dnes je 21.11.2024
Input:

Jednotlivé případy soudních rozhodnutí

2.10.2009, , Zdroj: Verlag Dashöfer

6.16.2
Jednotlivé případy soudních rozhodnutí

JUDr. Petr Tégl, Ph.D.

a) K problematice určitosti právního úkonu s ohledem na označování nemovitostí ve smlouvě

Určitost právního úkonu s ohledem na označování nemovitostí ve smlouvě

(Nejvyšší soud ČR, rozhodnutí sp. zn. 28 Cdo 22/2006, ze dne 27. března 2008)

Z rozhodnutí soudu:

Smlouvy uzavřené mezi účastníky právního vztahu jsou neplatné podle ustanovení § 39 občanského zákoníku, a to proto, že neobsahují náležitosti stanovené v § 6 odst. 1 písm. d) a písm. f) zákona č. 72/1994 Sb., o vlastnictví bytů. Tato neurčitost vymezení předmětu budoucí smlouvy nese s sebou i důsledek neplatnosti smlouvy ve smyslu ustanovení § 37 odst. 1 občanského zákoníku. Případná existence smlouvy o převodu jednotky, uzavřené bez ohledu na zmíněnou neplatnou dohodu o budoucí smlouvě, nesvědčí pak platnému právnímu důvodu k převodu jednotky ve smlouvě o tomto převodu, opírající se o neplatné smlouvy o budoucí smlouvě.

Skutkový stav:

Žalobce jako budoucí prodávající a žalovaný jako budoucí kupující uzavřeli dvě smlouvy o smlouvě budoucí. Podle první z nich měl žalobce provést výstavbu bytového domu, v němž měly být vymezeny bytové a nebytové prostory jako jednotky a zároveň měl podat návrh na zápis domu do katastru nemovitostí. Žalobce se dále zavázal uzavřít se žalovaným smlouvu o převodu bytové jednotky a spoluvlastnického podílu na nebytové jednotce. Ve smlouvě byla sjednána klauzule o smluvní pokutě. Druhá smlouva mezi žalobcem a žalovaným byla prakticky totožná, týkala se rovněž převodu bytové a nebytové jednotky. Předmětem samotné smlouvy o převodu vlastnictví k bytové jednotce byly odlišné jednotky za jinou kupní cenu.

Názor:

Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí mj. dovodil, že kupní smlouva na byt či nebytový prostor (pokud jsou vyčleněny jako jednotky podle zákona o vlastnictví bytů), resp. smlouva o budoucí kupní smlouvě na byt či nebytový prostor, nemůže být platně uzavřena do okamžiku pravomocného rozhodnutí katastrálního úřadu o povolení vkladu prohlášení vlastníka budovy do katastru nemovitostí. Soud vyšel při své úvaze z názoru, že uvedené smlouvy jsou neplatné pro rozpor s ustanovením § 37 odst. 1, resp. § 39 občanského zákoníku z důvodu jejich neurčitosti.

Zákonné požadavky na označování bytu či nebytového prostoru při právním nakládání s nimi obsahuje ustanovení § 6 odst. 1 zákona o vlastnictví bytů. Dojde-li ke vkladu prohlášení vlastníka budovy do katastru nemovitostí, a tím i k vymezení bytů a nebytových prostorů jako jednotek, před okamžikem, v němž je s bytem či nebytovým prostorem právně disponováno, nevzniká žádná zvláštní problematika. Potíže ovšem mohou nastat tehdy, pokud jsou byty a nebytové prostory jako jednotky předmětem právních vztahů dříve, než je uvedené prohlášení vlastníka budovy vloženo do katastru nemovitostí. V takovém případě totiž nelze vyhovět liteře zákona a příslušný byt či nebytový prostor ve smlouvě řádně (podle zákona o vlastnictví bytů) označit. Z toho podle Nejvyššího soudu plyne nemožnost uzavřít v tomto stadiu dostatečně určitý, a tím i platný, právní úkon.

Uvědomíme-li si však, že v naprosté většině všech případů, v nichž dochází k výstavbě budovy ze strany developera, se smlouvy o budoucí kupní smlouvě uzavírají dlouho předtím, než budova s byty jako věc v právním smyslu fakticky vznikla, nelze požadavku zákona č. 72/1994 Sb. ohledně označování bytů či nebytových prostorů vůbec vyhovět. Pokud bychom ovšem přijali výše uvedené názory Nejvyššího soudu, muselo by to nutně znamenat, že naprostá většina všech smluv o budoucích kupních smlouvách, jakož i samotných kupních smluv trpí vadou, která způsobuje jejich neplatnost. To je úvaha nanejvýš nebezpečná, která by v praxi vedla k totálnímu oslabení právní jistoty.

Zcela běžnou praxí je, že jednotliví developeři, resp. stavební společnosti, které výstavbu provádějí, nefinancují své projekty ze svých vlastních zdrojů, nýbrž ze zdrojů svých klientů – budoucích vlastníků bytů či nebytových prostorů a ze zdrojů poskytnutých jim bankou. Požadavkem banky při poskytnutí úvěru developerovi či stavební společnosti (či při jeho postupném navyšování) však pravidelně bývá existence určitého počtu uzavřených smluv o budoucí kupní smlouvě na byty či nebytové prostory.

Stejně jako developeři či stavební společnosti i budoucí vlastníci získávají zdroje na kupní cenu bytu či nebytového prostoru od svých úvěrujících bank z titulu poskytnutí hypotečních či jiných obdobných úvěrů. Přitom je pravidlem, že budoucí kupující platí developerům (resp. stavebním společnostem) ještě předpodpisem smlouvy o smlouvě budoucí (konkrétně při podpisu tzv. rezervační smlouvy) jistou část budoucí kupní ceny (tzv. rezervační záloha), která může dosáhnout např. 10 % budoucí kupní ceny bytu či nebytového prostoru. Při podpisu smlouvy o smlouvě budoucí potom dochází k platbě další splátky kupní ceny. Přitom jak v momentu podpisu rezervační smlouvy, tak i v okamžiku podpisu smlouvy o smlouvě budoucí prodávaný byt či nebytový prostor ještě fakticky neexistují (popř. v situaci, kdy již fakticky existují, nejsou ještě zapsány v katastru), tudíž ani nemohou být označeny závaznými údaji podle zákona o vlastnictví bytů.

V mnoha případech se dokonce uzavírá samotná kupní smlouva v okamžiku, kdy byt ještě není vymezen jako jednotka podle zákona o vlastnictví bytů, přičemž návrh na vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí z takové kupní smlouvy je doručen na příslušný katastrální úřad bezprostředně poté, co byl podán návrh na vklad prohlášení vlastníka do katastru, na základě něhož má být převáděný byt teprve vymezen a zapsán do katastru. To je zcela běžná praxe.

Výše uvedený názor Nejvyššího soudu tak nemůže obstát a svědčí o velmi formalistickém (pozitivistickém) výkladu zákona. Praktické důsledky takové interpretace jsou více než negativní. Za pozornost v této souvislosti stojí rovněž dřívější rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. 8. 2006, vydaný pod sp. zn. 25 Cdo 1497/2005, týkající se skutkově obdobné věci, totiž označení dosud neexistujícího (rozumí se právně neexistujícího) pozemku, který měl být předmětem budoucího převodu. Soud vyslovil následující názor: "Požadavkům na určitost právního úkonu mohou účastníci vyhovět i tím, že se určitě a přesně dohodnou na tom, že pro účely uzavření budoucí kupní smlouvy bude předmět prodeje vymezen nejprve identifikací budoucího odděleného pozemku podle údajů, jež měli účastníci smlouvy k dispozici při podpisu smlouvy, s následným "odsouhlasením“ oddělovacího geometrického plánu, podle něhož bude parcela zobrazena do katastrální mapy a bude proveden zápis do katastru nemovitostí.“

Neexistuje žádný rozumný důvod, aby uvedený postup mohl dopadnout pouze na právní transakce s pozemky a aby jeho aplikace byla zároveň vyloučena ve vztahu k bytům či nebytovým prostorům. Fakticky se totiž jedná o naprosto stejnou situaci.

Důsledkem prvně uvedeného rozhodnutí Nejvyššího soudu je tak stav naprosté právní nejistoty. Všechny subjekty na transakci zúčastněné (ať již je to developer, stavební společnost, která stavbu provádí, budoucí kupující, úvěrující banky atd.) mají jasnou snahu dosáhnout zamýšleného cíle – vybudovat budovu s byty a nebytovými prostorami, vymezit je jako jednotky a převést vlastnické právo k nim na třetí osoby (budoucí kupující) – nicméně pro nedodržení formálního požadavku ve věci označení předmětu převodu je – řečeno ústy Nejvyššího soudu – celá transakce neplatná. Takový přístup v žádném případě nemůže dostát požadavkům kladeným na soudy demokratického právního státu.

b) K příslušenství věci hlavní (k příslušenství věci nemovité) a k právnímu osudu příslušenství při nakládání s věcí hlavní

Příslušenství věci hlavní

(Nejvyšší soud ČR, velký senát občanskoprávního kolegia, rozhodnutí sp. zn. NS 31 Cdo 2772/2000, ze dne 11. září 2003)

Z rozhodnutí soudu:

Příslušenství tvoří věci samostatné, které mohou být samostatným předmětem právních vztahů a jejich právní režim nesleduje ze zákona bez dalšího režim věci hlavní. (...) Platné právo nemá ustanovení o tom, že by na nabyvatele věci hlavní přecházelo i příslušenství věci. (...) K převodu příslušenství na nabyvatele věci hlavní je vždy třeba projevit zákonem předepsaným způsobem vůli převést i příslušenství; nebyla-li vůle převést i příslušenství věci hlavní právně významným způsobem projevena, příslušenství na nabyvatele věci hlavní nepřechází.

Názor:

Nejvyšší soud (resp. velký senát občanskoprávního kolegia) ve svém rozhodnutí po jistém váhání a po různorodé předchozí judikatuře s konečnou platností popřel starou občanskoprávní zásadu, podle níž příslušenství automaticky sleduje právní osud věci hlavní. Tuto zásadu naše občanské právo (občanský zákoník) dříve výslovně obsahovalo. Platný občanský zákoník však žádné obdobné ustanovení nemá. Z toho ovšem nelze per se dovodit, že by snad měl platit princip opačný. Naopak, z některých specifických skutkových podstat právních norem obsažených v občanském zákoníku lze vypreparovat maximu, podle níž příslušenství zásadně sleduje právní osud věci hlavní. Tak např. ustanovení § 153 odst. 2 občanského zákoníku doslova říká, že "Zástavní právo se vztahuje i na příslušenství, přírůstky a neoddělené plody zástavy“. Není tedy třeba v zástavní smlouvě příslušenství zástavy vůbec uvádět, natož potom specifikovat. Stejně tak ustanovení § 155 odst. 1 občanského zákoníku říká, že "Zástavním právem může být zajištěna pohledávka peněžitá i nepeněžitá. Zástavní právo se vztahuje i na příslušenství této pohledávky.“ I zde tedy platí stejný princip.

V souvislosti s právě citovanými pasážemi občanského zákoníku je třeba přiblížit i rozhodnutí R 56/2007, v němž soud dospěl k závěru, podle něhož vzniklo-li zástavní právo k věci, vztahuje se vždy také na její příslušenství; to platí i tehdy, kdyby ve smlouvě o zřízení zástavního práva (zástavní smlouvě) provedené označení příslušenství zastavované věci bylo neurčité nebo nesrozumitelné. Soud dále dovodil, že určení příslušenství zastavované věci nepředstavuje podstatnou náležitost smlouvy o zřízení zástavního práva.

Je třeba říci, že fakticky neexistuje vůbec žádný rozdíl mezi situací, v níž dochází k převodu vlastnického práva k věci hlavní (popř. jejího příslušenství) a situací, v níž se na věci hlavní (na jejím příslušenství) zřizuje ve prospěch třetí osoby zástavní právo. V obou případech se totiž jedná o zřízení věcného práva na věci (ať již movité nebo nemovité). Není žádný rozumný a legitimní důvod, proč obě situace posuzovat odlišně právě s ohledem na vztah hlavní věci a jejího příslušenství.

Nejvyšší soud však tuto argumentaci zřejmě nesdílí. Jedno ze starších soudních rozhodnutí (sp. zn. R 7/87) sledovalo názor, podle něhož příslušenství věci může být převedeno na nového nabyvatele, a to buď zároveň s věcí hlavní nebo nezávisle na tomto převodu; nepřechází však bez dalšího na nabyvatele věci hlavní. Ve smlouvě o převodu nemovitostí musí být vedle věci hlavní uvedeny a řádně identifikovány také věci, jež jsou jejím příslušenstvím. Tento názor byl dočasně překonán rozsudkem Nejvyššího soudu vydaným pod sp. zn. NS 28 Cdo 133/2001 ze dne 14. srpna 2001. V něm naopak soud vyslovil názor, že příslušenství následuje osud věci hlavní (automaticky) a nemusí být uvedeno ve smlouvě. I tento názor byl však posléze změněn výše zmiňovaným rozhodnutím velkého senátu občanskoprávního kolegia.

Z uvedených příkladů je zcela zřetelné, jakým způsobem kolísá judikatura Nejvyššího soudu v jedné a téže otázce. Neustálé změny názorů v žádném případě nepřispívají k vybudování a udržení právní jistoty. Účastníci občanskoprávního styku si tak nemohou být jisti, jakým způsobem koncipovat smlouvy (kupní, darovací atd.), tak, aby vyhověli požadavkům zákona. S ohledem na výše uvedené skutečnosti a na praktické důsledky s tím spojené nelze než doporučit všem účastníkům občanskoprávních vztahů, kteří právně disponují se svým majetkem (movitými či nemovitými věcmi), aby v případech, kdy hodlají s hlavní věcí převést zároveň její příslušenství, jasně a nepochybně vyjádřili svoji vůli příslušenství převést a dále aby toto příslušenství ve smlouvě nezaměnitelně individualizovali. To je zvláště důležité především v případech nakládání s nemovitostmi. Pokud se totiž převádí hlavní budova umístěná na pozemku včetně tohoto pozemku a příslušenství budovy je tvořeno různými vedlejšími stavbami (např. garáž, altán, kůlny apod.) mohlo by se stát, že byť by vůlí obou stran bylo převést vlastnické právo jak k věci hlavní, tak i k veškerému jejímu příslušenství, mohl by soud s ohledem na stávající judikaturu dovodit, že vedlejší stavby na nabyvatele nepřešly, neboť tato vůle nebyla výslovně vyjádřena ve smlouvě. Mohly by tak vznikat velmi nepraktické situace, kdy by se nabyvatel stal vlastníkem pozemku a hlavní budovy na něm umístěné, nicméně vedlejší stavby by i nadále zůstaly ve vlastnictví původního vlastníka.

Nový občanský zákoník chce (zejména s ohledem na stav současné judikatury) výslovně zakotvit pravidlo, podle něhož příslušenství věci bude automaticky stíhat právní osud věci hlavní, nebude-li v konkrétním případě dohodnuto něco jiného. Příslušný § 435 odst. 2 návrhu zní následovně: "Má se za to, že se právní jednání a práva i povinnosti týkající se hlavní věci týkají i jejího příslušenství.“ Prostřednictvím tzv. vyvratitelné právní domněnky bude stanoven jasný režim a poměr příslušenství k věci hlavní v okamžiku právních dispozic s těmito věcmi. Nebude ovšem vyloučeno, aby se účastníci občanskoprávního styku dohodli odlišně od uvedeného pravidla.

c) K problematice převodu bytu a jeho vymezení při právních transakcích

Převod bytu a jeho vymezení při právních transakcích

(Městský soud v Praze, rozhodnutí sp. zn. 26 C 2/2006, ze dne 17. dubna 2007)

Z rozhodnutí soudu:

Je-li vlastník bytu podílovým spoluvlastníkem podílu na pozemku, lze vlastnictví bytu převést jen se spoluvlastnickým podílem na pozemku a to je nutné uvést ve smlouvě. Převod vlastnického práva k podílu na souvisejících pozemcích je obligatorní náležitostí smlouvy o převodu bytu. Pozemky nejsou příslušenstvím bytu.

(Městský soud v Praze, rozhodnutí sp. zn. 26 C 10/2006, ze dne 7. června 2007)

Z rozhodnutí soudu:

Jestliže smlouva neobsahuje řádné označení převáděné bytové jednotky jejím číslem, zapsaným v katastru nemovitostí, a rovněž v listině není označena budova, v níž se nachází zmíněná bytová jednotka, čísly popisnými a pozemkem, na kterém stojí, pak předmět smlouvy není dostatečně určitě vymezen a nebyla tak splněna podmínka § 5 odst. 1 zákona č. 265/1992 Sb., nutná pro povolení vkladu.

(Městský soud v Praze, rozhodnutí sp. zn. 26 C 6/2007, ze dne 1. dubna 2008)

Z rozhodnutí soudu:

Pokud kupní smlouva nepojednává o převodu spoluvlastnického podílu na pozemku, který je obligatorní náležitostí smlouvy o převodu vlastnictví jednotky, smlouva odporuje zákonu a nelze podle ní povolit vklad.

d) K problematice společného členství manželů v bytovém družstvu a k nabytí původně družstevního bytu do společného jmění manželů

Společné členství manželů v bytovém družstvu a nabytí původně družstevního bytu do společného jmění manželů

(Nejvyšší soud ČR, rozhodnutí sp. zn. 22 Cdo 1668/2003, ze dne 13. dubna 2004)

Z rozhodnutí soudu:

Nevzniklo-li společné členství manželů v bytovém družstvu, pak bytová jednotka ve smyslu § 2 písm. h) zákona č. 72/1994 Sb., kterou nabyl do vlastnictví podle § 23 odst. 1 cit. zákona podle § 24 zákona č. 42/1992 Sb. ten z manželů, který se stal členem družstva, není ve společném jmění manželů. Pokud členovi družstva vzniklo právo na přidělení bytu před uzavřením manželství, vzniklo sice uzavřením manželství právo společného nájmu družstevního bytu manžely, nevzniklo však společné členství v družstvu a členský podíl se nestal společným.

e) K problematice reálného dělení stavby

Reálné dělení stavby

(Nejvyšší soud ČR, rozhodnutí sp. zn. 22 Cdo 1465/2000, ze dne 8. dubna 2002)

Z rozhodnutí soudu:

Dokud není stavba reálně rozdělena, lze platně učinit předmětem převodu buď celou věc, nebo její ideální díl. Pokud má být převedena reálná část stavby, musí jít o takovou její část, která má již právně povahu samostatné věci. Reálné rozdělení stavby je možné jen tehdy, jestliže vzniknou na základě stavebních úprav učiněných podle stavebních předpisů samostatné věci. Přitom k reálnému rozdělení stavby na dvě nebo více samostatných věcí nestačí rozdělení stavební parcely geometrickým oddělovacím plánem (rozsudek Nejvyššího soudu ČSR ze dne 20. 12. 1985, sp. zn. 3 Cz 43/85, publikovaný v Bulletinu Nejvyššího soudu ČSR č. 1/1987). Stavbu lze reálně dělit jen vertikálně (srov. například R 285/47 Sbírky rozhodnutí československých soudů).

Názor:

S rozhodnutím Nejvyššího soudu v této věci lze souhlasit. V podrobnostech lze k tomuto tématu uvést následující. Předmětem věcných práv (zejména práva vlastnického, práva zástavního, práva odpovídajícího věcnému břemeni) může být vždy jen existující věc určená individuálně. Taková věc je zároveň předmětem věcných práv vždy jen jako celek (nikoli tedy snad její pouhá část). Závazkové (obligační) právo se naproti tomu může vztahovat i na věci dosud neexistující (věci budoucí), jakož i na věci určené podle druhu (tzv. věci určené genericky). Stejně tak může závazkové právo vzniknout jen k části věci.

Z uvedeného vyplývá, že vlastnické právo může vzniknout vždy jen k věci jako celku. Tento závěr však platí i v těch případech, kdy má někdo k věci spoluvlastnické právo. I v tomto okamžiku totiž na situaci pohlížíme tak, že každý z více podílových spoluvlastníků je vlastníkem věci jako celku, ovšem s tím, že je ve svém vlastnickém právu omezen stejným vlastnickým (resp. spoluvlastnickým) právem dalšího spoluvlastníka (dalších spoluvlastníků). Srov. k tomu i soudní rozhodnutí R 19/67, v němž se říká, že spoluvlastnický podíl neznamená, že by se vlastnické právo vztahovalo jen na určitou část nemovitosti, která je ve spoluvlastnictví.

Z výše uvedeného principu plyne, že např. nelze zatížit zástavním právem jen střechu budovy, její určitou stěnu, či např. jen polovinu pozemku. Není však naproti tomu vyloučeno, aby k části věci vzniklo právo závazkové. Tak např. není důvod nepřipustit pronájem pouze části věci – např. jednoho určitého podlaží budovy či části tohoto podlaží (to je velmi praktické v situacích, kdy se pronajímají reálně vymezené části jednotlivých podlaží v obchodních domech), pronájem reálné části pozemku, ale i pronájem např. jedné stěny budovy či její střechy (např. k umístění reklamního poutače) atd.

f) K problematice společného jmění manželů

Společné jmění manželů

(R 42/72)

Z rozhodnutí soudu:

Každý z manželů má vlastnické právo k celé věci, a to tak, že práva jednoho manžela jsou omezena stejnými právy druhého. Jeden z manželů nemůže své právo převést na druhého manžela, a to ani darovací smlouvou.

g) K problematice balkonu jako součásti či příslušenství věci hlavní (budovy)

Balkon jako součást či příslušenství věci hlavní (budovy)

(Nejvyšší správní soud, rozhodnutí sp. zn. 1 As 2/2004, ze dne 21. prosince 2005)

Z rozhodnutí soudu:

Balkon nelze považovat za místnost či součást souboru místností. Může však být příslušenstvím bytu, jestliže splňuje kritéria § 121 odst. 2 občanského zákoníku, podle něhož jsou příslušenstvím bytu vedlejší místnosti a prostory určené k tomu, aby byly s bytem užívány. Balkon v budově která je ve spoluvlastnictví vlastníků bytů, může být podle okolností spočívajících v účelu jeho užívání buď jako součást společných částí domu ve vlastnictví vlastníků všech bytových jednotek (popřípadě ve vlastnictví vlastníků několika bytových jednotek), anebo může být ve vlastnictví vlastníka bytové jednotky jako příslušenství bytu. Předmětem převáděného spoluvlastnického podílu na společných částech domu jsou pouze balkony a lodžie přímo přístupné ze společných částí domu a jen ve vztahu k nim je žalobkyně spoluvlastnicí společně s ostatními vlastníky bytových jednotek.

h) K problematice vlivu vymezení parcely na vlastnické právo
(Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. června 2007, sp. zn. 22 Cdo 2271/2006)

Vliv vymezení parcely na vlastnické právo

Z rozhodnutí soudu:

Vymezení parcely je jen evidenční záležitostí a nemůže nic měnit na vlastnickém právu k pozemku; proto také soud nemůže určovat, jaká je ve skutečnosti výměra parcely, neboť stanovení výměry parcely je jen věcí katastrálního úřadu, který parcely eviduje.

Z odůvodnění:

V dané věci byl spor vyvolán nedoceněním rozdílu mezi pozemkem a parcelou. Podle ustanovení § 118 odst. 1 občanského zákoníku jsou předmětem občanskoprávních vztahů věci a dále – pokud to jejich povaha připouští – práva nebo jiné majetkové hodnoty. Věci jsou movité a nemovité, přičemž za nemovité se považují pozemky a stavby spojené se zemí pevným základem (ustanovení § 119 odst. 1, 2 občanského zákoníku).

Pozemky se evidují v katastru nemovitostí v podobě parcel, jež mají geometrické a polohové určení a jsou zobrazeny v katastrální mapě a označeny parcelními čísly – § 2 odst. 1 písm. a), § 3 písm. a) zákona č. 344/1992 Sb., o katastru nemovitostí České republiky (katastrální zákon). Pozemek, definovaný pro účely tohoto zákona jeho ustanovením § 27 písm. a) jako část zemského povrchu oddělená od sousedních částí hranicí územní správní jednotky nebo hranicí katastrálního území, hranicí vlastnickou, hranicí držby, hranicí druhů pozemků, popřípadě rozhraním způsobu využití pozemků, je – (v podobě části zemského povrchu) – ve smyslu § 119 odst. 2 občanského zákoníku věcí nemovitou, tedy samostatným předmětem občanskoprávních (zde vlastnických) vztahů; nemusí být vždy totožný s parcelou, nýbrž může zahrnovat více parcel, popřípadě části různých parcel, nebo naopak může být částí parcely jediné. Je proto nesprávný názor, že věcí v právním slova smyslu je pozemek pouze tehdy, je-li označen parcelním číslem a odpovídá-li mu mapové zobrazení s uvedením druhu a výměry v operátech katastru nemovitostí.

Jinak řečeno, vymezení parcely je jen evidenční záležitostí a nemůže nic měnit na vlastnickém právu k pozemku; proto také soud nemůže určovat, jaká je ve skutečnosti výměra parcely, neboť stanovení výměry parcely je jen věcí katastrálního úřadu, který parcely eviduje. To vyplývá i z § 19a odst. 5 katastrálního zákona, ve znění pozdějších předpisů, podle kterého zpřesněním evidenčních údajů katastru o geometrickém a polohovém určení hranice pozemku a výměře parcely nedochází ke změně právních vztahů k pozemku. Pokud tedy dojde ke zpřesnění evidenčních údajů katastru tak, že výměra určité parcely je nadále zapsána v menším rozsahu než doposud, neznamená to, že by zaniklo vlastnické právo k té části pozemku, která byla dosud zahrnuta do (zmenšené) parcely.

Vzniknou-li pochybnosti ohledně vlastnického práva ke zbývající části pozemku, jehož výměra nadále převyšuje výměru nově určené parcely, lze se poté, co za pomoci geometrického plánu bude zbývající část pozemku určena jako parcela, domáhat určení vlastnického práva k této parcele. Původní pozemek, jehož výměra byla dříve totožná s výměrou později zmenšené parcely, tak bude nadále zahrnovat dvě, popřípadě i více parcel. Soud však nemůže závazně pro katastrální úřad určovat, jakou má parcela výměru. Žalobci uplatněný nárok tak nemá oporu ve hmotném právu a požadované určení nemůže být zákonným podkladem pro změnu údajů vedených katastrem nemovitostí.

i) Pozemek jako předmět právních vztahů
(Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. ledna 2001, sp. zn. 20 Cdo 20/99)

Pozemek jako předmět právních vztahů

Z rozhodnutí soudu:

Pozemek nemusí být vždy totožný s parcelou, nýbrž může zahrnovat více parcel, popřípadě části různých parcel nebo naopak být částí parcely jediné.

j) Místní komunikace jako věc v občanskoprávním smyslu
(Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 11. října 2006, sp. zn. 31 Cdo 691/2005)

Místní komunikace jako věc v občanskoprávním smyslu

Z rozhodnutí soudu:

Místní komunikace může být samostatnou věcí v občanskoprávním smyslu.

Z odůvodnění:

Tříčlenný senát Nejvyššího soudu č. 22, který měl podle rozvrhu práce dovolání projednat a rozhodnout o něm, se hodlá odchýlit od právního názoru, vysloveného v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2002, sp. zn. 22 Cdo 52/2002, podle kterého platí, že "místní komunikace jsou druhem pozemku a představují určité ztvárnění či zpracování jeho povrchu. Nemohou být současně pozemkem a současně stavbou ve smyslu občanskoprávním jako dvě rozdílné věci, které by mohly mít rozdílný právní režim“. Proto postoupil věc podle § 20 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, velkému senátu občanskoprávního kolegia.

Místní komunikace by mohla být samostatnou věcí odlišnou od pozemku, na němž se nachází, v případě, že by byla stavbou ve smyslu občanského práva, tj. stavbou ve smyslu § 119 občanského zákoníku, která jako samostatný předmět vlastnictví může být předmětem občanskoprávních vztahů. Nelze vyloučit, že místní komunikace může být stavbou, a tedy samostatnou věcí ve smyslu občanskoprávním, a že právní vztahy k ní nemusí být totožné se vztahy k pozemku, na němž byla zřízena. Této možnosti nasvědčuje i § 17 odst. 3 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, dle nějž "jestliže byla zřízena stavba dálnice, silnice nebo místní komunikace na cizím pozemku a vlastníku této stavby se prokazatelně nepodařilo dosáhnout majetkoprávního vypořádání s vlastníkem pozemku, je příslušný speciální stavební úřad oprávněn na návrh vlastníka stavby zřídit věcné břemeno, které je nezbytné pro výkon vlastnického práva ke stavbě, a to za jednorázovou náhradu ve výši, která podle zvláštního předpisu náleží za vyvlastnění“. Z tohoto ustanovení vyplývá, že zákon rozlišuje vlastnictví pozemků pod komunikacemi (s výjimkou komunikace účelové) od vlastnictví samotné komunikace, a tudíž je na tyto pozemní komunikace (tj. dálnice, silnice a místní komunikace) třeba v zásadě pohlížet jako na samostatné předměty právních vztahů.

k) Podzemní stavba (sklep) jako samostatný předmět právních vztahů
(Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 24. května 2006, sp. zn. 22 Cdo 911/2005)

Podzemní stavba jako samostatný předmět právních vztahů

Z rozhodnutí soudu:

Samostatným předmětem právních vztahů může být i podzemní stavba.

Z odůvodnění:

Předmětem občanskoprávních vztahů jsou věci (§ 118 odst. 1 občanského zákoníku). Nemovitými věcmi jsou i stavby spojené se zemí pevným základem (§ 119 odst. 2 občanského zákoníku); stavby nejsou součástí pozemku (§ 120 odst. 2 občanského zákoníku). Zákon výslovně nestanoví, že by stavbou jako předmětem občanského práva mohla být jen stavba nadzemní; může to být i stavba podzemní (podzemní garáž, sklep), pokud může být samostatným předmětem právních vztahů (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSR ze dne 6. února 1923, sp. zn. Rv I 813/22; z obdobného názoru vychází rozhodnutí publikované pod poř. č. 7/1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, byť tato otázka je zde řešena jen nepřímo; z tohoto rozhodnutí vyplývá, že samostatným předmětem právních vztahů může být i podzemní stavba). Vždy ovšem půjde o posouzení konkrétní situace (např. pouhá prostora v zemi nebude stavbou).

l) Lyžařský vlek jako samostatná nemovitost
(Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. listopadu 2008, sp. zn. 28 Cdo 3856/2007)

Lyžařský vlek jako samostatná nemovitost

Z rozhodnutí soudu:

Lyžařský vlek, spojený se zemí pevným základem může být samostatnou nemovitostí. Skutková zjištění o pevně zapuštěných betonových patkách vleku a o jednotlivých sloupech (podpěrách) o tom svědčí zcela zřejmě. Vlek nemůže být provozován jak bez pozemku, na kterém lyžaři při provozu vleku jezdí, tak i bez sjezdové trasy, bez níž by ztratil provoz vleku smysl.

m) Převod části nemovitosti a reálné rozdělení stavby
(Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. prosince 1985, sp. zn. 3 Cz 43/85)

Převod části nemovitosti, reálné rozdělení stavby

Z rozhodnutí soudu:

Dokud není stavba reálně rozdělena, lze platně učinit předmětem převodu buď celou věc, nebo její ideální díl. Pokud má být např. převedena reálná část stavby, musí jít o…

Nejnovější
více článků
Nejčtenější články
více článků
Nejnavštěvovanější semináře
        Nahrávám...