6.4.2.2
Obecné zásady provádění protiradonové izolace
Požadavky na provedení protiradonové izolace při určitém radonovém
riziku a druhu konstrukce jsme uvedli při uvedení požadavků ČSN 73 0601.
Konkrétní podoba řešení izolace závisí na postupu realizace podzemí objektu. V
principu jsou možné dva pracovní postupy:
-
Na připravenou podkladní betonovou konstrukci se položí
vodorovná izolace, která se zakryje vhodnou ochranou. Následuje postavení
obvodových suterénních stěn, na něž se z vnější strany umístí svislá izolace.
Spojení svislé a vodorovné izolace se řeší tzv. zpětným spojem. Následně se
provede ochrana svislé izolace. Tento postup se nejčastěji uplatňuje v
podmínkách zemní vlhkosti a gravitační vody.
-
Nejprve se vytvoří podkladní vana, jejíž dno je většinou
betonové a stěny z plných, ostře pálených cihel (v tloušťce od 65 mm do 150 mm
v závislosti na výšce stěn). Zdí se na cementovou maltu. Následně se na vnitřní
stranu podkladní vany položí vodorovná i svislá izolace. Svislá nosná
konstrukce stavby se realizuje následně. Bude-li tvořena monolitickým
železobetonem, musí být izolační povlak před kladením výztuže a betonáží
spolehlivě chráněn (např. pomocí polotuhých plastových desek). Tato varianta se
nejčastěji volí při zakládání objektů pod hladinou spodní vody.
Tvar izolovaných ploch má být co nejjednodušší, pokud možno bez
prostupů a dilatačních spár a s co nejmenším počtem rohů, koutů a takových
tvarů, které vyžadují velký počet etapových spojů. Podklad pod
protiradonovou izolaci musí splňovat navíc podmínky stanovené výrobcem izolace
(např. na vlhkost, drsnost atd.). Podkladní betony by měly být provedeny v
nejmenší tloušťce 100 mm a s celoplošným vyztužením sítí či rozptýlenou
výztuží. Je-li nutno pod podkladní betony umístit drenážní vrstvu, musí být
odvětrána do exteriéru. Podklady pro izolaci musí být dohotoveny s takovým
časovým předstihem, aby byly dostatečně vyzrálé a kvalitou povrchu odpovídaly
předepsaným požadavkům. Musí být osazena případná prostupující tělesa (ochranné
průchodky atd.), k nimž se bude izolace připojovat. Průchodky musí být
vytvořeny z vhodných materiálů, aby nesnižovaly životnost izolační bariéry.
Svou konstrukcí musí odpovídat použitému druhu izolačního materiálu, stavební
konstrukci a způsobu napojení.
Protiradonová izolace se klade v celé ploše kontaktní konstrukce.
Doporučuje se její celoplošné přilepení (přitavení) k podkladní konstrukci.
Redukuje to významně možnost transportu radonu neodvětranou vzduchovou mezerou
mezi podkladní konstrukcí a vlastní izolací.
Protiradonová izolace musí být celistvá a spojitá v celé ploše
kontaktní konstrukce. Celistvosti se dosahuje zejména realizací vzduchotěsných
spojů a prostupů. Těsnost spojů provedených pouze prostřednictvím samolepících
pásků je nedostatečná, a proto se tento způsob spojování fólií nedoporučuje na
svislé protiradonové izolace z vnějších stran suterénních stěn. Aby
protiradonová izolace splňovala kromě difúze i požadavek na výrazné omezení
konvekce vzduchu, nesmí dojít po celou požadovanou dobu její účinnosti k jejímu
porušení. Musí být proto navržena tak, aby přenesla všechna napětí existující v
konstrukci, mimo jiné i napětí od mezní deformace podkladních základových
konstrukcí. Přenos napětí lze omezit aplikací separačních nebo dilatačních
vrstev a použitím izolací o vhodných funkčních vlastnostech (pružnost, tažnost,
vyztužení atd.). Životnost protiradonové izolace musí být shodná s
předpokládanou životností stavby. Tento požadavek vyplývá ze skutečnosti, že
izolace spodní stavby jsou nepřístupné a tudíž jen obtížně opravitelné.
Navržená izolace musí proto odolávat předpokládané hydrofyzikální, mechanické i
korozní expozici. Před zakrytím protiradonové izolace se musí provést kontrola
její celistvosti a neporušenosti a plynotěsnosti spojů a prostupů.
NahoruOchrana izolace
Vodorovná protiradonová izolace musí být před položením dalších
podlahových vrstev chráněna vhodným způsobem proti poškození (např. překrytím
ochrannou textilií, deskami z plastů, vrstvou prostého betonu apod.). Svislá
protiradonová izolace se chrání proti mechanickému poškození při provádění
zásypu (např. přizdívkou z ostře pálených mrazuvzdorných cihel, ochrannou
textilií o plošné hmotnosti alespoň 600 g/m2, ochrannými deskami,
popř. fóliemi z plastů apod.). Při vysokém radonovém riziku se doporučuje tuto
ochranu řešit prostřednictvím vlnitých desek nebo plastových nopovaných fólií,
které při vytažení až nad terén umožňují současně odvětrání radonu. V některých
případech může být výhodné použití tvrzených nenasákavých tepelně izolačních
desek, neboť je současně s ochrannou funkcí řešena i tepelná izolace stěny. Při
ochraně izolace z tenkovrstvých materiálů (např. ochranných textilií,
ochranných desek z plastů) nesmí zásypové materiály obsahovat ostrohranné
příměsi. Provádění zásypu (včetně jeho zhutnění) musí být provedeno tak, aby
nedošlo k poškození izolace. Při přerušení provádění izolace (např. v místech
pracovních spár, etapových napojení apod.) musí být zajištěna ochrana izolace
proti provozním vlivům dočasnou (provizorní) vrstvou nebo konstrukcí. K
zajištění spojitosti protiradonové izolace v těch místech konstrukce, kde je
přestupováno dovolené namáhání izolace, nebo tam, kde není možné ze statických
důvodů přerušení probíhající výztuže, se navrhují hydroizolační přepážky. Ty
mohou být buď z ocelových desek nebo z nátěrových povlaků ze syntetických
pryskyřic (epoxidy, polyuretany). Probíhající výztuž se v přepážce utěsní buď
přivařením na ocelovou desku nebo nanesením nátěru na výztuž až do výšky 80 mm.
Přepážky přesahují obrys konstrukce minimálně o 150 mm a na tento přesah se
plynotěsně napojí protiradonová izolace.
Materiálové varianty protiradonové
izolace
Nabídka hydroizolačních materiálů, které je možno použít k ochraně
proti radonu, je v současné době velmi široká široká, a pokud se týká informací
od prodejců navíc i dost nepřehledná. Informace bývají neúplné, často
jednostranně vyzdvihují klady a o záporech se nezmiňují a jejich nabídky mnohdy
nerespektují vlastnosti použitého materiálu, ale ani vnější vlivy,
hydrofyzikální namáhání atd.
Protiradonová izolace musí být vyprojektována za respektování
veškerých poznatků o chování izolačních hmot za všech v úvahu přicházejících
okolností. Navrhování izolací pouze s ohledem na hodnotu součinitele difúze
radonu je tedy nedostatečné. Pozornost je třeba též věnovat zpracovatelnosti,
aplikačním podmínkám, spojovatelnosti izolačních materiálů, jejich tažnosti a
trvanlivosti, odolnosti vůči koroznímu namáhání apod. Při výběru izolace je
třeba respektovat skutečnost, že požadavky na izolace se u jednotlivých staveb
mohou lišit a ne všechny materiálové varianty vyhovují ve všech požadovaných
parametrech. Pro orientaci v izolačních materiálech uvádíme charakteristické
vlastnosti nejčastěji používaných materiálů a zásady jejich použití.
NahoruASFALTOVÉ IZOLAČNÍ PÁSY
Asfaltové pásy patří k vývojově nejstarším izolačním hmotám. V
současnosti se neustále vyvíjejí s cílem zmírnit nebo odstranit některé
nedostatky. Moderní asfaltové materiály se ve svých mechanicko-fyzikálních
vlastnostech výrazně odlišují od méně kvalitních starších pásů a lepenek, které
jsou používány i pro účely, na které se nehodí. Z hlediska ochrany proti radonu
patří mezi klady asfaltových pásů skutečnost, že je lze celoplošně natavovat k
podkladu. Tím je vyloučena vzduchová mezera mezi izolací a stavební konstrukcí,
kterou by se mohl radon šířit.
NahoruVlastnosti
Vlastnosti asfaltových izolačních pásů závisí na druhu a materiálu
nosné vložky a na typu asfaltové krycí hmoty. Podle typu krycí hmoty
rozlišujeme pásy z asfaltů oxidovaných a asfaltů modifikovaných.
NahoruPásy z oxidovaného asfaltu
Asfaltové pásy z oxidovaného asfaltu jsou právě ty "klasické
asfaltové pásy“, jejichž mechanická odolnost bývá velmi špatná. Tepelná stálost
je omezena cca +70 °C a ohebnost teplotou 0 °C. V praxi se doporučuje tyto pásy
zpracovávat jen při teplotách vyšších jak +5 °C, jinak dochází při rozvinování
pásů k praskání krycí vrstvy. Rovněž jejich tažnost (bez výztužné vložky)
dosahuje pouhých 2 až 5 %. Pohyby v konstrukci vyvolané sedáním, smršťováním a
teplotními změnami vedou k namáhání pásu v místě spáry a k jeho postupnému
trhání. Časem nebo vlivem nižších teplot křehnou, stávají se neohebnými a lámou
se. V žádném případě tyto pásy není možné považovat za plasticko-elastickou
látku, která snadno překlene různé deformace podkladu při zachování funkčních
vlastností.
NahoruPásy z modifikovaného asfaltu
Asfaltové pásy z modifikovaného asfaltu mají zvětšené rozmezí
použitelnosti. Snižují křehkost asfaltu při teplotách pod 0 °C a na druhé
straně omezují stékavost při vyšších teplotách. V současné době převládají dva
způsoby modifikace asfaltů:
-
plastický typ (APP) – pásy tohoto typu vynikají dlouhou
životností, odolností vůči vysokým teplotám (až do cca 140 °C), vůči UV záření
a proti stárnutí. Ohebnost za chladu vyhovuje až do cca –20 °C. Průtažnost
hmoty bez vložky dosahuje cca 50 %. Po protažení se pás nevrací do původního
tvaru.
Pásy tohoto typu se navrhují tam, kde rozhoduje trvanlivost a kde
izolační povlak není vystaven nadměrnému mechanickému zatížení. Pásy s
plastickou modifikací bývají lacinější než s elastickou modifikací, jejich
vlastnosti při nízkých teplotách jsou však horší;
-
elastický typ (modifikace pomocí SBS) – tento typ pásů je
elastický i při teplotách hluboko pod nulou. Až do cca -35 °C se pásy netrhají
a nelámou. Vynikají vysokou flexibilitou a tažností. Po protažení se vracejí do
původního tvaru. Zato tepelná stálost při 100 °C je horší než u APP pásů a
rovněž odolnost vůči UV záření je nižší. Výsledné vlastnosti SBS pásů závisí na
množství modifikační přísady. U kvalitních pásů by se měl obsah elastické
modifikace pohybovat mezi 7 a 15 %. Vyšší obsah modifikační přísady dává
asfaltu i samozacelující schopnosti např. při místním proražení.
Používají
se na izolace přenášející střední až vysoká napětí (ČSN P 73 0600
Hydroizolace staveb – Základní ustanovení: 2000).
Většina pásů se vyrábí s nosnou vložkou, která ovlivňuje
mechanické vlastnosti pásu, především pevnost v tahu a tažnost. Vývojově
nejstarší používanou vložkou byly papírové a hadrové lepenky, později pak
netkané jutové textilie. Tyto vložky jsou nasákavé a při dlouhodobém působení
vlhkosti dochází k bobtnání a hnití vláken, což se projevuje objemovými změnami
a destrukcí vložky. Vzhledem k nízké životnosti nesmí být na protiradonové
izolace použity asfaltové pásy s těmito vložkami. Používat se mají pásy s
nenasákavými vložkami z minerálních, skleněných nebo syntetických vláken v
podobě rohoží či tkanin. Pásy s těmito vložkami jsou měkčí, ohebnější, lépe
přilnou k podkladu a nelámou se. Obecně platí, že vložky z tkanin jsou pevnější
a odolnější na proražení než vložky z rohoží. Výrobky s vložkami z tkanin mají
pevnost v tahu až 20 kN/m, pevnost pásů s vložkami z rohoží se pohybuje mezi 6
kN/m (skleněné rohože) a 16 kN/m (polyesterové rohože). Kromě menší pevnosti
bývá nevýhodou některých skleněných rohoží i omezená tažnost (do 4 %), což může
činit potíže při tvarování pásů v místech detailů. Tento nedostatek odstraňují
houževnaté a průtažné rohože z polyesteru, které poskytují pásům dobrou
tvarovatelnost. Vzhledem k vyšší ceně se polyesterové vložky používají
zpravidla jen v kombinaci s modifikovanými asfalty.
NahoruPásy s kovovou vložkou
Při používání pásů s vložkou z kovové fólie (nejčastěji hliníkové)
je třeba zohlednit jejich specifické chování. Vhodnější jsou pásy s vložkou
opatřenou profilováním nebo s vložkou zvlněnou, neboť tyto úpravy zlepšují
adhezi krycí vrstvy, tažnost a ohebnost pásu a vyrovnávají dilatační změny,
způsobené rozdílnou roztažností asfaltu a hliníku. Průtažnost ale i tak zůstává
velmi nízká. Průtažnost nezvýší ani kombinace kovové fólie s modifikovaným
asfaltem. Obezřetnost je na místě i při jejich pokládce. Vložky z hliníkové
fólie mohou působením alkalických vod korodovat. Aby se předešlo porušení
izolace, neměly by být pásy s těmito vložkami kladeny na vlhký čerstvý beton.
Při natavování pásů je třeba postupovat opatrně, protože se vložka snadno
zahřeje a může dojít k nadměrnému stékání krycí asfaltové hmoty (zvláště u pásů
z klasického asfaltu). Pásy po natavení podržují vyšší teplotu, zůstávají déle
měkké, čímž je pochůznost po nich na delší dobu omezena.
NahoruPozor!
Podle ustanovení ČSN 73 0601 nesmí být asfaltové pásy s
kovovými výztužnými vložkami použity jako jediný materiál protiradonové
izolace.
NahoruPásy s polyetylénovou vložkou
Některé pásy používají jako nosnou vložku přímo fólii z
polyetylénu. Ta není jen nosným prvkem, ale plní i hydroizolační funkci, popř.
funkci protiradonové izolace. Některé pásy mají na fólii nanesenou samolepící
vrstvu z modifikovaného asfaltu, která má jednak funkci izolační, jednak slouží
k vzájemnému spojování pásů a k celoplošnému připevnění k podkladu. Aplikace
izolace se tím ve srovnání s procesem natavování zrychlí.
Zavedení modifikovaných pásů a kvalitnějších výztužných vložek
umožnilo pokládat asfaltové pásy volně (bez celoplošného natavení). Mechanické
kotvení se provádí pouze na svislých konstrukcích (obdobně jako u fóliových
izolací). Z hlediska zamezení transportu radonu představuje volné kladení
asfaltových pásů rizikovější variantu ve srovnání s celoplošným
připevněním k podkladu. U volného kladení závisí totiž výsledná těsnost
izolačního povlaku převážně na kvalitě spojů, prostupů a přítomnosti defektů v
izolaci.
Při výběru asfaltových pásů je třeba vždy pro konkrétní případ
posoudit následující hlediska:
-
mechanickou odolnost – v základních vlastnostech, mezi něž
patří ohebnost, tažnost, tepelná stálost, bod měknutí atd., vykazují
modifikované pásy lepší hodnoty;
-
životnost – trvanlivost modifikovaných pásů zvláště při
vystavení nepříznivým vlivům může být až desetkrát větší oproti klasickým
pásům;
-
ekonomická kritéria – pořizovací cena modifikovaných pásů je
dvoj až trojnásobná oproti klasickým pásům s obdobnou vložkou a tloušťkou. Cena
SBS pásů je zpravidla větší než APP pásů, pásy s polyesterovými vložkami jsou
dražší než s vložkami skleněnými;
-
speciální vlastnosti – patří mezi ně povrchová úprava,
samolepící úprava, rýhování okrajů pásů umožňující natavování horkým vzduchem,
odolnost proti prorůstání kořenů a biologické korozi, tržné zatížení a
další.
Realizace izolačních povlaků z asfaltových
pásů
Izolační povlak z asfaltových pásů smí být vystaven pouze silám
kolmým k jeho povrchu, které mají být rozloženy rovnoměrně. Napětí v tlaku nemá
překročit 0,5 MPa. Nosný podklad musí být rovný, pevný a stejnoměrně jemně
drsný. Nesmí být porušen zlomy, prasklinami nebo smršťovacími trhlinami. Svislé
podklady se zpravidla vyrovnávají cementovou omítkou v tloušťce 10 až 20 mm.
Všechny kouty, hrany a rohy musí být opatřeny zaoblením z cementového potěru
nebo omítky o poloměru 40 až 50 mm.
NahoruVolné kladení
Asfaltové pásy lze celoplošně připojovat pouze k takovému
podkladu, v němž se po položení izolace nebudou tvořit trhliny větší než 0,3
mm. V opačném případě musí být izolační povlak od podkladu oddělen. Volí se
volné kladení asfaltových pásů mezi ochranné textilie (jednotlivé pásy jsou
však mezi sebou svařeny). Podrobnosti jsou uvedeny na následujícím příkladu
izolace prováděné do zhotovené vany.
Obr. č. 1: Schéma rohu izolace prováděné do zhotovené
vany
NahoruCeloplošné připojení
Pokud má být izolace k podkladu celoplošně připojena, je potřeba
podklad zbavený prachu a nečistot opatřit na celé ploše nátěrem nebo nástřikem
penetračního laku nebo ředěné asfaltové suspenze. Penetrační lak se smí použít
pouze na suchý podklad. Podklad pod asfaltovou suspenzi může být vlhký, ale
nesmí být zmrzlý.
Obr. č. 2: Schéma napojení vodorovné a svislé izolace
zpětným spojem
Čelní a boční přesahy mezi sousedními pásy v jedné vrstvě musí být
široké nejméně 100 mm. Všechny okraje musí být ihned zastěrkovány. U
vícevrstvých povlaků je směr kladení asfaltových pásů obvykle shodný ve všech
vrstvách. Boční přesahy mezi dvěma vrstvami nad sebou jsou obvykle posunuty o
polovinu šířky. Čelní přesahy mezi sousedními pruhy v jedné a téže vrstvě se
vytvářejí na vazbu. V koutech a hranách se jednotlivé pásy překrývají vzájemným
přesahem 150 mm nebo se zesilují přídavným pásem o šířce min. 300 mm tak, aby
izolace byla v těchto místech zdvojená. V zaoblených rozích nebo zákoutích se v
pásu prostřihne šířka přesahu a vytvoří se krabicové přeplátování, které se
přelepí záplatou z téhož materiálu.
Po rozpracované a nechráněné izolaci je dovoleno pocházet jen v
nejnutnější míře. Přímé pojíždění po izolaci nebo ukládání kusových a sypkých
hmotna ní je nepřípustné.
NahoruProstupy
Těsné napojení asfaltových pásů na podklad se provádí několika
způsoby. Nedochází-li k dilatačním pohybům, je možno izolační vrstvy přímo
napojit na prostupující tělesa přetažením izolačních vrstev na jejich povrch.
Manžeta z izolace se nalepí nebo nataví na těleso a na konci se stáhne
plechovým páskem. Těsnící úsek musí mít délku alespoň 120 mm. Styk se
doporučuje tmelit a přebandážovat.
Dochází-li k dilatačním pohybům prostupujících médií nebo nelze-li
instalovat prostupující konstrukce a tělesa před prováděním izolací, použije se
normou doporučovaná plášťová průchodka s přírubou, na kterou se izolace nataví
nebo nalepí. Vnitřní průměr průchodky se volí obvykle o 10 až 40 mm větší, než
je rozměr prostupujícího tělesa. Mezera mezi průchodkou a prostupujícím tělesem
se těsní pružnými materiály (např. pryžovými klíny, tmely, asfaltovanými
provazci a bandáží, polyuretanovou pěnou apod.). Nejbezpečnější řešení je
sevření zesíleného izolačního povlaku mezi volnou a pevnou přírubu ochranné
průchodky.
NahoruDilatační spáry
V místě dilatačních spár se povlakové izolace z asfaltových pásů
zesilují pryžovým nebo asfaltovým dilatačním pásem o šířce min. 300 mm, který
se vlepuje do asfaltové hmoty a stabilizuje asfaltovým pásem o šířce minimálně
500 mm. Zesilující vložky se kladou na vnitřní stranu povlaků. Izolační povlak
přechází přes dilatační spáru bez přerušení. Vtlačování izolačních povlaků do
dilatačních spár brání pryžové profily vložené do spáry. Na následujícím
obrázku je příklad volného kladení pásu se zesílením povlaku v místě
dilatace.
Obr. č. 3: Schéma dilatačního uzávěru se zesílením
povlaku
NahoruFÓLIOVÉ IZOLAČNÍ MATERIÁLY
K přednostem fóliových materiálů v porovnání s klasickými
asfaltovými pásy patří lepší mechanicko-fyzikální vlastnosti, delší životnost,
větší tažnost a možnost zpracování i za nižších teplot a méně příznivých
podmínek. Provedení pouze v jedné vrstvě plně nahrazuje vícevrstvé soustavy z
asfaltových pásů.
Volné pokládání fólií, které je pro tento druh izolačních
materiálů typické, je přínosem z hlediska rychlosti realizace a pracnosti, z
pohledu zajištění bezpečné funkce je sporným řešením. Výsledná těsnost izolace
v tomto případě daleko více závisí na těsnosti detailů a přítomnosti poruch od
mechanického poškození při následných pracích než na kvalitě samotné izolace.
Fóliové izolace jsou proto citlivé na kvalitu prací a na zajištění
ochrany položené izolace. Bezpečnost fóliových systémů zvyšuje použití
transparentních fólií, které umožňují lépe identifikovat poruchy svarů a fólií
signálních (probarvených). Porušením tmavé horní vrstvy signální fólie se
objeví jasně svítivá barva umožňující identifikaci případné poruchy.
Nejbezpečnější variantou jsou fóliové dvojsystémy, které se však vzhledem k
vysokým pořizovacím prostředkům na ochranu proti radonu nepoužívají.
NahoruTermoplasty a elastomery
Mezi fóliové izolační materiály řadíme termoplasty a elastomery.
Do první skupiny patří z nejčastěji se vyskytujících materiálů izolace z
polyvinylchloridu, polyetylénu, polypropylénu a modifikovaných polyolefínů, do
druhé skupiny představitelé chloroprenových a etylénpropylenových kaučuků.
NahoruVlastnosti
Základní charakteristikou termoplastů je jejich plastické chování,
pro elastomery je charakteristická elastičnost a řešení spojů lepením. Každý z
uvedených typů materiálů má své specifické vlastnosti, určené jeho chemickou
strukturou a tím do jisté míry i vymezenou oblast použitelnosti. Podle účelu
použití bývají jednotlivé polymery upravovány různými přísadami, jako např.
plastifikátory, změkčovadly, antioxidanty, pigmenty, stabilizátory atd.
Důsledkem bývají velké rozdíly ve vlastnostech i mezi představiteli téhož
materiálového typu. Fóliové izolace musí být proto důsledně používány pouze k
účelům, k nimž byly navrženy a výrobcem deklarovány.
Spojování jednotlivých dílů fólií je možné lepením (pryžové fólie,
PVC-P) nebo častěji svařováním. Svařuje se horkým vzduchem, horkým klínem nebo
extruzně s přídavným svařovacím materiálem. Vzhledem k tomu, že místa spojů
jsou vždy slabým místem z hlediska vzduchotěsnosti, požaduje se dnes často
spojení dvojitým svarem s vytvořením zkušebního kanálku. Správnost spoje lze
odzkoušet přetlakováním kanálku. Jednoduché spoje se zkouší obtížněji
podtlakovou zkouškou.
Obr. č. 4: Příklady přeplátovaných spojů
NahoruSvařování horkým vzduchem
Svařování fólií horkým vzduchem spočívá v zahřátí spojovaných
povrchů do plastického stavu proudem vzduchu…
