Materiály pro jednotlivé vrstvy šikmých střech

9.2.4.2

Materiály pro jednotlivé vrstvy šikmých střech

 NahoruI. STŘEŠNÍ KRYTINY – SKLÁDANÉ

Skládané krytiny jsou vytvářeny z jednotlivých dílců, které jsou rovinné nebo různě profilované a vzájemně spojovatelné. Podle typu krytiny jsou styky tvořeny buď přímým přesahem jednotlivých prvků nebo kombinací drážek a přesahů prvků.

Volba krytiny je zásadně ovlivněna estetickými a současně i technickými požadavky. V případě zvláštních nároků lze navrhnout příslušná opatření pro zvýšení účinnosti krytiny.

Skládané střešní krytiny mají širokou materiálovou základnu a jsou vyráběny z uměle vytvořených nebo z přírodních materiálů:

1. pálená keramika: tašky,

2. beton: tašky,

3. vláknocement: vlnité desky, šablony,

4. kovy a jejich slitiny: tabule, vlnité desky, šablony,

5. sklo: tašky, tabule,

6. polykarbonát: tašky, tabule, vlnité desky,

7. plasty a recyklované materiály: tašky, šindele,

8. anorganické materiály: břidlice, kámen,

9. organické materiály: došky ze slámy, z rákosu, dřevěné šindele.

 NahoruPožadavky na použití skládané krytiny

Účinnost skládané krytiny je bezprostředně závislá na jejím sklonu. Pro každý typ krytiny existuje určitý minimální sklon, při kterém je ještě zajištěna potřebná a požadovaná těsnost. Ta je u každé krytiny vždy závislá na konkrétním tvaru jejích prvků a typu a provedení spojů těchto prvků. Při konstrukčním návrhu se doporučuje vycházet jednak z doporučení uvedených v ČSN 73 1901 (viz tab.) a jednak z technologických podkladů příslušného dodavatele materiálu.

Tabulka Doporučených nejmenších sklonů skládaných krytin ^{1) 2)} dle ČSN 73 1901

Tabulka Převodů sklonů dle ČSN 73 1901

 NahoruSPOJE A TĚSNĚNÍ PRVKŮ SKLÁDANÝCH KRYTIN

Skládaná krytina musí být navržena a provedena tak, aby splňovala základní funkci, tj. co možná nejrychlejší odvod srážkové vody s jejího povrchu.

Skládané střešní krytiny jsou tvořeny jednotlivými prvky daných rozměrů a dalšími kompletačními prvky zpravidla tak, aby byl vytvořen kompletní střešní systém.

 NahoruSpoje krycí

Základní prvky mají dle typu krytiny určitý rozměr, vycházející z použitého materiálu. Tyto prvky jsou na střeše vzájemně spojovány tak, aby byl zajištěn odvod vody. Svým charakterem však většinou tyto krytiny nezajišťují vodotěsnost.

Dle uspořádání polohy a typu napojení jednotlivých prvků se rozlišuje:

• šupinové krytí rovinných prvků, kdy se jednotlivé prvky deskového charakteru vzájemně překrývají – jednotlivé vrstvy prvků se kladou na sebe, ale jejich spáry jsou vůči sobě posunuty. Tento typ krytí se vyskytuje u všech maloformátových rovinných prvků, např. z břidlice, u dřevěných šindelů a u obyčejných tašek,

  

  Obr. č. 1: Princip šupinového krytí rovinných prvků

• šupinové krytí tvarovaných prvků vychází principiálně ze šupinového krytí, avšak je zde díky tvarovaným okrajům u prků krytiny výrazně zlepšena funkci spár,

  

  Obr. č. 2: Princip šupinového krytí tvarovaných prvků

• drážkování, které se používá u plechových krytin. Stykování jednotlivých tabulí se většinou provádí ve směru toku vody dvojitou stojatou drážkou (při sklonu střechy větším než 45º lze použít jednoduchou stojatou drážku) a ve směru kolmo na směr toku vody dvojitou ležatou drážkou (při sklonu střechy větším než 60º lze použít jednoduchou ležatou drážku),

  

  Obr. č. 3: Drážky

 NahoruSpoje těsněné

Tento typ spojů je využíván u rovinných deskových prvků, např. u skleněných tabulí, které jsou vzájemně spojovány pomocí přítlačných prvků, upevněny k nosné podpůrné konstrukci a spoje jsou dotěsněny.

Obr. č. 4: Schéma spoje s podpůrnou konstrukcí

Pájení je využíváno pro vytvoření spoje u krytin na bázi kovů, avšak pouze malých rozměrů.

Svařování a lepení se využívá u materiálů na bázi asfaltové nebo plastové. Jejich nejčastější využití je v oblasti plochých střech, tj. u krytin povlakových.

 NahoruDRUHY KRYTIN
Tašková krytina keramická

Keramické tašky se vyrábějí formováním a vypálením z většinou povrchově těžené hlíny, jílu nebo jiných materiálů na bázi jílu.

Taškové prvky rovinné jsou vyráběny tažením, patří k nim např. bobrovka a drážková taška tažená.

Taškové prvky rovinné s dvojitou čelní a boční drážkou jsou vyráběny ražením, patří k nim drážková taška ražená.

Podle zbarvení a úpravy vnějšího povrchu rozlišujeme tašky:

• přirozené barvy, jejichž barvu určuje obsah určitého chemického prvku v surovině, např. hydroxidu železa, manganu, vápníku,

• probarvené ve hmotě,

• s engobou – matným povlakem na povrchu, který vzniká v důsledku nástřiku či máčení tašek do speciální jílovité směsi s obsahem minerálů ještě před jejich vypálením. Engoba mění barvu tašek, avšak neuzavírá póry vlastního materiálu,

• s glazurou – sklovitým barevným povlakem, který vznikne v důsledku nanesení lehce tavitelné směsi hlíny s příměsí kovů na tašky před jejich vypálením. Glazura zcela uzavře póry materiálu,

• s povrchem hladkým nebo strukturovaným.

Keramické tašky jsou jak maloformátové, tak velkoformátové. V důsledku rozdílných tvarů tašek mají různé výrobní a krycí rozměry.

U drážkových tašek jsou charakteristické krycí rozměry, u rovných a bezdrážkových tašek jsou zásadní celkové délky a šířky.

Rozměry a tolerance jednotlivých tašek jsou dokladovány v technických listech.

Přehled druhů tašek dle jejich tvaru:

• tašky se spojitou vodní drážkou – jejich hlavová a boční drážka je nepřerušená a je tvořena dvěma či více drážkami,

• tašky s přerušenou vodní drážkou – jejich hlavová a boční drážka je přerušená a je tvořena dvěma či více drážkami,

• tašky ražené drážkové posuvné – jsou tašky posuvné v drážce a s přerušenou vodní drážkou. Drážkování umožňuje délkové posunutí o 30 mm,

• tašky ražené s bočním drážkováním – jsou tašky rovinného nebo klenutého tvaru s jednou nebo dvěma bočními drážkami, délkové překrytí tašek je proměnlivé,

• tašky s boční lištou – tašky mají různé tvary krycí drážky a odtokový žlábek, místo vodní drážky mají jednoduchý výstupek,

• tašky klenuté bez drážkování – mají odtokový žlábek, charakteristické jsou překryvy,

• tašky rovné bez drážkování – charakteristické je vícenásobné překrytí a položení na vazbu,

• tvarovky – speciálně tvarované tašky, které doplňují tašky ploché.

Pokládka tašek se provádí zpravidla na střešní latě, jejichž rozteče se stanoví v závislosti na délce tašek, na tvaru tašek, na možné krycí délce, na délkovém překrytí tašek dle konkrétního sklonu střechy, dle délky krokví a rovněž dle nezbytného přesahu u okapu a nezbytného rozměru od vrcholového bodu.

Konkrétní doporučení pro pokládku tašek, tj. včetně krycích délek, resp. též šířek a uchycení tašek k podkladu jsou zpravidla uvedena v technologických předpisech výrobce krytiny.

Tabulka Doporučené nejmenší sklony skládaných krytin

Tabulka Délkové překrytí střešních tašek v závislosti na druhu pálené krytiny

Obr. č. 5: Přehled tvarů základních keramických tašek

 NahoruTašková krytina betonová

Betonové tašky se vyrábějí ze směsi písku, portlandského cementu, vody, příměsí z vápence a vysokopecní strusky, na zbarvení se používají oxidy kovů – zpravidla železa.

Vyrobenou betonovou směsí se plní tvarované formy, ve kterých je materiál zhutněn a slisován. Z nekonečného pásu jsou nožem řezány jednotlivé tašky, které jsou následně povrchově upraveny.

Tašky se rozlišují podle tvaru, rozměrů, tvaru boční drážky, patního žebrování a překrytí. Betonové tašky jsou jak maloformátové, tak velkoformátové.

Povrchovou úpravu tašek tvoří většinou akrylátová barva, která chrání beton hlavně proti povětrnostním vlivům.

Betonová taška se barví pomocí pigmentů železa přidávaných do betonové směsi.

Rozměry a tolerance jednotlivých tašek jsou dokladovány v technických listech.

Přehled druhů tašek dle jejich tvaru:

• tašky se zvýšenou boční drážkou – jsou profilované, s patním žebrováním a případným středovým obloukem,

• tašky se sníženou boční drážkou – jsou tašky rovné s vícenásobným bočním drážkováním, s níže položenou vodní drážkou a s patním žebrováním,

• tašky rovné bez drážek – nemají vytvořeny drážky, vyrábí se jako bobrovka s různým tvarem příčného řezu,

• tvarovky – speciální tašky jsou tvarované dle jejich účelu a dle tvaru tašek, ke kterým tvoří doplněk.

 NahoruPokládka tašek

Profilované a ploché tašky se zvýšenou nebo sníženou boční drážkou se kladou v jedné vrstvě, přičemž horní řada překrývá spodní řadu o délkové překrytí a závisí na sklonu střechy. Boční překrytí je dáno boční drážkou.

U plochých tašek, které jsou značně náročné na rovinnost podkladu, se doporučují průřezy latí uvedené v následující tabulce.

V případech, kdy se předpokládá větší zatížení, např. sněhem v horských oblastech, pak se doporučuje navrhnout latě o větším průřezu.

Tabulka Průřezy latí v závislosti na roztečích krokví

Tabulka Bezpečný sklon střechy v závislosti na druhu betonové krytiny a způsobu krytí

Tabulka Délkové překrytí střešních tašek v závislosti na druhu betonové krytiny

Obr. č. 6: Příklad kompletního sortimentu – taška betonová maloformátová včetně kompletizačních prvků

Obr. č. 7: Příklad kompletního sortimentu – taška betonová velkoformátová včetně kompletizačních prvků

 NahoruVLÁKNOCEMENTOVÁ KRYTINA

Vláknocement je kompozitní materiál, složený hlavně z cementu a vláken. Jeho přesnější složení je následující: portlandský cement (40 %), kamenivo (tj. vápencová moučka, mletý vláknocement 11 %), výztužná vlákna (2 %), procesní vlákna (5 %), voda (12 %) a vzduch (30 %). Dříve se používala výztužná vlákna z azbestu, což již v současnosti není možné z důvodu jeho prokázané zdravotní závadnosti.

Vláknocementové prvky se vyrábějí z kašovité směsi o výše uvedené skladbě. Vytvoří se z ní velmi tenká vrstva "rouna“, které se postupně navíjí na válec až do vytvoření požadované tloušťky, z materiálu se vysaje voda, naformátuje se na požadované tvary a slisuje se. Dle požadavků je možno provést nabarvení střešních prvků. Požadovaná barva je nanesena při výrobě do svrchní vrstvy rouna. Další možností je již vyrobený prvek dodatečně ve výrobně natřít (akrylátový nátěr).

Druhy vláknocementových prvků jsou:

• maloformátové desky (šablony):

  • tvaru čtvercového,

  • tvaru obdélníkového,

  • desky imitující břidlici (profilací a barvou povrchu),

  • ve tvaru bobrovek,

• velkoformátové desky:

  • vlnité s různou velikostí a roztečí vln.

Obr. č. 8: Příklad sortimentu maloformátových prvků

Obr. č. 9: Příklad sortimentu velkoformátových prvků

Pokládka prvků:

• maloformátových:

  se provádí uchycením systémovými upevňovacími prvky k podkladu převážně z latí a kontralatí. Pod krytinu se umísťuje pojistná hydroizolační vrstva. Každá šablona je k podkladu připevněna vždy dvěma hřebíky (měděnými nebo pozinkovanými) a jednou vichrovou sponou (tj. měděná destička nebo drátěný kroužek s upevňovacím dříkem).

Druhy krytí jsou:

• jednoduché: pro minimální sklon střechy 30°
  nejčastěji používané u čtvercové šablony,

• dvojité: pro minimální sklon střechy 25°
  nejčastěji u obdélníkových šablon,

Obr. č. 10: Schémata jednoduchého a dvojitého krytí

• velkoformátových (vlnitých desek):

  se provádí na latě a kontralatě, přičemž se vytvoří přesahy jak v horizontálních, tak i vertikálních spárách. Velikost přesahu ve spáře horizontální je předepsána dodavatelem materiálu a závisí na velikosti sklonu střechy (např. u sklonu 10° až 20° je minimální přesah 200 mm, při větších sklonech 150 mm).

  Kotvení desek se provádí k dřevěným prvkům, u kterých je předepsána rozteč a minimální velikost průřezu prvků, v závislosti na sklonu, druhu a zatížení příslušné krytiny. Jako upevňovací prvky se používají ocelové vruty, háky, příponky, které jsou vždy umístěny na vrcholu vlny a jsou těsněny.

Obr. č. 11: Detail u hřebene u velkoformátových prvků

Pro vytvoření hřebene, okrajů a prostupů, např. pro odvětrávací potrubí, se používají systémové doplňky k danému typu materiálu.

 NahoruPLECHOVÁ KRYTINA

Plechové krytiny jsou vyráběny z plechových tabulí v nejrůznějších materiálových variantách.

 NahoruHliník

Hliník se získává těžbou z bauxitu a tavením – elektrolýzou se přeměňuje na hliník a následným legováním se zlepšuje jeho pevnost. Jako přísady se používají mangan, měď, hořčík, zinek a křemík. Plechy se válcují za studena v tloušťce 6 až 8 mm a následně do požadovaných tlouštěk.

Pro potlačení povrchové koroze se používá povrchová úprava buď eloxováním a nebo pomocí nanesené povrchové úpravy vytvořené vypalováním.

Materiál je lehký, odolný a dobře tvarovatelný.

V případě vzniku kontaktu s mědí, olovem, cínem, ocelí, betonem, maltou, asfalty atd. může dojít ke vzniku elektrolytické koroze.

Obr. č. 13: Pohled na střechu ze svitkového hliníkového plechu

(pro sklon střechy od 7°)

 NahoruMěď

Měď se těží z měďnatých rud plavením, následným pražením a tavením v pecích se získává surová měď. Rafinací a redukcí se dostává čistá měď, odlije se a válcováním se vytvoří plechy o tloušťce 10 až 20 mm, ze kterých se válcují konečné plechy nebo tabule o požadované tloušťce, tj. obvykle 0,56 až 0,63 mm.

Na povrchu plechu se působením ovzduší vytváří přirozená ochranná vrstva ze zásaditých solí mědi (např. uhličitan mědi a síran měďnatý), tzv. měděnka.

Při pokládce je nutno separovat měď od ostatních kovů neutrálním materiálem.

 NahoruNerezavějící ocel

Surové železo se získává tavením v pecích ze železné rudy, oxidací se zbaví uhlíku a dalších nežádoucích prvků. Nerezavějící ocel obsahuje minimálně cca 10,5 % chrómu, obsah většího množství chrómu a dalších složek (např. niklu, titanu, molybdenu) pozitivně ovlivňují odolnost železa proti korozi.

Neupravený povrch plechu tvoří díky oxidaci odolná vrstva chrómu, povrch zůstává sice stříbřitě lesklý, ale v důsledku působení nečistot z ovzduší ztrácí lesk. Pokud v chromové oceli není obsažen nikl, pak se v důsledku expozice na povrchu plechu vytvoří tenký film ze rzi.

 NahoruPozinkovaná ocel

Pozinkovaná ocel se vyrábí obdobně jako ocel nerezavějící, ale navíc se provádí její pozinkování, tj. materiál se vnoří do roztavené zinkové lázně. Na materiálu se vytvoří oboustranný zinkový povlak o tloušťce 25 μm. Pozinkování tvoří na plechu časově omezenou ochranu proti korozi, po ukončení procesu oxidace je třeba plechy povrchově ošetřit.

Obr. č. 14: Skladba rovinného plechu s povrchovou úpravou (HB Polyester)

 NahoruOlovo

Olovo se taví při cca 400°C, litím a válcováním se tvaruje na požadovanou tloušťku. Dodává se v pásech nebo tabulích. Na povrchu olověného materiálu se vytváří přirozená ochranná vrstva, která následně chrání materiál proti atmosférickým vlivům. Koroze po šesti až dvanácti měsících v důsledku působení vzduchu a vody vytvoří na povrchu materiálu uhličitan olovnatý a síran olovnatý.

Použití olova je v současnosti již pouze ojedinělé.

 NahoruZinek

Zinek se vyrábí tavením, litím a následným válcováním pásu, rozdělením pak vznikají tabule. Výchozími látkami jsou uhličitan zinečnatý a sfalerit, pražením a redukcí s koksem vzniká odpařený zinek a následnou kondenzací jemný zinek. Legovacími kovy mohou být titan a měď.

Proti korozi je materiál chráněn povrchovou vrstvou uhličitanu zinečnatého. Povrchové úpravy se na zinkový materiál nanášejí z důvodu prodloužení životnosti hlavně v případě, kdy je materiál ohrožen bitumenovou korozí.

Vzhledem k jeho horším mechanickým vlastnostem a celkové malé odolnosti proti povětrnostním vlivům (hlavně vysokým teplotám) je jeho použití méně časté.

 NahoruTitanzinek

Titanzinek je materiál se zinkovým základem a s příměsí titanu a mědi, které způsobují jeho výrazně lepší opracovatelnost a zvýšenou odolnost proti povětrnostním vlivům.

Materiál se dodává v podobě lesklé nebo patinované.

Varianty plechových krytin dle tvaru konstrukčních prvků:

• tabule hladké

• tabule tvarované:

  • vlnité

  • profilované

• taškové tabule

• pásy hladké – svitky

• pásy profilované

• maloformátové prvky:

  • tašky

  • šindele

  • šablony

Obr. č. 15: Pohled na okapovou partii střechy s plechovou tvarovanou krytinou

 NahoruPokládka prvků

Vzhledem k velkému množství tvarových a typových variant jsou specifika pokládky plechových krytin velmi četná:

• Drážková krytina se pokládá buď ze svitkového plechu nebo z tabulí. Podklad je většinou tvořen bedněním z prken nebo desek a krytina se k němu upevňuje pomocí pevných a kluzných příponek. Materiál příponek nesmí negativně ovlivňovat krytinu, používají se proto výhradně příponky buď z pozinkované či nerezové oceli a nebo ze stejného materiálu. Příponky se k podkladu kotví vruty nebo hřebíky.

• Tabule z trapézového nebo vlnitého plechu se kladou do řad a s příslušnými přesahy, jejich kotvení k podkladu se provádí šrouby, kotvení musí umožňovat dilataci, spoj je těsněný, upevňovací prostředky jsou z nerezavějícího materiálu. Kotvení se provádí zpravidla k podkladu z latí, u tvarovaných tabulí existují doplňkové upevňovací prvky.

• Taškové tabule z plechu povrchově upraveného profilované do tvaru tašek se upevňují na latě pomocí šroubů s těsnící podložkou.

• Maloplošné prvky (tašky, šindele, šablony) se kotví do systémového laťování.

• Pokládku plechových střešních prvků je nezbytné provádět v souladu a příslušnými technologickými předpisy a normami a zvláště pak s ČSN 73 3610 Navrhování klempířských konstrukcí.

• Konstrukční řešení podkladu pod krytinou je bezprostředně závislé na druhu použité krytiny, na jejím sklonu a rovněž i konkrétním umístění objektu a případných specifických podmínkách (např. zatížení sněhem, větrem).

Obr. č. 16: Kotevní prvky – příponky u drážkové krytiny

Obr. č. 17: Podélné napojení prvků drážkové krytiny

Obr. č. 18: Typy drážek

 NahoruBITUMENOVÉ ŠINDELE

Bitumenové šindele se vyrábějí z bitumenových pásů (většinou z modifikovaného asfaltu) s nosnou vložkou, s vnější povrchovou úpravou (např. břidličná nebo čedičová drť, křemenný písek, keramický granulát, kovová fólie). Probarvení je prováděno pomocí ochranné posypové vrstvy, a to buď přirozenými odstíny posypového materiálu nebo umělým zabarvením. Na spodní straně pásu je separační fólie. Šindele se vyřežou v požadovaných tvarech a velikostech z takto vyrobeného pásu. Dolní část šindele je rozdělena na několik částí tvaru např. obdélníkového, šupinovitého, hexagonálního, trojúhelníkového.

Obr. č. 19: Skladba bitumenového šindele

Obr. č. 20: Příklad tvarového sortimentu bitumenových šindelů

 NahoruPokládka prvků

Bitumenové šindele se pokládají vodorovně na vazbu a s dvojitým krytím, přičemž třetí řada musí překrývat řadu první a výřezy musí být situovány nad sebou. Pokládají se na pevný rovinný podklad, vytvořený buď z desek na bázi dřeva nebo z pobití prkny. K uchycení se používají nerezavějící hřebíky s hlavou o průměru  9 mm o délce minimálně 25 mm, lokálně např. u hřebene minimálně 30 mm. Zvýšený počet uchycení je nutný u krytiny na střeše o sklonu větším než 60°. Před vlastní pokládkou šindelů se na bednění střechy v závislosti na jejím sklonu a dle příslušných technologických předpisů dodavatele daného materiálu (hlavně u menších sklonů, např. cca 15° až 18°) pokládá bitumenový podkladní pás. Jednotlivé řady šindelů se po určité době po jejich pokládce slepí působením jejich samolepících plošek (thermobody).

 NahoruBITUMENOVÉ DESKY

Desky jsou vytvářeny ze směsi destilačního bitumenu a celulózových vláken. Ze směsi se válcováním, lisováním a následujícím sušením ve tvarovací jednotce vytvoří desky.

Podle technologie rozlišujeme desky:

• jednovrstvé

• desky dvouvrstvé

Probarvení je provedeno buď povrchově nebo hloubkovou impregnací disperzními barvami. Povrchová úprava chrání materiál předpovětrnostními vlivy a UV zářením.

Obr. č. 22: Pohled na střechu provozní budovy pivovaru s krytinou z bitumenových desek

 NahoruPokládka prvků

Obvyklý sklon střechy pro použití desek je od 7°, pokud neurčí výrobce krytiny jinak (např. výjimečně i 5°). Bitumenové desky se kladou na laťování nebo na bednění, nosné laťování musí probíhat kolmo k ose vln desek a musí desky podepírat po celé délce. Vzdálenost mezi latěmi je závislá na sklonu střechy, zatížení větrem a sněhem. Při menších sklonech či předpokládaném větším zatížení sněhem se doporučuje použít podklad z bednění.

Na kotvení desek k podkladu se používají certifikované hřebíky s hlavou s antikorozní úpravou z PVC, hřebíky se zapuštěnou hlavou nebo hřebíky s těsněnou hlavou. Desky se přibíjejí v nejvyšších bodech, tj. na vrcholu vln a kolmo na sklon střechy.

Obr. č. 23: Pokládka bitumenových desek

 NahoruPRŮSVITNÉ A BAREVNÉ DESKY

Desky průsvitné a případně i některé barevné jsou určeny zpravidla k pomocnému osvětlení nepřímo osvětlených prostor, umístěných bezprostředně pod střechou. Ve většině případů se jedná o doplňkové prvky k určitému systému skládané krytiny.

Podle typu materiálu rozlišujeme např. desky:

• polyesterové:

  • s výztužným vláknem nylonovým, používané jako doplněk vlnitých desek (s velikostí vln 177/51), barvy mléčné,

• polyesterové:

  • používané jako doplněk vlnitých desek, např. barvy červené a šedé,

• polykarbonátové:

  • s propustností světla cca 85%, ve tvarech jako vlnité, trapézové či deskové, barvy čiré, lehce mléčné a bronzové (kouřové),

• polyvinylchloridové:

  • ve tvaru vlnité desky, barvy čiré, lehce mléčné a bronzové (kouřové),

• laminátové.

Podle průřezu desky:

• jednovrstvé,

• komůrkové: s komůrkami o velikosti obvykle cca 10 až 16 mm, umístěnými ve dvou či více vrstvách, které zajišťují zlepšení tepelných vlastností materiálu.

 NahoruPokládka prvků

Jednotlivé desky se navzájem v místě styku ukládají s příslušným přesahem a dotěsňují, u desek s komůrkami pomocí drážkování v čelech desky. Při kotvení plastových desek k nosnému podkladu je nutno respektovat větší dilataci těchto prvků a ve spojích umožnit posun materiálu.

 NahoruSKLENĚNÉ PRVKY

Skleněné střešní prvky slouží pro prosvětlení a případně též i jako architektonický prvek pro vytvoření atypického prostředí v interiéru.

Rozlišujeme následující varianty:

• podle tvaru prvku:

  • plošné – rovinné,

  • obloukové,

  • skleněné tašky (doplňkové prvky k systému skládané krytiny),

• podle použitého zasklení:

  • jednoduché,

  • vícenásobné (izolační),

• podle typu skla:

  • vrstvené sklo,

  • s bezpečnostní fólií,

  • s mezivrstvou,

  • s výztužnou vložkou (např. s drátěnou již pouze ojediněle).

 NahoruPokládka prvků

Pokládka skleněných tašek se provádí identicky s pokládkou daného taškového systému, k němuž jsou určeny jako doplněk.

Pokládka tabulových prvků se provádí např. pomocí:

• zasklívací drážky,

• překrytí skleněných prvků a utěsním spáry mezi nimi (příčný spoj),

• přítlačné lišty a těsnění (spoj příčný i podélný),

• těsnění a bez přítlačné lišty,

• podkladních pásků a těsnění,

• bodového kotvení.

 NahoruPŘÍRODNÍ BŘIDLICE

Břidlice je nerost, který vznikl před 450 až 350 miliony let z bahenní masy a jejím následným stlačením během další probíhající horotvorné činnosti, zvláště pak působením bočního tlaku, došlo k jejímu zvrásnění a zkrystalizování. Pro těžbu a následné využití je nejvhodnější břidlice jílová, protože je tvořena paralelními slídovými vrstvami, což umožňuje její výbornou dělitelnost, resp. štípatelnost.

Břidlice se těží v dolech a ve formě bloků se transportuje do výroben, kde se z nich štípají desky o tloušťce cca 5 mm a tvarují frézami nebo ručně nůžkami a kladivem.

Tvary prvků – desky:

• obdélníkové,

• čtvercové,

• zaoblené,

• ve tvaru šupiny.

Prvky z břidlice se dodávají se zešikmenými hranami zčásti zdola osekanými (zdola a shora) a nebo odřezanými (čelo) a bez děrování. Barva tuzemské břidlice je přírodní, tmavě šedomodrá.

Obr. č. 24: Pohled na střechu s břidličnou krytinou

 NahoruPokládka prvků

Jednotlivé desky se přibíjejí na dřevěné laťování (minimální průřez latí 30/50 mm) a bednění na bázi dřeva (např. dřevotřískové desky) doporučené tloušťky 25 mm. Jako upevňovací prvky se používají většinou hřebíky se závitem z nerezavějící oceli (možné jsou též kované hřebíky, spony nebo nabíjecí háky). Na podklad z bednění se pod vlastní krytinu doporučuje položit pojistnou hydroizolační fólii.

Dle typu rozlišujeme následující krytiny:

• z pravoúhlých desek,

• z desek se dvěma zkosenými rohy,

• z desek s obloukovým zakončením,

• z desek ve tvaru šupin:

  • jednoduché krytí,

  • dvojité krytí.

Varianty pokládky v přehledu uvádí následující obrázek se základními schématy.

Obr. č. 25: Varianty pokládky břidlicové krytiny

 NahoruDŘEVĚNÉ ŠINDELE

Šindel je jedna z netradičnějších krytin, používaných na lidových stavbách. Šindel je podélný dřevěný prvek, široký 60 až 150 mm, dlouhý 500 až 900 mm, o přibližné tloušťce ≥ 15 mm. Tvarově může být jeho zakončení různé – na jedné podélné straně může být ukončen drážkou a na druhé tj. protilehlé straně břitem. Podle způsobu výroby existuje šindel štípaný a šindel řezaný. Kvalitnější a co do délky životnosti lepší je šindel štípaný.

Obr. č. 26: Pohled na štípaný šindel s drážkou a břitem

 NahoruPokládka prvků

Klasické šindele jsou pokládány v ploše ve třech vrstvách, v úžlabích ve čtyřech až pěti vrstvách na vazbu. Na jednu plochu střechy se pokládají prvky stejné délky. Na střechy o sklonu < 30° se doporučuje použít šindele o větší délce.

Šindele o šířce 60 mm se upevňují jedním hřebíkem, širší dvěma hřebíky. Přibíjení by nemělo být viditelné, hřebíky by měly být překryty další řadou šindelů. Hřebíky se zatloukají tak, aby nedošlo k porušení dřevních vláken. K upevnění se používají buď hřebíky z nerezavějící oceli s plochou hlavou a točeným či rýhovaným tělem nebo skoby z nerezavějící oceli.

Spotřeba na jeden metr čtverečný závisí na zvoleném způsobu pokládky, plošná hmotnost je pak od 30 do 50 kg.

Podkladní konstrukci tvoří celoplošné bednění, na kterém je v závislosti na požadované těsnosti položen asfaltový pás nebo fólie. Šindele se fixují k latím, upevněným na tomto podkladu. U šindelů, položených přímo na bednění, lze předpokládat kratší životnost, protože zde nedochází k jejich spodnímu podvětrání. Předpokládkou je třeba provést chemickou ochranu všech dřevěných prvků.

Obr. č. 27: Pohled na obnovu střechy ze šindelů

Obr. č. 28: Pohled na nároží na šindelové střeše

Obr. č. 29: Pohled na úžlabí na šindelové střeše

 NahoruDOŠKY

Došky patří k tradičním krytinám, které se používaly na střechách lidových staveb. V minulosti se často používaly v nížinatých oblastech, kde se pěstovalo obilí. V současnosti se používají při rekonstrukcích na historických stavbách a ve skanzenech. V zahraničí, například na anglickém venkově, je jejich použití častější i na rázovitých nových stavbách pro bydlení.

Došek je zhotoven ze snopku dlouhého přibližně 110 až 140 cm. Nejčastěji je ze slámy, z rákosí nebo z orobince. Používaná sláma je nejvhodnější žitná, protože má dlouhá a tenká stébla. Sklízela se vždy asi deset dní před vlastním dozráním klasů.

Doporučený nejmenší sklon střechy pro použití doškové krytiny je 45°, v místech s výskytem značných větrů a vydatných srážek 50°.

 NahoruPokládka prvků

Jednotlivé snopky slámy se přivazují buď povřísly nebo konopným provazem či novodobě drátem. Podkladem jsou latě, případně dřevěná kulatina. Vzdálenost latí vycházela z délky došků, nejčastěji cca 40 až 60 cm.

Pokládka krytiny je možná:

• hladká: došky jsou přivázány na straně se silnějšími stébly,

• stupňovitá: došky jsou přivázány na straně se slabšími stébly.

Obvyklá tloušťka doškové střechy je 25 až 30 cm. V oblastech hřebene a úžlabí je krytina položena dvojitě, případně je možná i kombinace s dřevěnými šindeli.

Spotřeba na jeden metr čtverečný je až 15 došků, plošná hmotnost je kolem 60 kg.

Obr. č. 30: Pohled na část střechy s doškovou krytinou včetně hřebene a části nároží

Obr. č. 31: Pohled na spodní líc doškové střechy – došky jsou upevněny povřísly na laťování

 NahoruII. POJISTNÉ HYDROIZOLACE

Pojistná hydroizolační vrstva (PHI) u šikmých střech, umístěná pod skládanou krytinu, zabraňuje průniku atmosférických srážek, prachu a nečistot do podstřešního prostoru nebo do souvrství zatepleného střešního pláště.

Skládané krytiny vzhledem k velkému podílu spár mezi jednotlivými prvky jsou odolné proti atmosférickým srážkám, ale nejsou vodotěsné. Problémy u tohoto typu krytin způsobuje zejména voda:

• přívalová: důsledek srážek dešťových i sněhových, které žene vítr po ploše střechy (zejména o malém sklonu) a vhání spárami pod krytinu,

• vzdutá: hlavně v okapové partii, kdy při chybějící či nedostatečné tepelné izolaci dochází k natávání sněhu, jeho následnému zmrznutí a ke shromažďování vody nad ledovou "uzávěrou“,

• zkondenzovaná: na površích krytiny při nízkých nočních teplotách a při taškách naakumulových teplem během dne dochází k poklesu teploty pod hodnotu rosného bodu a ke vzniku kondenzátu.

Tab. č. 1: Stupně těsnosti pojistných hydroizolačních vrstev

Dle konkrétního umístění stavby – tj. podle klimatických podmínek, polohy chráněné či nechráněné, sklonu střechy, typu krytiny, velikosti šikmé plochy (resp. vzdálenosti mezi okapem a hřebenem) a např. výskytu vikýřů se volí příslušný stupeň těsnosti. Zpravidla se volí vždy o jeden stupeň vyšší těsnost PHI. Pro volbu nižšího stupně těsnosti je nezbytná dohoda mezi investorem, popřípadě projektantem a realizační firmou.

Pro návrh systému pojistné hydroizolační vrstvy (PHI) a jejího zařazení do skladby střešního pláště slouží následující tab.1.

Kompletizované stavební systémy, které mají zároveň i funkci tepelně izolační a případně i parotěsnou, tabulka neuvádí. Je však nezbytné je zařadit vždy do konkrétního stupně těsnosti, příslušný údaj je nutno si vyžádat od dodavatele daného systému.

Krytina (např. břidlice, vláknocement, bitumenové šindele, plechy), která je kladena a upevňována přímo na bednění opatřené podkladním pásem, je v souladu s odbornými předpisy těsná proti srážkové vodě a splňuje dle tab.2 požadavky PHI 2. stupně, třídy B.

Tab. č. 2: Doporučené dimenze větrané vzduchové mezery

Nad pojistnou hydroizolaci je nutno navrhnout kontralatě, distanční špalíky, popř. speciální profilované držáky o minimální výšce 24 mm. Vzniklá průběžná vzduchová mezera mezi spodním lícem krytiny a pojistnou hydroizolací je určena pro:

• odvod vlhkosti pronikající spárami mezi jednotlivými prvky krytiny,

• odvod zkondenzované vlhkosti na spodním líci krytiny,

• k zajištění větrání střešního pláště,

• ke snížení tepelných zisků v letním období.

Při návrhu tloušťky vzduchové mezery se doporučuje vycházet z tab. 2 (dle Doporučené dimenze větrání střech, uvedené v Příloze D, ČSN 73 1901).

Přehled materiálových variant pro PHI dle tab. 1

Pásy na bázi asfaltů:

• asfaltové střešní pásy typu A,

• hydroizolační střešní asfaltové pásy typu R,

• hydroizolační střešní asfaltové pásy typu S,

• hydroizolační střešní asfaltové modifikované pásy typu R,

• hydroizolační střešní asfaltové modifikované pásy typu S,

• pásy rovnocenných vlastností.

Pásy na bázi plastů:

• pásy na bázi plastů pro ploché střechy,

• pásy na bázi kaučuku pro ploché střechy,

• pásy na bázi plastů pro spodní stavbu,

• pásy na bázi kaučuku pro spodní stavbu,

• pásy rovnocenných vlastností.

Pojistné desky:

• dřevovláknité desky,

• dřevocementové desky,

• dřevotřískové desky,

• jiné vhodné desky.

Pojistné fólie pro PHI 1. a 2. stupně:

• rouna impregnovaná speciálním asfaltem,

• impregnované lepenky,

• fólie nebo rouna z:

  1. polyetylénu,
     polyvinylchloridu,
     polypropylénu,
     polyesteru,
     polyakrylu,
     polyuretanu,

• jiné vhodné fólie,

• pojistné fólie mohou obsahovat nosnou vložku např. z plastu, ze sklovlákna,

• na spodním líci mohou být kašírované,

• pojistné fólie s funkcí PHI 2. stupně musí splňovat při zkoušce vodonepropustnosti příslušné požadavky (vyšší než fólie pro PHI 1. stupně).

Doplňkové prvky pro pokládku PHI:

• upevňovací prostředky:

  • upevnění fólií a pásů se provádí pomocí hřebíků se širokou hlavou nebo sponkami,

  • u pásů upevňovaných ve vzájemném přesahu shora musí být upevňovací prostředky alespoň žárově pozinkovány,

  • pojistné desky se upevňují hřebíky, vruty nebo příslušnými svorkami s povrchovou úpravou dle druhu desky,

  • pokud se připevňují desky shora viditelně, pak musí být upevňovací prostředky alespoň žárově pozinkovány.

• napojovací a ukončovací prostředky:

  • napojovací prostředky jsou zpravidla pásy či fólie z materiálu identického s PHI,

  • samolepící systémové pásky,

  • lepidla,

  • plechové prvky.

Realizace PHI dle jednotlivých stupňů těsnosti

 NahoruPHI 1. stupně

Pojistné hydroizolace 1. stupně jsou přípustné pouze pro střešní souvrství se dvěma provětrávanými vzduchovými mezerami.

Charakteristickým znakem tohoto stupně jsou fólie realizované jako volně prověšené nebo napnuté a zvyšují těsnost střechy proti atmosférickým srážkám. Kladou se s vodorovnými a svislými přesahy o minimální velikosti 100 mm, upevňují se buď ke krokvím sponami nebo hřebíky se širokou hlavou a nebo pomocí kontralatí. Pokud se pokládají fólie s prověšením, pak jeho velikost uprostřed krokvových polí nesmí být větší, než je tloušťka kontralatí.

Proniknutí větrem hnaného deště či sněhu např. větracími otvory není možno vyloučit.

 NahoruPHI 2. stupně

Charakteristickým znakem tohoto stupně jsou vzájemně přesazené fólie na podkladní vrstvě nebo desky, jejich provedení je těsné proti atmosférickým srážkám.

U střešních souvrství se dvěma provětrávanými vzduchovými mezerami musí být PHI a bednění ukončeny maximálně 30 mm od vrcholového průsečíku krokví. Při intenzivním současném působení deště a větru nelze vyloučit absolutní vodotěsnost v oblastech větracích otvorů.

PHI probíhá pod kontralatěmi, které jsou upevněny přes vrstvu pojistné hydroizolace. Pásy fólie jsou těsněny ve vodorovných a svislých přesazích systémovými páskami, které probíhají pod kontralatěmi. Pro eliminaci této perforace lze použít tvarovatelné těsnící pásy.

 NahoruPHI 2. stupně třídy A

Na tuto PHI se spoji s přesahem se používají dostatečně vodotěsné pojistné fólie, které se již ve spojích dále neutěsňují. Velikost přesahů je minimálně 100 mm. Svislý přesah fólií musí být umístěn pod kontralatěmi. Fólie se upevňují k podkladu sponami, hřebíky se širokou hlavou a nebo pomocí kontralatí. K bednění se spodní pás fólie přibije hřebíky a tato oblast se následně překryje horním pásem.

Pojistná fólie musí v celé ploše ležet na podkladní vrstvě.

Provedení z pojistných desek, dostatečně vodotěsných, se provádí se spojem s přesahem nebo do drážky. Pojistné desky, jejichž tloušťka je do 8 mm, se kladou s vodorovným přesahem minimálně 100 mm a se svislým přesahem minimálně 80 mm, přičemž svislý přesah je možno variantně nahradit lepeným spojem.

Pojistné desky, jejichž tloušťka je větší než 8 mm, se stykují pomocí drážek nebo profilování.

Desky se připevňují k podkladu pomocí hřebíků k tomu určených, případně pomocí kontralatí.

U desek, které jsou kontaktně položeny přímo na tepelnou izolaci, je nezbytné provést tepelně technické posouzení celého střešního souvrství. Je třeba rovněž zohlednit, že desky při realizaci střešního pláště musí sloužit jako pochozí.

Tloušťku navržených desek je nutno navrhnout s ohledem na vzdálenost jejich podpor (krokví) a dle podkladů příslušného dodavatele desek. Desky se většinou kladou kolmo na probíhající krokve, desky s celoobvodovým drážkováním musí být vždy ob jedno pole prostřídány.

Obr. č. 32: PHI 2. stupně třídy A na podkladní vrstvě bez utěsnění v přesazích

 NahoruPHI 2. stupně třídy B

Pro vytvoření PHI 2. stupně třídy B se používají asfaltové hydroizolační pásy s přibitými přesahy, kladené na bednění. Přesah pásů v obou směrech je minimálně 80 mm, upevňují se hřebíky se širokou hlavou v řadě vzdálené 20 mm od okraje, jejich rozteč je cca 100 mm.

 NahoruPHI 2. stupně třídy C

PHI je vytvořená z dostatečně vodotěsných pojistných fólií, které se spojují vodotěsně v přesazích. Vodotěsný spoj vytvářejí lepící pásky nebo jiné prostředky, doporučuje se používat vždy systémový prostředek k dané fólii. Tím je zajištěna snášenlivost pásek nebo lepidel s použitou fólií. U "T“ spojů je třeba postupovat tak, aby bylo zabráněno kapilárnímu vzlínání.

…