Jednotlivé případy soudních rozhodnutí XIII.

6.16.14

Jednotlivé případy soudních rozhodnutí XIII.

JUDr. Petr Tégl, Ph.D.

Rozpor sjednaného účelu nájmu se stavebním určením nebytových prostor

Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 2. 2013, sp. zn. 26 Cdo 2978/2012

 NahoruSmlouva o nájmu nebytových prostor

Výrok:

Smlouva o nájmu nebytových prostor uzavřená v režimu zákona č. 116/1990 Sb., po změně provedené zákonem č. 360/2005 Sb., není neplatná jen proto, že nebytové prostory byly pronajaty k jinému účelu, než ke kterému byly stavebně určeny.

Skutkový stav:

Žalobkyně se domáhala, aby jí žalovaná zaplatila částku 244 800 Kč s příslušenstvím (v podobě úroků z prodlení), představující uhrazené nájemné (včetně záloh na služby) za období od 16. 7. 2008 do 15. 1. 2009 (dále jen "rozhodné období") a poskytnutou kauci (ve výši 82 860 Kč) odpovídající trojnásobku měsíčního nájemného z pronajatých nebytových prostor. Žalobu odůvodnila tvrzením, že v rozhodném období nemohla nebytové prostory užívat k účelu, k němuž jí je žalovaná pronajala, a to pro vady, které zjistila až po jejich převzetí; proto ji dopisem ze dne 22. 12. 2008 požádala o vrácení (předem) uhrazeného nájemného a poskytnuté kauce, avšak žalovaná jejímu požadavku nevyhověla. Soud prvního stupně žalobu zamítl.

 NahoruNájemní smlouva

Z provedených důkazů zjistil následující skutkový stav. Žalovaná jako pronajímatelka a žalobkyně jako nájemkyně uzavřely dne 16. 7. 2008 písemnou smlouvu o nájmu předmětných nebytových prostor (dále jen "nájemní smlouva") na dobu neurčitou, přičemž podle této smlouvy měla mít žalobkyně (nájemkyně) v nebytových prostorách provozovnu s předmětem podnikání "koupě zboží za účelem jeho dalšího prodeje, zprostředkovatelská činnost", resp. měla je užívat jako "kancelář, sklad" (dále jen "sjednaný účel nájmu"). Dohodnuté nájemné ve výši 326 400 Kč ročně a zálohy na služby ve výši 5 040 Kč ročně měly být hrazeny v pravidelných měsíčních splátkách ve výši 27 620 Kč se splatností vždy do pátého dne příslušného kalendářního měsíce. Žalobkyně se rovněž zavázala složit na účet žalované částku 82 860 Kč odpovídající nájemnému (včetně záloh na služby) za tři kalendářní měsíce (dále jen "kauce"). Kauce měla být deponována na účtu žalované po celou dobu trvání nájemního vztahu jako jistina na plnění povinností žalobkyně coby nájemkyně nebytových prostor, přičemž žalovaná byla oprávněna ji použít k zaplacení jakékoliv své pohledávky, která by jí vůči žalobkyni z nájemní smlouvy vznikla. Žalovaná se zavázala, že v případě ukončení nájemního poměru vrátí žalobkyni kauci (bez do ní zahrnutých záloh na služby), popř. její nepoužitou část, za předpokladu, že žalobkyně jí nebytové prostory předá ve stavu odpovídajícím obvyklému opotřebení a že bude mít uhrazeny veškeré závazky vyplývající z nájemní smlouvy. Zbývající část kauce (tj. do ní zahrnuté zálohy na služby) jí měla vrátit po ročním vyúčtování záloh na služby, a to po odečtení případných nedoplatků vyplývajících z příslušného vyúčtování.

 NahoruStavební určení nebytových prostor

V nájemní smlouvě vzala žalobkyně na vědomí, že nebytové prostory jsou stavebně určeny jako "kancelář, dílna, sklad" (podle příslušného rozhodnutí stavebního úřadu se ve skutečnosti jednalo o tři kanceláře, dvě truhlářské dílny, dvě dílny speciální laboratorní techniky a sklad deskového materiálu – dále jen "stavební určení nebytových prostor"). V čl. V. odst. 3 nájemní smlouvy se zavázala, že za tam sjednaných podmínek zajistí na své náklady instalaci samostatného elektroměru, plynoměru a vodoměru. Současně též prohlásila, že je jí znám stav předmětných nebytových prostor a že v tomto stavu popsaném v zápisu o prohlídce nebytových prostor je od žalované přejímá. Podle čl. IV. odst. 2 nájemní smlouvy stavební úpravy většího rozsahu, na něž je třeba stavební povolení nebo ohlášení stavebnímu úřadu, byla žalobkyně oprávněna provádět pouze po předchozím písemném souhlasu žalované. Nebytové prostory převzala dne 23. 7. 2008 bez zapojeného přívodu plynu a elektřiny a bez radiátorů a kotle, tj. bez funkčního topení, s poškozenou dřevěnou podlahou a s ušpiněnými WC a umyvadly; rozvody vody však byly funkční.

 NahoruStavební úpravy

V návaznosti na to požádala žalovanou o souhlas s tam specifikovanými stavebními úpravami (zejména s rekonstrukcí elektrických rozvodů, opravou rozvodů vody a kanalizace, nahrazením nefunkčního topení a opravou podlah), které považovala za nezbytné k tomu, aby nebytové prostory mohla užívat ke sjednanému účelu nájmu (smyslem dotčených stavebních úprav tedy bylo především odstranit závady vyskytující se v nebytových prostorách již v době, kdy je převzala do užívání). Žalovaná však odmítla udělit souhlas s těmito stavebními úpravami. Za tohoto stavu žalobkyně žalované sdělila, že v důsledku tam zmíněných závad, popsaných již v dopise z 13. 8. 2008 a dále podrobně specifikovaných v přiloženém znaleckém posudku, nelze nebytové prostory užívat k účelu, k němuž jí byly pronajaty; proto pokládá nájemní smlouvu za absolutně neplatnou pro počáteční nemožnost plnění, resp. domnívá se, že vzájemný závazek z ní vzešlý zanikl následkem dodatečné nemožnosti plnění, jelikož jí odmítla udělit souhlas s provedením stavebních úprav nutných k uzpůsobení nebytových prostor ke sjednanému účelu nájmu. Z opatrnosti jí zároveň nájemní poměr vypověděla. Předmětné nebytové prostory nakonec žalované předala dne 10. 11. 2009. Na základě nájemní smlouvy jí uhradila celkem částku 244 800 Kč představující kauci v částce 82 860 Kč a dále nájemné (včetně záloh na služby) za měsíce srpen 2008 až leden 2009; za užívání nebytových prostor v období od února 2009 do jejich předání dne 10. 11. 2009 žalované nic nezaplatila.

 NahoruPlatnost nájemní smlouvy

Soud prvního stupně především dovodil, že nájemní smlouva není neplatná pro rozpor sjednaného účelu nájmu se stavebním určením nebytových prostor a že tudíž je platnou smlouvou o nájmu nebytových prostor ve smyslu § 3 zákona č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor. V této souvislosti zdůraznil, že konstantní judikatura (srov. např. rozhodnutí NS sp. zn. 28 Cdo 2040/2003) sice dovozuje, že smlouvu o nájmu nebytových prostor lze platně uzavřít jen k takovým prostorám, jež jsou ve smyslu stavebního zákona určeny kolaudačním rozhodnutím jako nebytové prostory, event. stavebním povolením, a to navíc k účelu v takovém rozhodnutí povolenému. V projednávaném případě však měl za to, že sjednaný účel nájmu ve skutečnosti stavebnímu určení nebytových prostor odpovídá. Podle jeho názoru není nájemní smlouva neplatná ani pro počáteční nemožnost plnění. V této souvislosti – s odkazem na rozhodnutí NS ze dne 30. 7. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1569/2001– zdůraznil, že neplatnost právního úkonu ve smyslu citovaného ustanovení předpokládá objektivní a trvalou (počáteční) nemožnost plnění, a to buď právní, nebo faktickou. Je-li však, jako v tomto případě, určité plnění, zde odevzdání (přenechání) nebytových prostor nájemci ve stavu způsobilém ke smluvenému účelu nájmu, fakticky i právně možné, jiná než smluvená vlastnost či stav předmětu plnění nemá sama o sobě za následek absolutní neplatnost právního úkonu. V návaznosti na to dospěl k závěru, že uvedené plnění se ani později nestalo trvale neuskutečnitelným (nemožným) jen proto, že žalovaná odmítla udělit žalobkyni souhlas se stavebními úpravami předmětných nebytových prostor.

 NahoruSleva z nájemného?

Dále rovněž dovodil, že v situaci, kdy pronajímatel poruší povinnost odevzdat nájemci nebytový prostor ve stavu způsobilém ke smluvenému účelu nájmu, dává právní řád nájemci možnost požadovat slevu z nájemného (§ 8 zákona č. 116/1990 Sb.), popř. od nájemní smlouvy odstoupit (§ 679 občanského zákoníku) či nájemní smlouvu vypovědět (§ 9 zákona č. 116/1990 Sb.). Pokračoval, že podmínkou pro vznik práva na slevu z nájemného je u nájmu nebytových prostor skutečnost, že nájemce může nebytové prostory užívat omezeně jen z důvodu, že pronajímatel neplní své povinnosti. Dodal, že slevu z nájemného navíc musí nájemce u pronajímatele uplatnit, přičemž uplatnění této slevy je právním úkonem, který musí splňovat obecné náležitosti, musí být určitý, srozumitelný, musí z něj jednoznačně vyplývat, za jaké období nájemce nárok na slevu z nájemného uplatňuje, v jakém rozsahu a z jakého důvodu. Uzavřel, že žalobkyně však v tomto případě neprokázala, že by "v souladu s výše citovanými závěry" žádala u žalované o slevu z nájemného, resp. o "prominutí platit nájemné". Současně – s přihlédnutím ke zjištěnému skutkovému stavu – usoudil, že nebyly naplněny podmínky ani pro vrácení kauce sjednané v nájemní smlouvě. Proto žalobu v celém rozsahu zamítl.

K odvolání žalobkyně odvolací soud citovaný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.

 NahoruPlatnost nájemní smlouvy

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. V dovolání zejména zpochybnila správnost právního názoru, že nájemní smlouva je platná. Měla za to, že sjednaný účel nájmu byl "nejméně v podstatné části" v naprostém nesouladu se stavebním určením nebytových prostor, což činí nájemní smlouvu absolutně neplatnou.

Žalobkyně vyjádřila rovněž přesvědčení, že soudy obou stupňů nesprávně právně posoudily obsah jejího dopisu ze dne 22. 12. 2008, jestliže ho nepovažovaly za uplatnění nároku na prominutí nájemného ve smyslu § 673 OZ. V této souvislosti zdůraznila, že podle § 35 odst. 2 OZ právní úkony vyjádřené slovy je třeba vykládat nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil. Z toho dovozovala, že požadovala-li citovaným dopisem vrácení zaplaceného nájemného s odůvodněním, že nebytové prostory trpí vadami (které nezpůsobila), pro něž je nelze užívat, a žalovaná jí odmítla udělit souhlas k jejich odstranění, měl být tento její právní úkon posouzen jako uplatnění nároku na prominutí nájemného podle § 673 OZ, a to bez ohledu na to, že v něm hovoří o "bezdůvodném obohacení v důsledku neplatnosti smlouvy o nájmu"; to platí tím spíše, že ještě v průběhu řízení před soudem prvního stupně z obsahu citovaného dopisu "dodatečně nárok na prominutí nájemného dovodila".

Žalovaná ve vyjádření k dovolání zastávala stanovisko, že "soudy obou stupňů postupovaly zcela správně, naprosto vyčerpávajícím způsobem provedly důkazní řízení a ve věci zaujaly správný názor a ... spravedlivě rozhodly". Poté nabídla vlastní verzi skutkového stavu rozhodného pro posouzení věci (značně odlišnou od zjištěného skutkového základu sporu), z níž usuzovala, že "tvrzení žalobkyně uvedená v jejím dovolání jsou z části smyšlená, z části ryze účelová". Podle jejího názoru to odpovídá i postupu žalobkyně v daném řízení, jejž hodnotila jako "chaotický", vykazující značnou "účelovost". Navrhla, aby dovolání bylo odmítnuto.

Za zásadně právně významnou dovolací soud nepokládá otázku, že dopis žalobkyně ze dne 22. 12. 2008 nelze považovat za uplatnění nároku na prominutí nájemného ve smyslu § 673 OZ. Dovolatelce lze přisvědčit v názoru, že právní úkony vyjádřené slovy je třeba vykládat nejen podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil. Bezvýhradně však platí, že obsah písemného právního úkonu lze vykládat podle vůle toho, kdo ho učinil, jen za předpokladu, že tvrzená vůle není v rozporu s jazykovým projevem učiněným v písemné formě. Je-li obsah právního úkonu zaznamenán písemně, je projev vůle dán obsahem listiny, na níž je zaznamenán; nestačí, že účastníkům smlouvy je jasné, co je předmětem smlouvy, není-li to poznatelné z textu listiny. Jestliže tedy odvolací soud posoudil dopis žalobkyně ze dne 22. 12. 2008 – s přihlédnutím k jeho obsahujako její žádost o vrácení bezdůvodného obohacení získaného plněním z neplatné nájemní smlouvy, neodchýlil se od uvedené ustálené judikatury.

Otázku, zda ve věcech nájmu nebytových prostor lze aplikovat ustanovení § 673 OZ o neplacení nájemného při naplnění tam upravených předpokladů, nelze pokládat za zásadně právně významnou už proto, že na jejím řešení napadené rozhodnutí nespočívá. Ostatně, jestliže odvolací soud v této souvislosti dovodil, že dopis ze dne 22. 12. 2008 nelze považovat za projev vůle směřující k uplatnění práva nejen na slevu z nájemného, nýbrž i na prominutí (neplacení) nájemného (a konstatoval, že ho lze – vzhledem k jeho obsahu – pokládat za žádost o vrácení bezdůvodného obohacení získaného plněním z neplatné nájemní smlouvy), nepřímo tím aplikaci ustanovení § 673 OZ (o možnosti neplatit nájemné za naplnění tam upravených předpokladů) připustil i ve věcech nájmu nebytových prostor (což je v souladu s ustálenou soudní praxí – viz rozhodnutí NS ze 30. 7. 2010, sp. zn. 25 Cdo 1569/2001, a z 20. 7. 2010, sp. zn. 26 Cdo 3955/2008).

 NahoruPorušení povinností pronajímatele?

V projednávaném případě bylo součástí zjištěného skutkového stavu (v daném případě nezpochybnitelného prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 3 OSŘ) rovněž zjištění, že dopisem ze dne 22. 12. 2008 dovolatelka žádala žalovanou o vrácení zaplaceného nájemného z nebytových prostor za období od 16. 7. 2008 do 31. 12. 2008 včetně poskytnuté kauce, tj. celkové částky 234 770 Kč (nikoli tedy žalované částky), s odůvodněním, že nesouhlasila se stavebními úpravami nezbytnými k tomu, aby předmětné nebytové prostory mohla užívat ke sjednanému účelu nájmu, jelikož ve stavu, v jakém se nacházely ke dni podpisu nájemní smlouvy, je k tomuto účelu nebylo možné užívat. Se zřetelem k řečenému zastává dovolací soud názor, že zmíněným dopisem nevytkla žalované porušení (neplnění) určité smluvní či zákonné povinnosti pronajímatele nebytových prostor jako důvodu, pro nějž nemohla nebytové prostory užívat ke sjednanému účelu nájmu (§ 8 ve spojení s § 5 odst. 1 zákona č. 116/1990 Sb.). Ostatně v naznačených souvislostech se žalovaná žádného porušení (neplnění) povinností pronajímatele nebytových prostor ani nedopustila. Nelze totiž opomenout, že v čl. IV. odst. 2 nájemní smlouvy se účastnice dohodly, že stavební úpravy většího rozsahu, na něž je třeba stavební povolení nebo ohlášení stavebnímu úřadu, je dovolatelka oprávněna provádět pouze po předchozím písemném souhlasu žalované. O povinnosti žalované k udělení takového souhlasu se však na žádném místě nájemní smlouvy nehovoří, přičemž "ze zákona" jí taková povinnost neplynula. Zároveň nelze přehlédnout, že v čl. IV. odst. 1 nájemní smlouvy dovolatelka prohlásila, že je jí znám stav předmětných nebytových prostor a že v tomto stavu je od žalované přejímá.

 NahoruKdo může odstranit vady

Z uvedeného současně vyplývá, že souhlasila s tím, že žalovaná jí nebytové prostory odevzdá právě v tom stavu, v jakém se nacházely v době uzavření nájemní smlouvy, ať už byl jakýkoliv. Tomu koneckonců odpovídá i následné chování dovolatelky po převzetí nebytových prostor od žalované. Třebaže je totiž převzala s vadami, které neumožňovaly je užívat ke smluvenému účelu nájmu, dopisy z 13. 8. 2008 a 1. 10. 2008 nežádala žalovanou, aby tyto vady odstranila, nýbrž o svolení, aby závady vyskytující se v nebytových prostorách již v době, kdy je převzala do užívání, mohla prostřednictvím příslušných stavebních úprav odstranit sama. Přitom provedení potřebných oprav nebytových prostor po žalované nežádala ani poté, co jí odmítla udělit souhlas s realizací zmíněných stavebních úprav. Je tudíž zřejmé, že ohledně povinnosti pronajímatele odevzdat nájemci nebytové prostory ve stavu způsobilém ke smluvenému účelu užívání se účastnice v čl. IV. odst. 1 nájemní smlouvy dohodly jinak, ve smyslu § 5 odst. 1 zákona č. 116/1990 Sb. Jestliže tedy dovolatelka v dopisu ze dne 22. 12. 2008 odvozovala požadavek na vrácení částky 234 770 Kč (nájemného a kauce) z toho, že jí žalovaná neumožnila provedení stavebních prací, jimiž by sama uvedla nebytové prostory do stavu způsobilého ke sjednanému účelu nájmu, nelze takový požadavek kvalifikovat jako uplatnění práva na prominutí nájemného z nájmu nebytových prostor, jež navíc dovolatelce – z důvodů vyložených shora – ani nevzniklo. Vzhledem k tomu, co bylo uvedeno v předchozích odstavcích odůvodnění tohoto rozhodnutí, je přitom nerozhodné, že z obsahu zmíněného dopisu "dodatečně nárok na prominutí nájemného dovodila".

 Nahoru"Jiná" dohoda účastnic

Z uvedeného současně bez dalšího vyplývá, že v důsledku "jiné" dohody účastnic (§ 5 odst. 1 zákona č. 116/1990 Sb.) nebyla žalovaná povinna odevzdat dovolatelce nebytové prostory ve stavu způsobilém ke smluvenému účelu nájmu (ale ve stavu, v jakém se nacházely v době uzavření nájemní smlouvy, ať byl jakýkoliv). V tomto případě je tudíž bezpředmětné zabývat se otázkou (počáteční i dodatečné) nemožnosti "plnění – předání předmětu nájmu ... pro účel nájmu sjednaný ve smlouvě", neboť žalovanou povinnost k poskytnutí uvedeného plnění – s ohledem na obsah nájemní smlouvy – vůbec netížila. Proto ani tato otázka nemůže být zásadně právně významná.

Napadený rozsudek je založen rovněž na právním názoru, že nájemní smlouva ze dne 16. 7. 2008 není neplatná pro rozpor sjednaného účelu nájmu se stavebním určením nebytových prostor a že naopak sjednaný účel nájmu ve skutečnosti stavebnímu určení nebytových prostor odpovídá.Správnost uvedeného právního názoru dovolatelka v dovolání prostřednictvím (způsobilého) dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) OSŘ zpochybnila. Jelikož úvaha odvolacího soudu (soudu prvního stupně) o souladu sjednaného účelu nájmu se stavebním určením nebytových prostor se jeví – s přihlédnutím ke zjištěnému skutkovému stavu – jako zjevně nepřiměřená (je evidentní, že nebytové prostory byly přinejmenším zčásti stavebně určeny k jinému účelu, než ke kterému byly pronajaty), dospěl dovolací soud k závěru, že napadenému potvrzujícímu rozhodnutí lze přisoudit zásadní právní význam pro řešení právní otázky, zda smlouvu o nájmu nebytových prostor uzavřenou v režimu zákona č. 116/1990 Sb., ve znění po novele provedené zákonem č. 360/2005 Sb. (dále opět jen "zákon č. 116/1990 Sb."), činí absolutně neplatnou nesoulad (rozpor) mezi stavebním určením pronajatých prostor a účelem nájmu, jak byl sjednán v nájemní smlouvě. Uvedená otázka totiž dosud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena. Tím se stalo dovolání – pro řešení uvedené právní otázky – přípustným podle § 237 odst. 1 písm. c/ OSŘ.

Již bylo řečeno, že dovolací soud považuje za zjevně nepřiměřenou úvahu odvolacího soudu (soudu prvního stupně) o souladu sjednaného účelu nájmu se stavebním určením nebytových prostor. Z toho současně bez dalšího vyplývá, že zmíněná úvaha je – na základě zjištěného skutkového stavu přezkoumatelná (skutkový základ sporu dovoluje prověřit soulad kolaudovaného stavu nebytových prostor a účelu nájmu, jak byl sjednán v nájemní smlouvě), byť nelze popřít, že není zcela vyčerpávající. Napadený rozsudek nečiní nepřezkoumatelným ani okolnost, že se nevypořádává s odvolacími námitkami, jimiž dovolatelka brojila proti řešení otázek počáteční a dodatečné nemožnosti plnění podle nájemní smlouvy. Uvedené námitky totiž svou povahou představují prosté vyjádření nesouhlasu s právními názory soudu prvního stupně (na něž nereagují uvedením konkrétních důvodů, v nichž je spatřována jejich nesprávnost, nýbrž z okolností uvedených v odvolání takřka mechanicky, tj. bez podrobnější právní argumentace, vyvozují závěry právě opačné). Jestliže se tedy odvolací soud s těmito názory ztotožnil, nebylo zapotřebí, aby je znovu opakoval v odůvodnění napadeného rozsudku; postup, jímž na ně – pro stručnost – pouze odkázal, lze v tomto případě pokládat za plně dostačující.

Odvolacímu soudu lze vytknout, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Podle § 3 odst. 2 zákona č. 116/1990 Sb., se nebytové prostory pronajímají k účelům, ke kterým jsou stavebně určeny (v poznámce pod čarou k tomuto ustanovení je uveden odkaz na ustanovení § 85 odst. 1 v té době účinného zákona č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu, stavební zákon – dále jen "stavební zákon").

Jde-li o citované ustanovení, byl v soudní praxi (srov. např. rozsudky NS ze 17. 10. 2001, sp. zn. 26 Cdo 938/2000, z 19. 8. 2002, sp. zn. 26 Cdo 1148/2000, ze 4. 2. 2004, sp. zn. 26 Cdo 809/2002, z 31. 8. 2004, sp. zn. 28 Cdo 2040/2003, ze 31. 1. 2006, sp. zn. 28 Cdo 1528/2005) dlouhodobě zastáván názor, že požadavek souladu mezi stavebním určením pronajatých prostor a účelem nájmu, jak byl sjednán v nájemní smlouvě (§ 3 odst. 2 zákona č. 116/1990 Sb.), vyžadoval zákon (zákon č. 116/1990 Sb., ve znění před změnou provedenou s účinností od 19. 10. 2005) ve všech případech pronájmu nebytových prostor. Již v rozsudku ze dne 30. 1. 2002, sp. zn. 30 Cdo 1306/2001, uveřejněném pod C 998 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vyslovil NS názor, že ustanovení § 3 odst. 2 zákona č. 116/1990 Sb., ve znění účinném do 18. 10. 2005, nedovolovalo uzavírat nájemní smlouvy u nebytových prostor k jinému účelu, než ke kterému byly stavebně určeny [k tomu srov. rovněž usnesení NS z 22. 2. 2007, sp. zn. 28 Cdo 161 (2007) ústavní stížnost proti tomuto usnesení byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu České republiky z 3. 4. 2008, sp. zn. I. ÚS 1155 (2007), a z 3. 6. 2009, sp. zn. 26 Cdo 2849/2008, a dále např. rozsudky NS ze 17. 2. 2011, sp. zn. 26 Cdo 193/2010, a ze 7. 12. 2011, sp. zn. 26 Cdo 974/2010].…