Rozhodčí řízení

6.17

Rozhodčí řízení

JUDr. Martin Maisner

 NahoruŘEŠENÍ SPORŮ

Řešení sporů

Jedním ze základních pilířů vymahatelnosti práva a tudíž efektivních obchodněprávních vztahů je rychlé a spravedlivé řešení sporů. Termín spravedlivý v tomto kontextu užíváme jako ekvivalent pro rozhodování nezávislými subjekty podle kritérií a norem, které jsou rovné pro všechny. Klasický způsob řešení sporů je rozhodování sporů soudní soustavou, tedy orgány, které stát zřídil a udržuje k tomu, aby řešil vznikající spory mezi jednotlivými subjekty práva. S postupující stále vyšší organizací společnosti, jež je dána na jedné straně moderními prostředky předávání informací, na druhé straně se vzrůstající zájmem státu o utváření a ovlivňování vztahů mezi jednotlivými subjekty, vyúsťuje logicky v tom, že většina sporů je řešena státní mocí, což ovšem na druhou stranu celý systém a způsob řešení sporů významně zpomaluje a limituje co do jeho kvality.

 NahoruAlternativní řešení sporů

Alternativní řešení sporů (v anglosaských zemích ADR proAlternative Dispute Resolution nebo také Amicable Dispute Resolution) vzniklo jako alternativa ke státnímu systému rozhodovacích orgánů – soudů, a to proto, aby odstranilo základní problémy klasického soudního řízení, a to především jeho délku, někdy až zbytečně přebujelý přezkumný aparát a v neposlední řadě také nedostatečnou odbornost soudců z oblasti praktického života a aktuálních aspektů hmotného práva.

V oblasti stavebního práva volba rozhodčího řízení umožňuje zapojit jako rozhodce odborníky přímo z oblasti stavebnictví, a to dokonce i neprávníky. Doporučuje se jen, aby alespoň jeden z rozhodců měl právnické vzdělání, a to především proto, aby vypracovaný rozhodčí nález měl náležitou formu.

 NahoruTEORETICKÉ ZÁKLADY ROZHODČÍHO ŘÍZENÍ

Mezinárodní právní teorie a jurisprudence se v otázce rozhodčího (arbitrážního) řízení stále vyvíjí, a to zejména proto, že charakter rozhodčího řízení jako způsob ochrany práv a oprávněných zájmů může být rozhodně chápán velmi odlišně s ohledem na ústavní strukturu, principy a historické základy právního systému jednotlivého státu.

 NahoruZákladní teorie principu arbitrážního řízení

V České republice můžeme dnes rozlišit v podstatě čtyři základní teorie principu arbitrážního řízení, které mají svou oporu, a to ve větší nebo menší míře i u mezinárodních právních teoretiků.

 NahoruSmluvní teorie

První teorií je teorie smluvní: ta vychází z toho, že jediným základem pravomoci rozhodců k projednání a rozhodnutí sporu je výlučně smlouva mezi stranami (eventuálně mezi stranami a rozhodci). Rozhodce takto vystupuje jako zástupce zjišťující obsah dohody mezi stranami, tato teorie dále graduje v tom smyslu, že rozhodci vlastně právo nenalézají, ale jen vyjasňují obsah dohody mezi stranami a narovnávají vztahy mezi spornými stranami jako jejich zástupci "sui generis“. Tato teorie je považována za kontroverzní, a to vzhledem k tomu, že nepokrývá všechny aspekty rozhodčího řízení, zejména tu část rozhodovací pravomoci, která je dána samotnou právní úpravou (například rozhodování o absolutní neplatnosti smlouvy zakládající vztah mezi stranami). Na druhé straně je však na místě podotknout, že tato teorie jako jediná má svou podporu v existující v judikatuře Nejvyššího soudu ČR, vyjádřenou usnesením ústavního soudu III. ÚS 174/2002 ze dne 15. 7. 2002. Tento judikát je ostatně ojedinělým přínosem vrcholných soudních institucí České republiky k této problematice.

 NahoruJurisdikční teorie

Druhou teorií je teorie jurisdikční: tato teorie vychází z toho, že rozhodčí řízení je zásadně řízení sporné, které je vykonáváno v pravomoci delegované státem, a to v tomto případě rozhodcům. Na základě této teorie rozhodci nalézají právo na základě pravomoci, která jim byla delegována státem, nikoliv tedy primárně dohodou stran. Ani tato teorie není zcela vyhovující, a to zejména proto, že výrazně potlačuje smluvní prvek, který je pro rozhodčí řízení rovněž velmi charakteristický. Stát umožňuje delegaci své jurisdikční pravomoci pouze prostřednictvím dohody stran (rozhodčí smlouvou).

 NahoruSmíšená teorie

Třetí teorie je teorie smíšená, která nevychází z pravomoci rozhodců založené smlouvou, ale z autonomie rozhodců jako subjektů pověřených nalézáním práva.

 NahoruAutonomní teorie

Čtvrtá, tzv. autonomní teorie, pak odmítá všechny teorie předchozí a snaží se pochopit rozhodčí řízení jako celek, jako řízení "sui generis“, přičemž pomíjí faktory jak delegační, tak smluvní.

Pokud se podíváme na vývoj mezinárodních právních názorů na tuto problematiku, lze jednoznačně říci, že převažují zastánci teorie jurisdikční, a to zejména ve sporech s mezinárodním prvkem, kde bez ohledu na vůli stran je nutné aplikovat částečně procesní právo místa, v němž se rozhodčí řízení koná (lex fori), byť se ve svých důsledcích stále posilují smluvní prvky, a to i v rámci teorie jurisdikční.

 NahoruPRÁVNÍ RÁMEC ROZHODČÍHO ŘÍZENÍ

Jakkoliv je rozhodčí řízení nepochybně vývojově starší než rozhodování sporů soudní soustavou, lze sledovat jeho legislativní zakotvení v moderním právním řádu teprve ve třetím desetiletí minulého století (Protokol o doložkách o rozsudím – Ženeva 1923 a Úmluva o vykonatelnosti cizích rozhodčích výroků – Ženeva 1927). Tyto přelomové úmluvy jistě učinily solidní základ pro rozvoj rozhodčího řízení zejména v mezinárodní oblasti, jako absolutní základ sou časné právní úpravy je však třeba považovat tzv. Newyorskou úmluvu (Úmluva o uznání a výkonu cizích rozhodčích nálezů – New York 1958) a Evropskou úmluvu o mezinárodní obchodní arbitráži – Ženeva 1961. Česká republika je oběmi těmito mezinárodními smlouvami právně vázána. Aktuální právní úprava v českém právním řádu je koncentrována do zákona č. 216/1994 Sb., ze dne 1. 11. 1994 jako zákon o rozhodčím řízení a výkonu rozhodčích nálezů (dále jen ZRoŘ).

 NahoruROZSAH PLATNÉ PRÁVNÍ ÚPRAVY V ČR

Zákon č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a výkonu rozhodčích nálezů

Zákon č. 216/1994 Sb., upravuje rozhodování majetkových sporů nezávislými a nestrannými rozhodci, jakož i výkon rozhodčích nálezů. Strany se o řešení majetkových sporů rozhodcem nebo více rozhodci nebo stálým rozhodčím soudem mohou rozhodnout tzv. rozhodčí smlouvou nebo smlouvou o rozhodci, mohou tak však učinit pouze tehdy, pokud by se o podstatě sporu mohli dohodnout, respektive uzavřít smír. Rozhodčí smlouva musí být písemná, rozhodcem může být občan České republiky, zletilý a způsobilý k právním úkonům; může jím však být i cizinec, je-li podle práva svého státu způsobilý k právním úkonům. Rozhodce není povinen přijmout tuto funkci, pokud ji však přijme, musí ji přijmout písemně a je povinen vykonávat funkci rozhodce v souladu s platnými právními předpisy. Rozhodce musí zachovávat mlčenlivost o skutečnostech, o kterých se dozvěděl v souvislosti s výkonem funkce rozhodce, může však býti této povinnosti zproštěn.

 NahoruOBSAH ROZHODČÍ SMLOUVY

 NahoruRozhodčí smlouva

Rozhodčí smlouva má dvě základní podoby, je to jednak tzv. smlouva o rozhodci podle § 2 odst. 3 písm. a) ZRoŘ, a to je smlouva týkající se jednotlivého již vzniklého sporu, a nebo smlouva o rozhodování všech sporů, které by v budoucnu vznikly z určitého právní vztahu nebo z vymezeného okruhu právních vztahů jako tzv. rozhodčí doložka. Rozhodčí smlouva má určit počet i osoby rozhodců nebo stanovit způsob, jak počet i osoby rozhodců mají být určeny, konečný počet rozhodců musí být vždy lichý. Obvyklé je, že každá strana jmenuje jednoho rozhodce a tito dva jmenovaní rozhodci zvolí rozhodce předsedajícího. Je praktické, pokud se pro případ nečinnosti některé ze stran (které může být samozřejmě i účelové) dohodne i způsob, jakým bude rozhodce jmenován, a to i přesné určení, kdo takového rozhodce jmenuje, a to i pro případ, že by v důsledku nečinnosti druhé strany nebylo možno konstituovat rozhodčí forum. Rozhodčí smlouva dále musí obsahovat minimální obsah žaloby, kam je rozhodčí žaloba podávána, jakým způsobem je rozhodčí řízení zahájeno, eventuálně podle jakých předpisů a postupů budou rozhodci postupovat. Je tedy zjevné, že obsah rozhodčí smlouvy, pokud má obsahovat vše potřebné, je poměrně rozsáhlý. V praxi to však zdaleka není nutné, neboť lze uzavřít dohodu, že se bude rozhodčí řízení konat buď u stálé rozhodčí instituce, nebo podle již zpracovaných a uznávaných rozhodčích pravidel. Pouze v případě, že se jedná o případ, který je velmi specifický a strany skutečně zamýšlí vytvořit rozhodčí systém či rozhodčí pravidla, která by se od běžných rozhodčích pravidel výrazně odlišovala ať již počtem rozhodců, způsobem jejich jmenování, rychlostí sporu, lhůtami, nebo samotným způsobem řízení, pak je samozřejmě na místě vypracovat či nechat vypracovat tato odlišná pravidla a zakotvit je v rozhodčí smlouvě.

 NahoruROZHODČÍ ŘÍZENÍ PŘED STÁLÝM ROZHODČÍM SOUDEM

 NahoruStálý rozhodčí soud

Stálé rozhodčí soudy mohou být podle ustanovení § 13 odst. 1 ZRoŘ zřízeny pouze na základě zákona. Již sama dikce tohoto ustanovení vytváří určité interpretační problémy. Existují totiž názory na straně jedné, že stálé rozhodčí soudy, pokud mají být zřizovány na základě zákona, znamená to, že mohou být zřizovány jen výslovně zákonem, tedy že jen zákon je může zřídit; na straně druhé existuje i legitimní výklad, že stálý rozhodčí soud může zřídit kdokoliv a stále to bude na základě zákona, neboť zřízení stálého rozhodčího soudu zákon (konkrétně ZRoŘ) toto zřízení výslovně připouští. V současné době převažuje výklad, že stálé rozhodčí soudy jsou ty, které byly zřízeny přímo zákonem, konkrétně se jedná o čtyři instituce, kterým nepochybně vévodí nejstarší a nejprestižnější rozhodčí soud v ČR, a to Rozhodčí soud při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky.

 NahoruVýhody a nevýhody řízení u stálých rozhodčích soudů

Výhodou řízení u stálých rozhodčích soudů je, že mají svůj vlastní aparát, vlastní řád a pravidla pro stanovení nákladů rozhodčího řízení. Každá ze stran si proto může nejen spočítat, kolik ji na poplatku za rozhodčí řízení bude příslušný spor stát, má však i jasno, pokud se týče procesních pravidel a vzhledem k tomu, že stálý rozhodčí soud zpravidla vede listinu rozhodců, může si vybrat důvěryhodnou osobu jako rozhodce, přičemž bude mít do značné míry jistotu, že tento jmenovaný rozhodce bude mít zkušenosti s vedením rozhodčího řízení. Na druhé straně však u stálých rozhodčích soudů není příslušná strana sporu vázána pouze listinou rozhodců, ba je zcela běžné, že je…