § 88 a násl. stavebního
zákona. K posouzení případných podmínek pro odstranění stavby je oprávněn
stavební úřad na základě srovnání dokumentace, podle níž byla stavba povolena,
s faktickým prováděním stavby. Jsou to právě stavebně technické aspekty věci,
které jsou v tomto řízení rozhodující a jejichž posouzení je ve výlučné
pravomoci stavebního úřadu.
Proti tomuto usnesení podali žalobci dovolání a namítli, že napadené
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Žalovaní totiž na svém
pozemku provádí v rozporu s vydaným stavebním povolením stavbu garáže tak, že
výrazně přesahuje vnější rozměry povolené stavby. Touto stavbou jsou žalobci
omezeni na svých právech vlastníků sousedícího pozemku, a to zejména stíněním,
které je obtěžuje nad míru přiměřenou poměrům, jak má na mysli § 127 odst. 1
obč. zák. Pokud se tedy žalobci domáhají, aby byla žalovaným uložena
povinnost zdržet se stínění jejich pozemku, žádají o ochranu svých práv podle
uvedeného ustanovení a vzhledem k tomu, že poskytnutí této ochrany náleží do
pravomoci soudů, mají zato, že soudy obou stupňů pochybily, když jim tuto
ochranu neposkytly a odkázaly je na řízení před stavebním úřadem. Žalobci
navrhli, aby napadené usnesení bylo zrušeno a věc byla vrácena odvolacímu soudu
k dalšímu řízení.
Výběr z odůvodnění rozhodnutí:
V řízení podle stavebního zákona lze uplatnit všechny
námitky vycházející z vlastnických práv k pozemkům a stavbám, tedy i námitky
obsahově odpovídající § 127 odst. 1 obč. zák. Na rozdíl od tohoto
ustanovení, které poskytuje ochranu proti imisím již nastalým, se v řízení
podle stavebního zákona lze domáhat ochrany proti imisím hrozícím (budoucím,
očekávaným). Dovolací soud opakovaně vyslovil názor, že o námitce budoucích
imisí musí stavební úřad rozhodnout sám a nemůže s touto námitkou odkazovat
účastníky na soud. To ovšem neznamená, že jde-li o zásahy do vlastnického
práva, které – podle skutkového vylíčení v žalobě – již nastaly a trvají, může
soud odmítnout rozhodnutí o takovéto žalobě jen proto, že námitka poukazující
na neoprávněné zásahy do vlastnického práva byla uplatněna v souvislosti s
řízením před stavebním úřadem a její řešení by náleželo do pravomoci stavebního
úřadu. Takováto žaloba opírající se o § 127 odst. 1 obč. zák. je žalobou
vlastnickou, vyplývající z občanskoprávních vztahů, rozhodnutí o ní ve smyslu § 7 odst. 1 OSŘ spadá do pravomoci soudu a ten je tedy povinen o ní
rozhodnout. V daném případě stavební úřad odkázal žalobce na soud v řízení o
odstranění stavby podle § 88 a násl.
stavebního zákona, z čehož plyne, že jde o stavbu již existující. Rovněž z
vylíčení rozhodujících skutečností v žalobě se podává, že k zásahům do
vlastnického práva žalobců, jimž se brání žalobou, již dochází. Jde tedy o
žalobu podle § 127 odst. 1 obč. zák. a rozhodnutí o ní do pravomoci
soudu náleží.
Z výše uvedených důvodů rozhodnutí soudu prvního stupně, který
postupem podle § 104 odst. 1 OSŘ zastavil řízení pro nedostatek
pravomoci a postoupil věc stavebnímu úřadu, i rozhodnutí soudu odvolacího,
který usnesení soudu prvního stupně potvrdil, spočívají na nesprávném právním
posouzení věci a je dán dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b)
OSŘ. Dovolacímu soudu proto nezbylo, než podle § 243b odst. 2 věty
za středníkem a odst. 2 věty druhé OSŘ obě tato rozhodnutí zrušit
a věc vrátit soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Námitky účastníků územního či stavebního řízení ohledně
budoucích imisí
Usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. 4. 2004,
sp. zn. 22 Cdo 1956/2003
NahoruNámitky ohledně budoucích imisí
Výrok:
Námitky ohledně budoucích imisí, vznesené ve stavebním řízení,
musí posoudit stavební úřad. Není v pravomoci soudu rozhodovat o povolování
staveb a o námitkách vznesených ve stavebním řízení může soud rozhodnout jen
tehdy, jde-li o námitku, jejíž řešení není v pravomoci stavebního úřadu, a
tento úřad odkáže účastníka na soud. Samotná skutečnost, že stavební úřad podle § 137 odst. 3 stavebního
zákona odkázal účastníka na soud, nezakládá pravomoc soudu.
Skutkový stav:
Žalobkyně se domáhala, aby žalovanému bylo uloženo "zdržet se
zástavby pozemku v rozsahu přesahujícím, měřeno u hřebene střechy, výšku pět
metrů nad stávajícím terénem a zdržet se umístění oken či jiných výhledů ze
západní a severní strany u jakékoliv stavby na témže pozemku. Uvedla, že je
vlastnicí domu čp. 125 se stavebním pozemkem parc. č. 7/2 v kat. území T. Tyto
nemovitosti sousedí s pozemkem, jehož je žalovaný spoluvlastníkem. Jde o
zatravněný pozemek, na kterém se nacházejí dvě vzrostlé lípy. Na tomto pozemku
hodlá žalovaný postavit stavbu "Centra pro bydlení“. Městský úřad v T. jako
stavební úřad stavební řízení o vydání rozhodnutí o umístění uvedené stavby
přerušil a současně žalobkyni odkázal podle § 137 odst. 3
zákona č. 50/1976 Sb., s námitkami, týkajícími se "zastínění a
zamezení přístupu světla a proudícího vzduchu k domu na pozemku stavební
parcela číslo 7/2 v katastrálním území T. a uzavřenému dvorku, náležícímu k
…
