1.1
Pachová problematika zákona o ochraně ovzduší
Ing. arch. Hana Krupníková
Zákon č. 201/2012 Sb., o ochraně ovzduší, ve znění pozdějších předpisů v jeho § 2 písm. b) definuje znečišťující látku jako látku, která svou přítomností v ovzduší má nebo může mít škodlivé účinky na lidské zdraví nebo životní prostředí anebo obtěžuje zápachem. Znečišťující látky tedy v sobě zahrnují i látky, které obtěžují zápachem (tj. pachové látky). Na základě takto širokého vymezení znečišťující látky se v podstatě všechny nástroje zákona o ochraně ovzduší určené k regulaci znečištění a znečišťování ovzduší vztahují i na regulaci zápachu. Pachové látky tedy nejsou v zákoně o ochraně ovzduší upraveny nějak speciálně.
Zákon o ochraně ovzduší za znečišťování (emisi) považuje vnášení jedné nebo více znečišťujících látek do ovzduší, přičemž také pracuje s termínem "emisní limit", kterým je nejvýše přípustné množství znečišťující látky nebo skupiny znečišťujících látek vnášené do ovzduší ze stacionárního zdroje.
Zásadní roli v prevenci obtěžování zápachem hraje již samotná fáze územního plánování a následné umisťování a povolování zdrojů. Nástroji územního plánování, zejména územním plánem, lze vhodnou urbanistickou koncepcí a stanovením ploch s rozdílným způsobem využití pachové emise regulovat, a to zejména stanovením, ve kterých plochách jsou jednotlivé stacionární zdroje přípustné, příp. za jakých podmínek. Současně je možné koncepčně uchopit vazbu takových ploch na ostatní (zejména sousední) plochy s rozdílným způsobem využití, především plochy bydlení a rekreace v zastaveném a zastavitelném území.
Možná ještě důležitější roli pak hraje následné umisťovaní takového zdroje, neboť v rámci územního řízení, příp. společného územního a stavebního řízení, se právě imisemi spojenými s umístěním stavby (tedy i stacionárního zdroje) a jejího vlivu na okolí zabývá stavební úřad, a to zejména ve vztahu ke kvalitě prostředí, která je dána kvalitou jednotlivých složek životního prostředí, tedy mimo jiné také nízkými emisemi pachů. Pro zabezpečení kvality prostředí se pak zkoumá intenzita narušení jednotlivých činitelů a jeho důsledky, tedy objektivně existující souhrn činitelů a vlivů, které se posuzují každý jednotlivě a všechny ve vzájemných souvislostech. Obtěžováním zápachem by se měl dotčený orgán ochrany ovzduší zabývat v rámci svého závazného stanoviska, které slouží jako podklad pro vydání rozhodnutí o umístění stacionárního zdroje.
Další možností, jak lze obtěžování zápachem regulovat, je prostřednictvím stanovení závazných podmínek provozu v povolení zdroje. V rámci povolení provozu a zejména v rámci provozního řádu, který je součástí povolení, může orgán ochrany ovzduší stanovit konkrétní technické podmínky provozu založené na nejlepších dostupných technikách vedoucí ke snížení emisí pachových látek.
Podle § 4 odst. 2 zákona o ochraně…
