6.16.5
Jednotlivé případy soudních rozhodnutí IV.
JUDr. Petr Tégl, Ph.D.
Posouzení opatření obecné povahy. Územní plán jako opatření
obecné povahy.
NahoruÚzemní plán jako opatření obecné povahy
Nález Ústavního soudu České republiky ze dne 21. 1. 2010, sp.
zn. III.ÚS 456/09.
Výrok:
I. Specifický charakter opatření obecné povahy a přezkumu ve
správním soudnictví na základě návrhu na jeho zrušení ve zvláštním řízení
upraveném v ustanovení § 101a až 101d zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu
správního, ve znění pozdějších předpisů, adresovaného Nejvyššímu správnímu
soudu, vylučuje, aby ústavní stížnost mohla být efektivně podána přímo proti
tomuto opatření, ale lze ji uplatnit toliko až proti rozhodnutí Nejvyššího
správního soudu, kterým bylo opatření obecné povahy přezkoumáno (srov.
kupříkladu usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 4. 2009, sp. zn. Pl. ÚS 22/08).
Výlučnému přezkumnému oprávnění Nejvyššího správního soudu odpovídá, že ústavní
stížnost, směřující proti opatření obecné povahy, by musela být – pro
nedostatek příslušnosti Ústavního soudu podle § 43 odst. 1 písm. d) zákona o
Ústavním soudu – odmítnuta (srov. usnesení ze dne 1. 7. 2009, sp. zn. Pl. ÚS
16/07); totéž logicky platí i pro tu část ústavní stížnosti, v níž by se
stěžovatel – byť spolu s návrhem na zrušení rozhodnutí Nejvyššího správního
soudu – domáhal zrušení i jemu předcházejícího opatření obecné povahy.
II. Navzdory příkazu ustanovení § 101d odst. 1 s. ř. s., jež
stanoví, že "při rozhodování soud (...) není vázán právními důvody návrhu", nelze
pominout, že přirozeným prvkem řízení podle § 101a a násl. s. ř. s. – vzhledem
k celkové konstrukci jeho úpravy, reflektující typovou skutkovou základnu
návrhu a přítomnost logicky silného individuálního (soukromého) zájmu
navrhovatele – je primárně procesní aktivita samotného navrhovatele, které
odpovídá, že i jemu je namístě přiměřeně připínat soudnímu řízení tradiční
povinnost tvrzení, případně i důkazní. Navrhovatelovým tvrzením o porušení jeho
konkrétního práva a o tomu relevantních skutkových okolnostech se tak zásadně
vymezuje předmět řízení a nelze naopak na soud klást požadavek vlastního
(dalšího, jen jím iniciovaného) úsilí ku zjištění (vyhledání, resp. vyšetření),
zda jsou zde práva jiná, jež mohou být opatřením obecné povahy dotčena, a na
jakém skutkovém základě tak tomu může být. Též se zřetelem k zásadě
"vigilantibus iura" , na kterou Ústavní soud zhusta odkazuje, není tedy z
pozic ústavněprávního přezkumu dodržení procesních pravidel relevantním
pochybením, pakliže se Nejvyšší správní soud v dané věci soustředil k těm
námitkám ("právním důvodům"), které navrhovatel v řízení před ním
uplatnil.
Skutkový stav:
Ústavní stížností podle § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o
Ústavním soudu se stěžovatel domáhá, aby Ústavní soud pro porušení čl. 4
odst. 2, čl. 11 odst. 1, 4, čl. 26 odst. 1 a čl. 36 odst. 1, 2 Listiny
základních práv a svobod zrušil (v záhlaví označené) rozhodnutí Nejvyššího
správního soudu vydané v řízení o zrušení opatření obecné povahy.
Z obsahu ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Nejvyššího správního
soudu sp. zn. 7 Ao 1/2008 se podává následující. Návrhem adresovaným Nejvyššímu
správnímu soudu se stěžovatel domáhal zrušení opatření obecné povahy – územního
plánu, který byl schválen usnesením zastupitelstva obce ze dne 12. 6. 2008,
neboť jím podle jeho názoru došlo ke změně způsobu využití pozemků stěžovatele,
a to z pozemků určených k zástavbě na pozemky ostatní, určené k zeleni, na
kterých je výstavba omezena či vyloučena.
Nejvyšší správní soud rozsudkem ze 3. 12. 2008, č. j. 7 Ao
1/2008–83, návrh stěžovatele zamítl. Ohledně namítaného rozporu změny územního
plánu s § 55 odst. 3 zákona č. 183/2006 Sb.
o územním plánování a stavebním řádu, zdůraznil, že se v
posuzovaném případě nejednalo o změnu územního plánu, nýbrž o zpracování plánu
nového; a i když (posléze) § 55 stavebního
zákona vymezil s účinností od 1. 1. 2007 povinnosti pořizovatele
územního plánu, nemohl odpůrce s ohledem na ustanovení § 188 odst. 2 podle něj postupovat. Se
zahájením pořizování územního plánu totiž odpůrce započal již od rozhodnutí
zastupitelstva obce o pořízení územně plánovací dokumentace dne 22. 3. 2005,
tedy ještě za účinnosti dříve platného zákona č.
50/1976 Sb., přičemž "činnosti ukončené před účinností stavebního zákona (pozn.: zde zadání
územního plánu, vyžádání stanovisek dotčených správních orgánů, schválení
zadání územního plánu obce) se považují za uzavřené a pořizovatel se k nim v
průběhu dalšího řízení nevrací ani je nijak nemodifikuje". Z podrobně
rozvedených důvodů též Nejvyšší správní soud odmítl jako nedůvodné námitky
ohledně absence posouzení vlivu změny na životní prostředí, popřípadě
odpovídající informační povinnosti podle příslušného zákona, jakož i námitku
nezákonnosti postupu při vyřizování stěžovatelových námitek odpůrcem.
Stěžovatel s tímto rozhodnutím v ústavní stížnosti nesouhlasí a
namítá, že pozemky určené k výstavbě, jež byly změnou územního plánu dotčeny,
nabyl za účelem podnikání a má s nimi "určitý podnikatelský záměr". Důsledkem
změny územního plánu je tak podstatné omezení, resp. znemožnění, jeho
podnikatelské činnosti na těchto pozemcích, čímž dochází k zásadnímu zásahu do
jeho vlastnického práva (obdobnému vyvlastnění), jakož i do práva na podnikání,
a negativní aspekt shledává rovněž v "zásahu do hodnoty pozemků". Povinností
obce přitom bylo hájit soulad veřejného zájmu se zájmem soukromým; avšak právě
veřejný zájem podle stěžovatele zde dán nebyl, neboť "došlo ke změně pozemků
určených k zástavbě tak, že k zástavbě byly určeny jiné soukromé pozemky
původně určené k zemědělské činnosti".
Nejvyšší správní soud k ústavní stížnosti uvedl, že v napadeném
rozhodnutí nevyjádřil právní závěry, na které by bylo možno pohlížet tak, že
jsou v extrémním rozporu s provedenými skutkovými zjištěními; toto rozhodnutí
(resp. závěry z něj vyplývající) též není ani v rozporu s pozdějším "zásadním"
rozhodnutím rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu z 21. 7. 2009, č. j.
1 Ao 1/2009–120, jež vymezilo zejména rozsah soudní kontroly procesu tvorby
(změny) územního plánu v řízení, předjímaném ustanoveními § 101a s. ř. s. V
posuzovaném případě "ústavně legitimní a o zákonný cíl opřený důvod vydání
nového územního plánu" (a nikoliv jeho změny, jak dovozuje stěžovatel) přitom
vyplynul ze správního spisu, přičemž územně plánovací dokumentace svědčila o
"snaze harmonizovat poměry na území regulovaném územním plánem a sladit veřejný
zájem s individuálními zájmy týkajícími se daného území"; ze zákonného způsobu
rozhodování o uplatněných námitkách stěžovatele je též patrná "nezbytná míra
zásahu a šetrný způsob vedoucí rozumně k zamýšlenému cíli". Zájmy stěžovatele
byly přitom vyvažovány s ohledem na veřejný zájem (jako důvodem ke změně ve
využití pozemků), představovaným "v nejširším slova smyslu" zájmem na
"harmonickém využití předmětného území". Volba konkrétní podoby využití
určitého území tak byla výsledkem "určité politické procedury v podobě
schvalování územního plánu, v níž vůle politické jednotky, která o něm
rozhodovala (obce), byla omezena (...) požadavkem nevybočení z určitých věcných
(urbanistických, ekologických, ekonomických a dalších) mantinelů daných
zákonnými pravidly územního plánování". Úkolem Nejvyššího správního soudu
přitom nebylo stanovovat způsob využití určitého území, nýbrž "jen sledovat",
zda se příslušná politická jednotka při tvorbě územního plánu pohybovala v
"popsaných mantinelech", a to při respektu k zásadě, že "není oprávněn
politické jednotce vnucovat variantu jinou, pokud je akceptovatelná varianta
využití území, která se takto "vejde" do mantinelů územního plánování".
Nediskriminační způsob s vyloučením libovůle v procesu přípravy a přijímání
územního plánu je podle soudu přitom patrný jak z jednotlivých soudem popsaných
a hodnocených fází procesu, tak i ze způsobu, jímž bylo v tomto procesu
rozhodováno o námitkách stěžovatele.
Výběr z odůvodnění rozhodnutí:
V dané věci je ústavní stížností napaden rozsudek, jímž Nejvyšší
správní soud rozhodl o návrhu stěžovatele na zrušení tzv. opatření obecné
povahy, a to ve zvláštním řízení upraveném v ustanovení § 101a až §
101d zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní.
Z judikatury Ústavního soudu se podává, že specifický charakter
opatření obecné povahy a zvláštní institut jeho přezkumu ve správním soudnictví
(nikoli prostřednictvím institutu obecného, tj. žaloby proti rozhodnutí
správního orgánu) vylučuje, aby ústavní stížnost mohla být efektivně podána
přímo proti tomuto opatření, nýbrž lze ji uplatnit toliko až proti rozhodnutí
Nejvyššího správního soudu, kterým bylo opatření obecné povahy přezkoumáno
(srov. kupříkladu usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 4. 2009, sp. zn. Pl. ÚS
22/08). Výlučnému přezkumnému oprávnění Nejvyššího správního soudu odpovídá, že
ústavní stížnost, směřující proti opatření obecné povahy, by musela být – pro
nedostatek příslušnosti Ústavního soudu podle § 43 odst. 1 písm. d) zákona o
Ústavním soudu – odmítnuta (srov. usnesení ze dne 1. 7. 2009, sp. zn. Pl.
ÚS 16/07, v němž Ústavní soud dospěl k závěru, že "v dané věci se ve své
podstatě jedná o její posouzení z pohledu práva správního, nikoli ústavního. K
jejímu přezkumu je tedy prvotně příslušný, ve smyslu § 101c s. ř. s.,
Nejvyšší správní soud, což znamená, že tato ústavní stížnost je návrhem, k
jehož projednání není Ústavní soud příslušný"). Totéž logicky platí i pro tu
část ústavní stížnosti, v níž by se stěžovatel – byť spolu s návrhem na zrušení
rozhodnutí Nejvyššího správního soudu – domáhal zrušení i jemu předcházejícího
opatření obecné povahy.
Z toho plyne, že ačkoli územní plán – jakožto opatření obecné povahy
– je z povahy věci typicky způsobilý zasáhnout do vlastnického práva (čl. 11
Listiny) jím dotčených subjektů, popřípadě práv dalších, včetně práva podnikat
dle čl. 26 odst. 1 Listiny (což namítá stěžovatel v posuzované ústavní
stížnosti), může se v řízení o ústavní stížnosti stěžovatel dovolávat jejich
porušení jen prostřednictvím argumentu, že těmto právům neposkytl adekvátní
ochranu nikoli orgán, který opatření obecné povahy vydal, nýbrž Nejvyšší
správní soud v rozhodnutí vydaném podle ustanovení § 101d s. ř. s.
Samozřejmým důsledkem toho je, že (primárně) relevantním prostorem posouzení
ústavní stížnosti je ústavněprávní přezkum řízení (a jeho výsledku) vedeného
před Nejvyšším správním soudem z hledisek principů tzv. spravedlivého procesu
ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny.
V této souvislosti Ústavní soud pravidelně konstatuje, že směřuje-li
ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení (zde v soudním
řízení správním), není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná
nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani
povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena
výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v
řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku
chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s
ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně,
srozumitelně a logicky odůvodněna; jinak interpretace podústavního práva je
svěřena soudům obecným a k případnému sjednocování jejich rozhodování je
povolán Nejvyšší soud a Nejvyšší správní soud.
Co do těch námitek, jimiž navrhovatel návrh Nejvyššímu správnímu
soudu skutečně odůvodnil (tvrzený rozpor územního plánu s požadavku ustanovení § 55 odst. 3 zákona č. 183/2006 Sb.,
stavebního zákona, ve znění pozdějších předpisů, nedostatek
posouzení vlivu na životní prostředí, porušení informační povinnosti a
"nezákonný" způsob vyřizování jeho námitek včetně absence řádného poučení o
době, do které lze námitky účinně uplatnit), postačí odkázat na napadené
rozhodnutí; Nejvyšší správní soud se s nimi obšírně a věcně adekvátně
vypořádal, a jeho rozhodnutí nese i znaky všeobecné (v kontextu celkového
vyznění) přiléhavosti. Z pohledu ústavněprávního přezkumu je pak podstatné, že
je nelze mít ani za překvapivé ani za výraz výkladové svévole, natožpak za
výklad "excesivní", a se zřetelem k tomu, že Nejvyšší správní soud dovozené
závěry rovněž srozumitelně a přesvědčivě odůvodnil, je i vyloučeno jej
kritizovat tvrzením, že jsou založeny na rozhodovací "libovůli". Ostatně
stěžovatel v ústavní stížnosti proti nim nevznesl konkrétní výhrady.
Nad tento rámec je přiléhavé zaznamenat, že Nejvyšší správní soud
naopak projevil vůči stěžovateli zřejmou benevolenci při hodnocení podmínek
jeho aktivní legitimace k podání předmětného návrhu, jestliže rigorózně
nepožadoval (srov. vlastní zásady formulované v rozsudku ze dne 21. 7. 2009,
sp. zn. 1 Ao 1/2009–120, bod 31 až 42), aby doložil, jak a jakým způsobem jím
tvrzená pochybení územního plánu skutečně zasahují do jeho právní sféry. To se
týká kupříkladu námitek, že "zastavěné území bylo v územním plánu vymezeno jako
zeleň či ostatní plocha", že v něm "nejsou zakresleny ani stávající
komunikace", a dalších, a je posléze i příznačné, že na výzvu soudu ze dne 12.
9. 2008 (aby doložil, že "byl zkrácen na svých právech a že musí jít o zásah do
hmotněprávní sféry a v jakých směrech" odpověděl navrhovatel pouhým předložením
"výpisu z listu vlastnictví".
Ohledně námitek, vtělených do ústavní stížnosti, bylo výše
konstatováno, že nejsou identifikovatelné s těmi, které stěžovatel uplatnil v
soudním řízení, pakliže zde stěžovatel již tvrdí zásah do svého vlastnického
práva v podobě následné nemožnosti využití jeho pozemků "pro určitý
podnikatelský zájem", stav "obdobný vyvlastnění", zásah "do hodnoty pozemků" a
že územním plánem nebyl zohledněn požadavek souladu zájmu veřejného se zájmem
soukromým (vztah těchto výhrad ku čtvrtému a pátému kroku algoritmu soudního
přezkumu ve smyslu zmiňovaného rozsudku ze dne 27. 9. 2005 č. j. 1 Ao 1/2005–98
byl shora zaznamenán); pro jejich "osud" v řízení před Ústavním soudem je pak
rozhodující, že je stěžovatel uplatnil teprve nyní, v ústavní stížnosti, aniž
tak učinil v řízení předchozím, před správním soudem.
Zde totiž platí, že tyto námitky nezbývá posoudit – již procesně –
jakožto nepřípustné, resp. nezpůsobilé věcného hodnocení. Je tomu proto, že
ústavní stížnost se vyznačuje tím, že je k "obyčejným" procesním ("neústavním")
institutům prostředkem subsidiárním a nastupuje coby přípustná až tehdy, když
prostředky stanovené obecným právem byly vyčerpány; to pak znamená netoliko, že
stěžovatel musí zásadně využít všech jemu dostupných opravných prostředků,
které mu jsou k ochraně jeho práva k dispozici, nýbrž i to, že v nich musí
uplatnit právě ty námitky (aby otevřel obecným, resp. správním soudům prostor
pro jejich posouzení), které míní předložit posléze Ústavnímu soudu, a ten se
pak mohl vyjádřit k ústavnosti řešení, jež soudy ve vztahu k nim přijaly (jinak
by Ústavní soud v rozporu se svým posláním nahrazoval jejich činnost, resp.
zasahoval do jejich pravomoci). Jsou-li tedy – jako je tomu v dané věci –
určité námitky proti napadenému rozhodnutí formulovány až v ústavní stížností
(vůbec poprvé), nemohou být věcně projednatelné, a ústavní stížnost musí být v
odpovídající části kvalifikována ve smyslu § 43 odst. 1 písm. e) zákona o
Ústavním soudu jakožto nepřípustná.
K povaze závazné části územního plánu jako opatření obecné povahy
a odmítnutí spravedlnosti.
Závazná část územního plánu jako opatření obecné povahy a
odmítnutí spravedlnosti
Nález Ústavního soudu České republiky ze dne 29. 3. 2010, sp.
zn. IV.ÚS 2087/07.
Výrok:
Při posuzování toho, jestli lze určitý správní akt považovat za
opatření obecné povahy, je dle náhledu Ústavního soudu nutno vycházet z toho,
zda jsou naplněny všechny pojmové znaky tohoto právního institutu, tj.
konkrétnost předmětu a obecnost adresátů.
Skutkový stav:
Ústavnímu soudu byl dne 10. 8. 2007 doručen návrh na zahájení řízení
o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním
soudu, prostřednictvím něhož se stěžovatelé domáhali zrušení (v záhlaví
citovaného) usnesení Nejvyššího správního soudu.
Dne 29. 12. 2006 došlo ze strany vedlejšího účastníka ke schválení
územního plánu obce, jehož závazná část byla vyhlášena obecně závaznou
vyhláškou obce. Dle náhledu stěžovatelů zasahuje zmíněný územní plán do
vlastnického práva stěžovatelů. Z uvedeného důvodu se stěžovatelé dne 28. 2.
2007 obrátili na Nejvyšší správní soud, před nímž se domáhali ochrany svých
práv a zrušení dotčeného územního plánu obce.
Dne 21. 3. 2007 bylo stěžovatelům doručeno usnesení Nejvyššího
správního soudu ze dne 14. 6. 2007, sp. zn. 8 Ao 1/2007, kterým soud rozhodl,
že návrhy se odmítají. Z odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pak
plyne, že s ohledem na východisko rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu
3 Ao 1/2007 není územní plán přijatý za účinnosti zákona č. 50/1976 Sb. (tj. do 31. 12. 2006)
opatřením obecné povahy. Nejvyšší správní soud tak zároveň konstatoval
nedostatek pravomoci Nejvyššího správního soudu v této věci.
Stěžovatelé mají za to, že napadeným usnesením Nejvyššího správního
soudu byli zkráceni na svých ústavně zaručených právech, neboť jim byla
odepřena možnost domáhat se de facto jakékoli právní obrany proti zásahům
územního plánu obce. Dle náhledu stěžovatelů zasahuje předmětné rozhodnutí
Nejvyššího správní soudu do jejich práv ve dvou rovinách. Rozhodnutím
Nejvyššího správního soudu došlo jednak k odnětí možnosti stěžovatelů domáhat
se svých práv u nezávislého a nestranného soudu, a jednak byl výše nastíněným
postupem porušen princip právní jistoty. Základem usnesení Nejvyššího správního
soudu je posouzení právní povahy územního plánu přijatého do 31. 12. 2006, tj.
zda se jedná o opatření obecné povahy či nikoliv. I přes do té doby
aplikovatelnou rozhodovací praxi dospěl rozšířený senát Nejvyššího správního
soudu ke zcela opačnému právnímu závěru než v předchozí judikatuře. Nejvyšší
správní soud svým postupem založil jakousi dvojkolejnost a diskriminaci, neboť
proti jednomu územnímu plánu přijatému do 31. 12. 2006 neexistují prostředky
ochrany a naproti tomu proti jinému územnímu plánu přijatému od 1. 1. 2007 lze
podat návrh jeho zrušení. V totožných právních věcech tak bylo Nejvyšším
správním soudem postupováno diametrálně odlišně. Dle náhledu stěžovatelů územní
plán, byť přijatý do 31. 12. 2006, splňuje základní znaky opatření obecné
povahy tak, jak jej vymezuje právní teorie a nyní i právní úprava obsažená v zákoně č. 500/2004 Sb., správní řád.
Konkrétnost předmětu územního plánu je dána územím, které územní plán zahrnuje
a obecnost adresátů pak vychází z toho, že územní plán dopadá na každého
vlastníka pozemku regulovaného územním plánem, popř. na každého, kdo by chtěl
na území zahrnutém do územního plánu vyvíjet jakoukoli stavební činnost, kterou
pak příslušné stavební úřady posuzují z hlediska jejího souladu s územním
plánem. Územní plán vždy byl historicky opatřením obecné povahy a od 1. 1. 2007
je opět (a nyní i explicitně) považován za opatření obecné povahy.
Z vyjádření Nejvyššího správního soudu k předmětné ústavní stížnosti
vyplývá, že osmý senát vyšel v napadeném usnesení plně z obsahu usnesení
rozšířeného senátu ze dne 13. 3. 2007, sp. zn. 3 Ao 1/2007. Současně si je však
soud vědom nálezu Ústavního soudu ze dne 19. 11. 2008, sp. zn. Pl. 14/07,
kterým došlo k upřednostnění materiálního chápání územního plánu před pojetím
formálním. Nejvyšší správní soud proto po vydání daného plenárního nálezu, tedy
i ve vztahu k nyní projednávané věci, respektuje, že pokud územní plán vydaný
za účinnosti "starého" stavebního zákona splňuje oba pojmové
znaky opatření obecné povahy, tj. konkrétnost předmětu a obecnost adresátů,
jedná se o opatření obecné povahy přezkoumatelné ve správním soudnictví.
Výběr z odůvodnění rozhodnutí:
Ústavní soud se podrobně zabýval návrhem stěžovatelů a dospěl k
závěru, že jejich ústavní stížnost je důvodná. Podstatou ústavní stížnosti je
tvrzení, dle něhož Nejvyšší správní soud neprojednáním návrhu stěžovatelů na
zrušení územního plánu obce z důvodu nedostatku pravomoci zasáhl do jejich
ústavně zaručených práv na spravedlivý proces a též do jejich právní
jistoty.
Nejvyšší správní soud vyšel při posuzování předmětného případu z
toho, že nový správní řád opatření obecné povahy
nedefinuje a ponechává na zákonodárci, aby ve zvláštních případech stanovil,
která autoritativní opatření správních orgánů jsou v právním smyslu opatřením
obecné povahy a mohou tedy být projednávána Nejvyšším správním soudem. Za
opatření obecné povahy lze tak dle náhledu Nejvyššího správního soudu považovat
jen takové právní akty, které zvláštní zákon takto označí (formální
přístup).
V dřívějším plenárním nálezu ze dne 19. 11. 2008, sp. zn. Pl. ÚS
14/07 dospěl Ústavní soud k závěru, že nový stavební zákon materiální chápání
institutu opatření obecné povahy nevyloučil. Při posuzování toho, jestli lze
určitý správní akt považovat za opatření obecné povahy, je dle náhledu
Ústavního soudu nutno vycházet z toho, zda jsou naplněny všechny pojmové znaky
tohoto právního institutu, tj. konkrétnost předmětu a obecnost…