Dřevěné stavební systémy v mnoha průmyslových zemí s bohatými
zvláště jehličnatými lesy tvoří podstatnou část bytové výstavby (Norsko,
Švédsko, USA, Kanada přes 75%, staré státy EU a Švýcarsko 10–20 %). Česká
republika je v tomto směru dosud výjimkou. Statistika udává v roce 2006 z
celkové produkce bytových staveb pouhá 1,5–2 % staveb na bázi dřeva, v
posledním období je podle zprávy ČTK těchto staveb cca 4 až 5 %. Přitom z
hlediska průmyslové výroby je dřevo vynikající, snadno dostupný materiál, který
umožňuje aplikaci automatizovaných technologií při relativně nízkých
investičních nákladech. Navíc je dřevo v normálních ekologických podmínkách
nevyčerpatelná surovina, jejíž přírůstky lze regulovat v souladu se
spotřebou.
V současnosti prožívají dřevěné konstrukce svůj návrat na výsluní.
Je to zvláště způsobeno využíváním nových druhů materiálů na bázi dřeva,
racionálnějším způsobem zpracování dřevěných prvků i použitím nově vyvinutých
typů spojovacích prostředků. Hlavními důvody tohoto příznivého trendu jsou
nejen výhodné konstrukční vlastnosti dřeva, ale i zvýšený zájem architektů a
investorů o používání dřevěných konstrukcí. Lepené dřevěné prvky úspěšně
konkurují stavbám z oceli i betonu, které předstihují v lehkosti konstrukce,
ceně a naprosté tvarové svobodě.
Obr. č. 1: Příklad návrhu průvlaků s stropnic
Z hlediska dnešního pohledu lze dřevěné stropy rozdělit na
-
klasické, tesařské a
-
novodobé, skladebné.
Současné dřevěné konstrukce nahrazují tradiční těžké prvky lehkými
dřevěnými přířezy (nejčastěji 50/100 mm pro sloupy a 50/200 mm pro stropní
nosníky, které umožňují rychlou a ve spojení s progresivními spoji (hřebíkové,
lisované trny, lepení apod.) snadnou montáž. Unifikované prvky (průřez, délka,
otvory, úpravy zhlaví a další) umožňují efektivním způsobem realizovat i
složité konstrukční představy. Omezení většinou není dáno
konstrukčně-statickými možnostmi, ale ostatními požadavky na stavbu jako celek.
Žijeme ve velké míře v objektech s dřevěnými stropy a jak ukazují průzkumy, v
jejich rekonstrukcích najdou opět dřevěné stropy své uplatnění. Nově se s nimi
setkáváme při výstavbě drobných staveb, rekreačních objektů, montovaných
skeletových objektů a mnoha dalších, a to zejména v oblastech, kde je dřevo
"místním materiálem“.
NahoruSOUČASNÉ STROPY
Současné dřevěné stropní konstrukce bývají často součástí
dřevostaveb, u nichž jsou jak svislé, tak vodorovné nosné konstrukce z
dřevěných prvků, opláštěných v podobě deskových materiálů, obvykle též na bázi
dřeva. Při běžném rozpětí (do 5 m) se stropy navrhují zpravidla z fošen nebo
trámů průřezu odpovídajícího danému rozpětí a zatížení. Většinou se používají
fošny tloušťky 40–60 mm, výšky 180 až 250 mm nebo trámy šířky 80 až 160 mm a
výšky 160 až 260 mm. Při větších rozpětích je tradiční dřevěný stropní prvek
nahrazován lepenými nebo sbíjenými nosníky z desek na bázi dřeva (např. OSB I
nosníky), které kromě vyšší únosnosti jsou přesnější a nepodléhají objemovým
změnám v takové míře jako masivní dřevěný prvek.
Jako záklop se často používají velkoplošné materiály, které zajistí
nejen tuhost vlastního stropu, ale podílejí se na prostorové tuhosti celého
objektu. Takto připravená plocha je podkladem pro konstrukci podlahy (obvykle
suché plovoucí), v rámci které je třeba respektovat požadavky kročejové
neprůzvučnosti. Tradiční podbití nahrazují rovněž desky na bázi dřeva, na který
navazuje nosný rošt podhledu a vlastní podhled. Podbití lze případně vynechat a
rošt podhledu kotvit přímo na stropní nosníky.
Prostor mezi nosníky slouží k vedení instalačních rozvodů a zařízení
a pro výplň minerální izolací, zajišťující požadované zvukově nebo tepelně
izolační vlastnosti stropní konstrukce. Vhodná konstrukce podhledu pak dovrší
požární odolnost celého stropu. Jak vidíme, princip použití hlavní nosné
konstrukce zůstává v podstatě stejný, rozdíly současného provádění stropů
spočívají v kvalitativně vyšším materiálově a konstrukčním řešení.
Obr. č. 2: Příklad skladby stropu pro běžné rozpětí
NahoruVýhody dřevěných stropů
-
snadná zpracovatelnost dřeva, a tím i snadné zhotovení celé
konstrukce bez nutnosti potřeby náročných zdvihacích a montážních
mechanizmů,
-
poměrně velká pevnost dřeva, zejména v tahu a v tlaku,
konstrukční spolehlivost a okamžitá únosnost stropu po jeho položení,
-
možnost provedení dobré zvukové a tepelné izolace,
-
možnost použití pro stavbu s různými hloubkami traktů i
nepravidelných půdorysů.
NahoruNevýhody dřevěných stropů
NahoruVYBRANÉ NORMY A PŘEDPISY
ČSN EN 1995-1-1 (73 1701) Eurokód 5: Navrhování dřevěných
konstrukcí – Část 1 -1: Obecná pravidla – Společná pravidla a pravidla pro
pozemní stavby.
Jedná se o základní konstrukční normu v této problematice. Součástí
normy je národní příloha (NA), která určuje národně stanovené parametry (NSP)
platné pro území České republiky. ČSN EN 1995-1-1 se používá pro navrhování
pozemních a inženýrských staveb společně s ČSN EN 1990 (730002) Zásady navrhování konstrukcí, ČSN EN 1991(730035) Zatížení
konstrukcí – Část 1-1: Obecná zatížení – Objemové tíhy, vlastní tíha a užitná
zatížení pozemních staveb a ČSN EN 1998 (730036) Navrhování
konstrukcí odolných proti zemětřesení – Část 1: Obecná pravidla, seizmická
zatížení a pravidla pro pozemní stavby.
Základní metoda posuzování dřevěných konstrukcí zůstává od předchozí
normové úpravy (ČSN 73 1701) zachována. Podmínkami spolehlivosti se
ověřuje, že není překročen žádný z možných mezních stavů (mezní stav únosnosti
a použitelnosti konstrukcí a jejich částí). Podmínky spolehlivosti pro mezní
stavy únosností se vyjadřují porovnáním návrhových napětí s hodnotami
návrhových pevností dřeva nebo při navrhování spojů porovnáním návrhových sil s
hodnotami návrhových únosností. Deformace se obvykle posuzují porovnáním hodnot
průhybů způsobených účinky zatížení s mezními hodnotami průhybu. Z praktického
hlediska spočívají hlavní rozdíly oproti starším normám v odlišném
stanovení návrhových hodnot vlastností materiálu a zejména v odlišně
vyjádřených podmínkách spolehlivost pro posuzování základních způsobů namáhání
konstrukčních prvků. Zásadní změny jsou ve vztazích pro určení návrhových
únosností spojovacích prostředků kolíkového typu, kde se také rozlišuje druh
spojovaného materiálu (dřevo x dřevo, dřevo x ocel, dřevo x deska). Upřesněny jsou zásady, týkající se stability, výpočtu napětí speciálních
případů nosníků a zjednodušení výpočtu některých konstrukcí.
ČSN EN 1995-1-2 (731701) Navrhování dřevěných konstrukcí – Část
1–2: Obecná pravidla – Navrhování konstrukcí na účinky požáru
ČSN EN 1995-1-2 platí pro navrhování dřevěných konstrukcí v
mimořádné situaci vystavení účinkům požáru. Norma stanovuje odchylky nebo
dodatky k navrhování na běžnou teplotu. Pojednává pouze o pasivních metodách
protipožární ochrany. Aktivní metody nezahrnuje. Součástí normy je národní
příloha (NA), která určuje národně stanovené parametry (NSP) platné pro území
České republiky.
ČSN 73 2810 (732810) Dřevěné stavební konstrukce.
Provádění.
Norma ze září 1993 (vč. změny Z1) nahradila ČSN 73 2810 z 11.
7. 1963. Stanovuje požadavky pro výrobu, montáž, kontrolu a údržbu dřevěných
stavebních konstrukcí, pro jejichž navrhování platí ČSN 73 1701 (v
současně platném znění ČSN EN 1995-1-1). Ustanovení této normy lze
přiměřeně použít i pro konstrukce kombinované z materiálů na bázi dřeva a
nedřevěných materiálů.
Vybrané všeobecné zásady:
-
V místech spojů má být dřevo pokud možno bez trhlin, suků, oblin
aj. vad, které by mohly nepříznivě ovlivnit spolehlivost spoje.
-
Otvory pro svorníky, kolíky, vruty apod. a zářezy pro vkládané
hmoždíky se provedou až po úplném sestavení konstrukčního prvku (dílce) na
pracovní podlaze (včetně případného nadvýšení), pokud se nezabezpečí stejná
přesnost jiným způsobem.
-
U dílců, u kterých je žádoucí určitý způsob zavěšení, musí být
vyznačena místa závěsů a v technologické dokumentaci musí být stanoven způsob
manipulace (např. při zdvihání rámových nosníků nebo oblouků z vodorovné do
svislé polohy).
-
Postup montáže musí být navržen tak, aby stabilita a bezpečnost
montované konstrukce byla zajištěna v celém průběhu montáže.
-
Technologický postup montáže má obsahovat i zásady bezpečnosti
práce v souladu s příslušnými předpisy pro stavební a montážní práce, popř.
dalšími předpisy (např. v případě montáže konstrukce za provozu v průmyslovém
závodě).
-
Pokud není technologický postup montáže speciálních konstrukcí
součástí konstrukční dokumentace, musí být projednán a odsouhlasen s jejím
zpracovatelem.
-
Při návrhu technologického postupu montáže je třeba v případě
potřeby uvážit způsob ochrany dílců, resp. nezastřešené stavby proti mimořádným
nepříznivým povětrnostním vlivům v průběhu montáže.
-
Dočasné vyztužení nesmí být odstraněno před osazením trvalého
vyztužení, které zabezpečuje stabilitu konstrukce podle projektu. Před
upevněním trvalého vyztužení se musí zkontrolovat přímočarost a svislost prvků
a dílců konstrukce.
-
Součástí výrobní (technické) dokumentace dřevěné konstrukce má
být kontrolní a zkušební plán (KZP), který stanovuje kontrolu výroby a
provádění konstrukce ve výrobně i na staveništi a kontrolu po dokončení montáže
konstrukce.
ČSN EN 14250 (732814): Dřevěné konstrukce – Požadavky na
prefabrikované nosné prvky s kovovými styčníkovými deskami s prolisovanými
trny.
Tato norma nahrazuje ČSN EN 1059 (73 2814) z února 2000.
Došlo k doplnění, popř. úpravám některých ustanovení, týkajících se odolnosti
proti biologickým organizmům, klasifikace reakce na oheň, deklarace nosných
charakteristik a hodnocení a prokazování shody v souladu se směrnicí EU pro
stavební výrobky a označení. Jsou uvedeny požadavky na materiály (dřevo,
odolnost proti biologickým organizmům, styčníkové desky s prolisovanými trny) a
na výrobek (pevnost a tuhost, reakce na oheň, nosné prvky a spoje). Norma
rovněž stanovuje postupy pro hodnocení shody a pro označení CE.
ČSN EN 380 (732820): Dřevěné konstrukce. Zkušební metody.
Všeobecné zásady pro statické zatěžovací zkoušky.
Norma je určena pro použití v případech, kdy je nutno ověřit
zkouškami, že konstrukce vyhovuje stanoveným kritériím. Stanovuje všeobecné
zásady, které je třeba použít pro statické zatěžovací zkoušky dřevěných
konstrukcí. Příslušné části lze použít pro zkušební zatěžování nebo pro
zkoušení konstrukcí za provozu. Norma není určena pro zkoušení jednotlivých
dřevěných prvků, jednotlivých spojů nebo modelů.
ČSN EN 336 (732822) Konstrukční dřevo – Rozměry, dovolené
odchylky.
Norma platí pro neopracované a opracované rovnoběžně omítané řezivo
s pravoúhlým průřezem a neopracovanými tloušťkami nebo šířkami v rozmezí 22 až
300 mm. Referenční vlhkost pro určování rozměrů je 20 %.
Změny rozměrů (tloušťky a šířky) dřevěných prvků účinkem změn
vlhkosti, pokud není stanoveno jinak, se předpokládají – bez ohledu na druh
dřeva:
-
pro každé 1% zvýšení vlhkosti v rozmezí od 20 % do 30 % zvětšení
rozměru o 0,25 %,
-
pro každé 1 % při poklesu vlhkosti pod 20 % zmenšení rozměru o
0,25 %.
Norma stanovuje dvě třídy dovolených odchylek stanovených
rozměrů jehličnatého a listnatého konstrukčního dřeva od určených rozměrů a
dovolené tolerance průřezových rozměrů a délky.
V jakémkoliv průřezu každého prvku dřeva se nemá skutečná
tloušťka a šířka (korigovaná s ohledem na účinky změny vlhkosti) odchylovat od
určeného rozměru více než:
Průměrná skutečná tloušťka a šířka omítaného řeziva s
obdélníkovým průřezem nesmí být menší než určené rozměry (při uvážení změn
rozměrů účinkem změn vlhkosti). Záporné odchylky délky nejsou povoleny.
ČSN EN 14081-1 (732823) Dřevěné konstrukce – Konstrukční dřevo
obdélníkového průřezu tříděné podle pevnosti – Část 1: Obecné
požadavky.
Norma stanovuje požadavky na vizuálně a strojně tříděné dřevo s
obdélníkovým průřezem, opracované řezáním, frézováním nebo jinými způsoby,
jehož odchylky od jmenovitých rozměrů odpovídají ČSN EN 336. Norma
zahrnuje konstrukční dřevo s obdélníkovým průřezem, neošetřené nebo ošetřené
proti biologickému napadení. Norma nezahrnuje dřevo ošetřené ochrannými
prostředky proti ohni ani dřevo nastavované zubovitým spojem. Norma stanovuje v
příloze A jako minimum charakteristiky, které mají být omezeny v pravidlech
vizuálního třídění, v příloze B jsou stanoveny kódy označení pro jednotlivé
dřeviny a v příloze C je stanovena Eurotřída reakce na oheň.
ČSN EN 14081-2 až 4 (732823) Dřevěné konstrukce – Konstrukční
dřevo obdélníkového průřezu tříděné podle pevnosti – Části 2 až 4: Strojní
třídění.
Normy stanovují doplňující požadavky k EN 14081-1 pro
počáteční typové zkoušky strojně tříděného konstrukčního dřeva s obdélníkovým
průřezem, opracovaného řezáním, frézováním nebo jinými způsoby, jehož odchylky
od jmenovitých rozměrů odpovídají EN 336.
ČSN 73 2824-1 (732824) Třídění dřeva podle pevnosti – Část 1:
Jehličnaté řezivo.
Norma platí pro jehličnaté řezivo určené pro nosné prvky, které se
dimenzují podle únosnosti. Stanovuje znaky třídění, třídy a kritéria pro
vizuální třídění a základní požadavky, doplňující vizuální kritéria a třídy pro
strojní třídění jehličnatého řeziva s nosnou funkcí. Norma odpovídá požadavkům
souvisejících evropských norem a třídy této normy jsou přiřazeny v ČSN EN
1912 k třídám pevnosti konstrukčního dřeva podle ČSN EN 338. Proti
předchozí normové úpravě (ČSN 49 1531-1:1998) došlo k těmto hlavním
změnám:
-
v označení tříd a označení tříděného řeziva,
-
kritéria vizuálního třídění jsou stanovena samostatně pro prkna
a fošny, pro hranoly a pro latě. Prkna a fošny namáhané na ohyb převážně ve
svislé poloze se přitom třídí jako hranoly,
-
pro kritéria vizuálního třídění je stanovena referenční vlhkost
20 %,
-
pro vizuální třídění prken a fošen je doplněno a upraveno měření
suků na úzké straně řeziva,
-
jsou uvedeny základní požadavky pro strojní třídění řeziva.
Pro dřevěné konstrukce nebo nosné prvky navrhované podle ČSN 73
1701:1984, ČSN P ENV 1995-1-1 nebo ČSN P ENV 1995-2, které jsou
založeny na třídách podle ČSN 49 1531-1:1998, se tyto třídy nahrazují ve
výrobní dokumentaci takto:
ČSN EN 385 (732826) Konstrukční dřevo nastavované zubovitým
spojem – Požadavky na užitné vlastnosti a minimální výrobní požadavky.
Norma stanovuje požadavky pro lepené zubovité spoje konstrukčního
řeziva a minimální požadavky pro výrobu těchto spojů se zřetelem na použité
dřevo (druhy a jakost), lepidlo, vlhkost dřeva, frézování a lepení spojů. Norma
dále obsahuje požadavky pro kontrolu výroby a zkoušení zubovitých spojů a pro
typové zkoušky a informace o činnosti certifikačního orgánu jako třetí
strany.
ČSN EN 14080 (732831) Dřevěné konstrukce – Lepené lamelové dřevo
– Požadavky.
Norma stanovuje požadavky na lepené lamelové dřevo pro
používání v nosných konstrukcích a požadavky na velké zubovité spoje v lepeném
lamelovém dřevě. Lepené lamelové dřevo může být vyrobeno z neošetřeného dřeva
nebo ze dřeva ošetřeného proti biologickému napadení. V příloze A je postup
stanovení 5 % charakteristických hodnot z výsledků zkoušek a kritéria
přijatelnosti pro výběr, v příloze B jsou stanoveny třídy uvolňování
formaldehydu, v přílohách C a D jsou stanoveny zkoušky, požadavky a provozní
vlastnosti používaných jednosložkových polyuretanových lepidel. V příloze E je
stanovena Eurotřída reakce na oheň a v příloze ZA jsou ustanovení týkající se
ustanovené směrnice EU o stavebních výrobcích.
ČSN EN 386 (732833) Lepené lamelové dřevo – Požadavky na užitné
vlastnosti a minimální výrobní požadavky.
Lepené lamelové dřevo se vyrábí slepením více lamel, jejichž vlákna
jsou v zásadě rovnoběžná. Norma stanovuje požadavky na komponenty a užitné
vlastnosti dřevěných lepených lamelových prvků (dřevo, lepidla, podélné
spoje v lamelách, jakost a pevnost plošných lepených spojů) a minimální
požadavky na výrobu a kontrolu výroby těchto prvků, určených pro nosné
účely.
ČSN EN 387 (732834) Lepené lamelové dřevo – Velké zubovité spoje
– Požadavky na užitné vlastnosti a minimální výrobní požadavky.
Norma platí pro výrobu velkých zubovitých spojů s délkou ozubů
nejméně 45 mm, které jsou v celém průřezu nosného prvku z lepeného lamelového
dřeva, popř. vrstveného nebo překližovaného dřeva. V normě jsou uvedeny
požadavky na výrobu a na typové zkoušky těchto spojů a informace o činnosti
certifikačního orgánu jako třetí strany.
ČSN EN 14374 (732839) Dřevěné konstrukce – Vrstvené dřevo na
nosné účely – Požadavky.
Norma stanovuje požadavky na vrstvené dřevo pro nosné účely. Uvádí
požadavky na výchozí materiál (dýhy), kvalitu lepení, rozměry a tolerance,
požadavky na zkoušky (pevnosti, modulu pružnosti, hustoty a vlhkosti) a na
deklaraci reakce na oheň, uvolňování formaldehydu a přirozené odolnosti proti
biologickému napadení. Rovněž stanovuje postupy pro hodnocení shody a pro
označení CE.
ČSN EN 912 (732860) Spojovací prostředky pro dřevo – Specifikace
pro speciální hmoždíky pro dřevo.
Norma definuje geometrický tvar, rozměry, materiály a značení
osvědčených typů speciálních hmoždíků, používaných ve spojích mezi prvky
dřevěných konstrukcí. Norma neobsahuje údaje o únosnosti a deformaci spojů
dřevěných konstrukcí. Upozorňujeme na Opravu 1 z května 2001, která mění
některé parametry hmoždíků.
ČSN EN 13986 (732871) Desky na bázi dřeva pro použití ve
stavebnictví – Charakteristiky, hodnocení shody a označení.
Definuje desky na bázi dřeva pro použití ve stavebnictví a stanovuje
příslušné funkční charakteristiky a odpovídající zkušební metody pro jejich
stanovení.
Nařízení vlády č. 163/2002 Sb. (ve znění NV č. 312/2005
Sb.),
kterým se stanoví technické požadavky na vybrané stavební
výrobky.
Nařízení vlády ve Skupině 3 Přílohy č. 2 obsahuje seznam stavebních
výrobků ze dřeva a dřevěných konstrukcí, na které se vztahují požadavky a
postupy v tomto NV uvedené.
Z předmětu naší kapitoly se jedná zejména o
-
Konstrukční výrobky z rostlého dřeva – podlahové prvky,
stropní prvky, jako jsou nosníky, stropnice, příhradové nosníky, na které se
vztahují požadavky reakce na oheň s předepsanou úrovní.
-
Konstrukční lepené lamelové výrobky a jiné lepené výrobky
ze dřeva – podlahové prvky, stropní prvky, jako jsou nosníky, stropnice,
příhradové nosníky, podlahy.
-
Spojovací prostředky pro konstrukční výrobky ze dřeva –
hmoždíky do dřeva, válečkové ocelové a dřevěné kolíky, vruty do dřeva, svorníky
se závity, hřebíky do dřeva.
-
Smykové desky a hmoždíky, ozubené hmoždíky, desky s
prolisovanými trny, hřebíkové desky pro konstrukční dřevěné výrobky.
-
Lehké nosníky z kompozitních materiálů na bázi dřeva
(včetně T-nosníků, tj. kombinace nosník/deska).
NahoruAKUSTICKÉ VLASTNOSTI STROPNÍCH KONSTRUKCÍ
Zvukově-izolační vlastnosti stropu jako dělící konstrukce závisí
nejen na správně zvolené stropní konstrukci jako celku, ale též na jejím
provedení. Neprůzvučnost dělících prvků jednoduchých konstrukcí (což
jsou jednovrstvé konstrukce a konstrukce vrstvené z tuhých materiálů mezi sebou
pevně spojené nebo prvky z materiálů s malými dutinami) je funkcí jejich plošné
hmotnosti a polohy tzv. kritického kmitočtu. Kritické kmitočty (u nichž dochází
k poklesu neprůzvučnosti) desek na bázi dřeva běžných tlouštěk jsou v oblasti
kmitočtové slyšitelnosti. Navíc nepříznivě působí nízká objemová hmotnost
kategorie ohybově měkkých prvků. Jednou z cest vyhovět zvukově-izolačním
nárokům je užití násobných konstrukcí. Uplatňují se především u dělících
stěn. Nosná konstrukce dřevěného stropu je určitou specifickou variantou
násobné konstrukce. Nemá však velkou hmotnost a nevykazuje dostatečné
zvukově-izolační vlastnosti, a proto je nezbytné využívat spolupůsobení s
podlahovými a podhledovými konstrukcemi. V podstatě se jedná o lehké
plovoucí podlahy s měkkými nášlapnými vrstvami (neboť samostatné izolační měkké
nášlapné vrstvy podlahoviny nemají příliš velkou účinnost). Důležitou roli
hraje utěsnění spár stropní konstrukce. Při použití podhledů je třeba z
tohoto hlediska věnovat dostatečnou pozornost způsobu připevnění (zavěšení, kotvení), který může negativně ovlivnit i dobře zvolený materiál a
skladbu vrstev podhledu.
NahoruOCHRANA DŘEVĚNÉ KONSTRUKCE
Ochranou konstrukce rozumíme soubor opatření, které mají napomoci
zachování vlastností dřeva a zajistit její plnou funkčnost po dobu
předpokládané životnosti. Ochrana proti veškerým vlivům vzájemně bezprostředně
souvisí. Proto je třeba uplatňovat komplexní opatření od počátku návrhu
konstrukce až po celou dobu životnosti.
NahoruPůsobení biotických vlivů a škůdců
První podmínkou pro zajištění dlouhodobé životnosti konstrukce je výběr vhodného a zdravého dřeva. Vhodnější jsou kmeny stromů z lesních
porostů (pravidelný růst, rovnější dřevo), těžené v zimě (snižuje možnost
rozšíření škůdců). Urychlené zpracování na pile předchází nákazám a správný
postup sušení omezuje vznik trhlin.
Materiál pro určité expozice konstrukcí vybíráme podle jejich
odolnosti proti znehodnocení. V návrhu konstrukce musíme zajistit větrání,
možnost provádění kontroly (pokud je to technicky realizovatelné), odvod
případně proniklé vody a zamezení vzniku kondenzace vodní páry.
Dřevěné konstrukce s trvalou vlhkostí dřeva pod 10 % není zpravidla
nutno chránit chemickými ochrannými prostředky proti dřevokazným houbám a
podmínky nejsou příznivé ani pro vývoj dřevokazného hmyzu. Při zvýšené vlhkosti
do 20 % jsou dřevěné prvky již dřevokazným hmyzem ohroženy. Při vlhkosti nad 20
% se musí dřevěné konstrukce chránit proti dřevokaznému hmyzu i dřevokazným
houbám.
K chemické ochraně proti biotickým škůdcům se užívají látky
fungicidní a insekticidní. Při volbě prostředků musíme dbát na ekologická
pravidla, zdravotní nezávadnost musí být ověřena hlavním hygienikem ČR. Látky
se vpravují do dřeva impregnací hloubkovou (vysokotlakou injektáží,
vakuováním – hloubka impregnace větší než 10 mm), polohloubkovou (infuzí, nízkotlakou injektáží – hloubka 2 až 10 mm) a povrchovou (nátěry, postřik, polévání – hloubka do 2 mm). Způsob závisí na požadované
životnosti a na způsobu expozice konstrukce. Pro vnější užití má povrchová
ochrana životnost 4 až 8 let, hloubková 15 a více let. Látky vyluhovatelné ve
vodním roztoku lze použít v chráněné expozici, látky nevyluhovatelné, např.
olejové roztoky nebo prostředky s fixační vložkou se navrhují pro nechráněnou
expozici.
Proti biotickým škůdcům se u nás vyrábí, resp. prodává řada
impregnačních látek, většinou s kombinovaným účinkem (vodorozpustné i
olejovité). Pozor na jejich certifikáty a podmínky použití. Nejsou také vhodné
nepropustné nátěry, např asfaltem.
Dřevěná konstrukce má být pravidelně kontrolována alespoň
jednou za rok. Při zjištění napadení musí být v nejkratší době ošetřena proti
destrukci. Silně napadené části je třeba vyměnit a podle druhu škůdce aplikovat
chemické ošetření, a to nových i poškozených částí. Vhodné je obrátit se na
odborného specialistu, resp. pracoviště. Především je třeba zjistit příčinu,
která způsobila vznik vhodných podmínek pro napadení dřeva, a tuto příčinu
odstranit (zamezit zatékání, kondenzaci, zajistit dostatečné větrání apod.).
Kromě napouštění roztoky pro hubení hmyzu se užívá i zaplynování kyanovodíkem
nebo ozáření, účinné je i působení vysoké či nízké teploty. Ke zpevnění
napadeného dřeva (např. památkově chráněných objektů) se používají petrifikační
roztoky (např. Petrifo).
NahoruPůsobení požáru
Z hlediska protipožární ochrany jsou stropy jednou z nejnáročnějších
konstrukcí stavby – musí bezpečně plnit po určitou dobu nosnou funkci a
současně zabraňovat šíření požáru (ve funkci požárně dělících konstrukcí).
Dřevěné masivní průřezy z hraněného dřeva i lepené lamelové
průřezy vykazují velkou odolnost proti působení požáru. Oheň se šíří do hloubky
poměrně pomalu (0,5 až 0,6 mm za minutu) a je provázen zuhelnatěním, které
prodlužuje odolnost konstrukce při požáru. Z hlediska požární odolnosti jsou
mnohem bezpečnější než např. ocelové nehořlavé konstrukce. Plné průřezy proto
volíme v nosné konstrukci stropu vždy, když se žádá vysoká požární odolnost
stropu (až 90 minut).
Porovnáme-li chování masivních profilů z lamelového dřeva a
ocelových prvků při požáru, dřevo nemění své mechanické vlastnosti za vyšších
teplot, teplem se neroztahuje a přes svou hořlavost si může zachovat nosnost po
delší dobu trvání požáru.
Obr. č. 3: Změna lamelového nosníku – před požárem a po 30 a 60
minutách
O požární odolnosti celého stropu však rozhodují nejslabší
místa, kterými jsou stropní pole. Ve funkci požárně odolné části pak
působí obvykle podhledy, resp. části podhledových konstrukcí stropu.
Rozhodující roli přitom hraje připojení těchto konstrukcí k nosným
prvkům. Zvláště v případech, kdy se jedná o požárně málo odolné příhradové
nosníky nebo nosníky s tenkou stojino u a s nechráněnými kovovými
spojovacími prostředky. Z tohoto důvodu by ani žebra stropních panelů
neměla být tenčí než 40 mm.
Jako ochrana proti požáru se používají antipyrénové
(pyroretardační) látky, které brání úniku prchavých látek ze dřeva a izolují
proti působení tepla. Anorganické látky, většinou rozpustné ve vodě, jsou
snadno aplikovatelné nástřiky a nátěry, ale vzhledem k nebezpečí vyluhování
jsou vhodné jen pro vnitřní použití. Nátěry na bázi vodního skla jsou zase
rozrušovány vzdušným kyslíkem a mají životnost 2 roky. Mezi moderní látky patří
např. DEXARYL B, FLAMGARD. Další přípravky vytvářejí při požáru na povrchu
puchýře nebo vrstvu pěny (Synignit KBM, Pyroman, Pyrosal).
NahoruMATERIÁL PRO KONSTRUKČNÍ ČÁSTI STROPŮ
Mluvíme-li dnes o dřevěných konstrukcích, předpokládáme nepřímo, že
jejich konstrukčními prvky jsou stavební materiály, jejich podstatou je hmota
rostlých dřevin nebo z těchto dřevin získaná. V současnosti se ve stavebnictví
používá v podstatě několika principiálně odlišných konstrukčních prvků:
Masivní konstrukční dřevo, využívané především pro běžné
aplikace rozptýlené výstavby obytných domů a také pro konstrukce, které si
chtějí zachovat svůj přírodní estetický ráz. Povrch konstrukčních prvků je
čtyřstranně opracovaný a má případně sražené hrany. U těchto prvků se
připouštějí barevné odchylky (modré nebo červené pruhy). Neobsahuje zdravotně
závadné látky a vyrábí se téměř v libovolných délkách a to díky zubovitému
spoji.
Lepené konstrukční dřevo (trámy) se skládají ze dvou anebo
tří navzájem slepených částí, získaných svislým rozříznutím hranolů ve středu.
Trámy se vyrábějí z technicky sušeného dřeva. Sušením dělených částí se docílí
i při větších průřezech spolehlivého omezení vlhkosti dřeva. Jsou vyřezány vady
dřeva, kterými jsou například velké suky nebo obliny. V důsledku tuhého spojení
dělených částí se prvek během času nekroutí a nepraská. Navíc vykazuje lepší
statické vlastnosti než masivní dřevo. Standardně nabízené délky jsou obvykle
12 a 18 m. Využitím zubovitého spojení se však mohou trámy vyrábět v libovolné
délce. Trámy se spojují toxikologicky nezávadným lepidlem (bez obsahu
formaldehydu a rozpouštědla), odolným povětrnostním vlivům. Vhodná lepidla
dosahují vysoké pevnosti spojení a tvoří bezbarvou lepenou spáru (např.
melaminová pryskyřice). Prvky jsou čtyřstranně hoblovány a fasetovány. Rozměry
se podle výrobců pohybují: šířka 60 – 200 mm, výška 100 – 400 mm. Pro použití
ve viditelné oblasti stavby se trámy opticky dodatečně opracovávají.
Lepené vrstvené prvky z dřevěných lamel. Díky bezskluzovému
spojení mezi jednotlivými lamelami má tento druh dřevěných výrobků lepší
technické a statické vlastnosti než masivní dřevo a nevykazuje trvalé deformace
a praskliny. Zubovitým spojením jednotlivých lamel z vrstvených prken je možné
splnit téměř každou konstrukční představu. Lamelové dřevo má značnou nosnost
při nízké vlastní hmotnosti, je rozměrově stálé, umožňuje přesné lícování a dá
se snadno opracovávat. Vlastnosti lze výhodně využít zejména pro výstavbu budov
s dřevěnou skeletovou konstrukcí s velkým rozpětím.
Výrobci lepených výrobků se někdy odkazují v technických podkladech
na u nás neplatné normy a certifikáty neakreditovaných zkušeben. Proto je třeba
požadovat vždy doložení prohlášení o shodě podle platných předpisů (zejména v
oblasti hygienických požadavků).
NahoruSORTIMENTY DŘEVA
Dřeviny jehličnaté
Nosné prvky dřevěných stropů (hranoly, hranolky, fošny) jsou obvykle
z měkkého dřeva, nejčastěji smrkového. Dřevo musí být zdravé, s rovnými vlákny
a musí svou jakostí odpovídat ustanovením platných norem a předpokladům návrhu.
Má obsahovat maximálně 20 % vlhkosti a při této vlhkosti se uvažuje jeho
objemová hmotnost 650 kg/m3. Pro účely návrhu konstrukcí zařazujeme
řezivo do pevnostních tříd. ČSN 73 2824-1 Třídění dřeva podle pevnosti –
Část 1: Jehličnaté řezivo platí pro jehličnaté řezivo určené pro nosné
prvky, které se dimenzují podle únosnosti. Norma stanovuje znaky třídění, třídy
a kritéria pro vizuální třídění a základní požadavky, doplňující vizuální
kritéria a třídy pro strojní třídění jehličnatého řeziva s nosnou funkcí.
Obr. č. 4: Příklad sortimentu konstrukčního dřeva
Smrkové dřevo je nejpoužívanější na nosné konstrukční části. Borovice má dřevo, které se krátce láme, a proto se nehodí na stropnice
a dlouhé trámy. Jedlové dřevo je dobře štípatelné, pružné, ale méně
pevné a trvanlivé. Pod vodou je však trvanlivější než smrk. Lze je používat na
všechny práce jako smrk. Modřín je spíše polotvrdá dřevina. Dřevo má
houževnaté, dobře obrobitelné, trvanlivé a pevné. Dobře se klíží, ale hřebíkové
spoje ho snadno štípají. Málo sesychá.
NahoruListnatá tvrdá dřeva
Tvrdá dřeva se používala pro nosné trámy ve výjimečných případech
(krátké trámy, kazetové stropy apod). Uplatnění nalézala u obkladů trámů,
podhledových konstrukcí a tam, kde bylo třeba využít jejich pevnostních
vlastností (podkladní a roznášecí desky, klíny apod.).
NahoruZhuštěné dřevo
S růstem objemové hmotnosti, která je u dřeva daná jeho strukturou,
roste pevnost materiálu. Jednou z možností změnit strukturu dřeva je dřevo
slisovat. Dřevo lze slisovat přibližně na poloviční objem při teplotě 140 až
160°C a tlaku 10 až 15 MPa. Zhuštěné dřevo je nejvíce rozšířené v podobě
překližek (obj. hmotnost 1400 kg/m3), které nacházejí uplatnění jako
tenké vložky a příložky v exponovaných spojích.
NahoruModifikované dřevo
Jednou z možností zabránit napadení dřeva houbami a hmyzem je
nahradit v molekulární struktuře dřeva hydroxylové skupiny OH většími
methylovými skupinami CH3. Dřevo je pak velmi odolné nejen houbám,
ale také nebobtná a nesesychá. Kromě truhlářských výrobků je vhodné na
konstrukčně náročné lepené části staveb v nepříznivém prostředí.
NahoruVrstvené dřevo
Jedná se o materiál výrobně podobný překližce, u kterého se dýhy
lepí s převážnou orientací vláken souběžně. Známý je např. výrobek KERTO
(Finsko). Používají se smrkové dýhy tloušťky 3,2 mm, které se poskládané s
krátkým překrytím v několika vrstvách slisují. Vznikají prvky délky až 26 m,
šířky 1,8 m a tloušťky od 21 do 75 mm, které se podle potřeby dále dělí.
Parametry pevnosti a tuhosti vrstevného dřeva jsou velmi dobré.
Charakteristická pevnost v ohybu v rovině desky se udává 51 MPa, průměrná
hodnota modulu pružnosti 14 000 MPa.
Vývoj v této oblasti stále postupuje a ze získaných materiálů (např.
Parallam, Intrallam) lze vyrábět prvky téměř rovnocenné prvkům ze železobetonu
(např. 0,5 x 0,3 x 20 m).
NahoruPLOŠNÉ MATERIÁLY NA BÁZI DŘEVA
Průmyslovým zpracováním dřevního odpadu se získávají nové materiály,
které mají homogenizovanou hmotu, a tím výrazně potlačené "růstové“ vlastnosti
dřeva (zejména nehomogennost). Většinou se jedná o lisování speciálně
připravených dřevních komponentů, získaných mechanickým dělením dřeva.
Výsledkem je široký sortiment výrobků od velkoplošných materiálů přes prvky
vrstvené a lamelové až po dřevo modifikované. Pro stavební využití (zejména pro
nosné dřevěné konstrukce) můžeme z nich použít pouze takové, které zachovávají
celistvost a pevnost v příslušné třídě vlhkosti po celou předpokládanou
životnost konstrukce. Požadované parametry pevnosti a tuhosti materiálů a
jejich další vlastnosti obsahují technické podklady výrobců. Důležité je
ověřit, zda jsou úplné a v souladu se současně platnými (nejen technickými)
předpisy.
Velkou část sortimentu výrobků, které mohou být využity pro
konstrukci stropů, představují velkoplošné materiály (např. stěny nosníků,
podlahy). Některé z nich uvedeme včetně používaného označení zkratkami:
Dřevovláknité desky – vyrábějí se dvěma odlišnými výrobními
procesy, které deskám dávají i odlišné užitné vlastnosti.
Mokrým (klasickým) způsobem získáváme:
-
měkké desky (SB) s nízkou hustotou o objemové hmotnosti menší
než 400 kg/m3 (např. nelisované podlahové podkladové desky Hobra
nebo Isolplast),
-
polotvrdé desky střední hustoty (MBL, MBH) o objemové hmotnosti
400 až 900 kg/m3,
-
tvrdé a velmi tvrdé desky (HB) s objemovou hmotností ≥ 900
kg/m3 – (např. Sololit v tl. 3,3 a 5 x1220 x 2750 mm).
Na významu nabývají desky vyráběné suchým způsobem – polotvrdé
desky MDF o objemové hmotnosti 400 až 900 kg/m3 – jejichž výroba
je z enviromentálního hlediska přijatelnější a lze přitom ovlivňovat jejich
vlastnosti a současně řešit i tvarování. Vyrábějí se v tloušťkách od cca 3 do
více než 45 mm.
Dřevotřískové desky – (DTD) – se vyrábějí ze směsi dřevěných
třísek jehličnatých i listnatých stromů a lepidla (např. zdravotně nezávadná
močovino-formaldehydová pryskyřice), lisované do tvaru desek, a to buď plošným
nebo výtlačným způsobem (umožňuje vytvoření podélných odlehčovacích otvorů). V
současnosti se jedná o nejrozšířenější výrobek na bázi dřeva, především však
pro výrobu nábytku a vnitřní vybavení interiérů. Mezi výhody tohoto materiálu
patří vysoká pevnost v tahu za ohybu, odolnost proti oděru, poškrábání, nárazu
a chemikáliím, dobrá opracovatelnost a rychlá a snadná montáž.
Pro konstrukční použití je podmínkou lepení vodovzdorným lepidlem.
Desky mají objemovou hmotnost větší než 600 kg/m3. Vyrábějí se v
tloušťkách od 8 do 38 mm a v základním formátu např. 2840 x 1830 mm.
Dřevoštěpkové desky – (OSB Oriented Strand Board) –
představují progresivní velkoplošný materiál. Jsou vyrobeny systémem orientovaného uložení plošných dřevěných štěpků definované velikosti,
spojené malým množstvím parafinu a fenolické pryskyřice. Krajní vrstvy desky
obsahují ploché třísky orientované převážně rovnoběžně s podélným směrem desky,
zatímco třísky středové vrstvy (tvořící až 50 % objemu) jsou uspořádány kolmo k
podélnému směru nebo náhodně. Tloušťka desek je obvykle od 6 do 25 mm, rozměry
až 2500 x 1250 mm. Tomu odpovídá hmotnost desky cca 18–35 kg. Při použití ve
staticky namáhané konstrukci je třeba důsledně dbát toho, aby orientace desky
odpovídala směru rozpětí desky.
Obr. č. 5: Konstrukce dřevoštěpkové desky
NahoruLEPENÉ KONSTRUKČNÍ PRVKY
Základní nosná soustava dřevěných konstrukcí je zpravidla vytvořena
z prutových prvků z lepeného dřeva. Tuto doplňují plošné deskové a skořepinové
prvky z materiálů na bázi dřeva, vyrobené obvykle ze stavebních překližek,
dřevotřískových desek nebo z různých typů panelů.
Technologie lepených nosných částí spočívá v tom, že se staticky
potřebné profily sestavují ze základních prvků slepením v tuhý nepoddajný
celek. Jedná se o nejúnosnější a nejprogresivnější metodu spojování, dávající
největší konstrukční možnosti. Vyžaduje však pečlivé provedení, určité podmínky
a technologické postupy při zpracování použitých materiálů. Z těchto důvodů se
zhotovují ve specializovaných výrobnách. Pro zlepšení vlastností dřevěných
prvků se též využívá vyztužení zpevňující fólií. Výztuž se umisťuje na
taženou stranu nosníků, která ovšem bývá zpravidla přivrácená směrem do
interiéru. V případě nosníků z rostlého dřeva je možné fólii opatřit krycím
prvkem, u lepených nosníků lze fólii chránit umístěním mezi krajní lamely
lepeného průřezu. Únosnost lepeného spoje ve smyku je při dodržení
konstrukčních a technologických pravidel stejná jako u základního materiálu.
Při nestandardním provedení, je-li lisovací tlak vyvozen hřebíky, se počítá s
únosností 80 %. Lamelové prvky mají vynikající požární odolnost.
Rychlost ohořívání je 0,5 až 0,7 mm za minutu bez ztráty únosnosti.
Pro výrobu lepených dřevěných konstrukčních prvků a dílů konstrukce
platí ČSN EN 14080 (732831) Dřevěné konstrukce – Lepené lamelové dřevo –
Požadavky, ČSN EN 386 (732052) Lepené lamelové dřevo. Požadavky na
užitné vlastnosti a minimální výrobní požadavky a ČSN EN 14374 (732839)
Dřevěné konstrukce – Vrstvené dřevo na nosné účely – Požadavky.
Výhody použití lepených dřevěných konstrukcí:
-
stálost a stabilita tvaru prvků,
-
možnost libovolného řešení tvaru nosného stavebního prvku i dílu
bez zvýšení nákladů u atypických řešení,
-
velmi krátká doba montáže,
-
vysoká požární odolnost (vyšší než u betonových konstrukcí,
mnohonásobně vyšší než u oceli),
-
vysoká odolnost proti agresivním látkám a plynům,
-
pocit příjemné pohody prostředí při "otevřených“ aplikacích,
-
lepené dřevo odolává vysoké vlhkosti vzduchu a působí teple,
-
vzhledem k výhodnému poměru vlastní hmotnosti ke statistické
únosnosti je lepené dřevo velmi výhodné na velká rozpětí.
Lepené lamelové prvky získáme slepením nejméně čtyř prvků –
lamel – s vlákny probíhajícími rovnoběžně s podélnou osou prvku. Lamelou se v
technologii lepeného dřeva nazývá vrstva řeziva v konstrukčním prvku, svisle
nebo vodorovně orientovaná směrem k neutrální ose prvku namáhaného ohybem.
Běžné jsou lamely z jehličnatého dřeva, lepená technologie však umožňuje i
kombinace s velkoplošnými materiály na bázi dřeva (zejména překližkami a
deskami dřevoštěpkovými). Rozvíjí se tím různorodé možnosti průřezů prvků.
Lamely mají mít tloušťku maximálně 35 mm (v chráněné expozici se připouští 50
mm).
Technologie je založena na třech základních činitelích
Řezivo k lepení musí být vysušené na max. 15% vlhkosti, neboť
sesycháním a bobtnáním se snižuje únosnost spoje. Negativní vliv na únosnost a
životnost konstrukce má rozdílná vlhkost lamel. Výhodou lamelové
konstrukce je možnost využití lamel z méně kvalitního řeziva, umístíme-li je do
méně namáhané (středové části) prvku a při přípravě lamel vadné části prvků
odstraníme. Lepená spára má obvykle tloušťku do 0,3 mm, a proto musí být
spojované plochy opracovány (čistým řezáním, frézováním, hoblováním). Teplota
spojovaných materiálů i prostředí po dobu vytvrzování musí mít předepsanou
hodnotu (min. +15 °C). Na spoj musí být po dostatečně dlouhou dobu (obvykle 8
až 12 hodin) vyvozen potřebný lisovací tlak (obvykle 0,4 až 0,5 MPa pro měkké a
0,9 až 1,0 MPa pro tvrdé dřevo). Tlak musí být tím větší, čím větší je hustota
dřeva, nižší vlhkost, větší nerovnosti lepených povrchů, vyšší viskozita
lepidla apod. Lisovacího tlaku je možno spolehlivě dosáhnout v lisech i
jednoduchými stahováky, případně i prostřednictvím přibíjení hřebíky.
Obr. č. 6: Vhodné tvary pro lisování hřebíky
Po uvolnění lisovacího tlaku se prvky před opracováním do konečného
tvaru ukládají na dobu 36 hodin do prostředí, odpovídajícího tomu, kde budou
instalovány.
Lepidla musí být vodovzdorná a musí zajišťovat pevnost spoje
nejméně rovnocennou s pevností dřeva ve smyku rovnoběžně s vlákny a v tahu
kolmo na vlákna. Jejich vlastnosti musí odpovídat účelu použití, prostředí a
expozici a samozřejmě musí vyhovovat i hygienickým a ekologickým požadavkům.
Lepená spára má být namáhána převážně smykem, napětí kolmo k rovině spáry
podstatně snižuje její únosnost (a to nejen napětí od vnějšího zatížení, ale i
napětí vyvolané vlhkostí!).
Lamely se sestavují a nastavují podle ověřených konstrukčních
postupů, respektujících nejen zásady přenášení namáhání působících v lepeném
styku, ale i chování dřevní hmoty jako přírodního materiálu.
Obr. č. 7: Některé zásady skladby lamelového prvku
Při příčné skladbě nosného průřezu je třeba dbát na správnou
orientaci kladených lamel, aby bylo usměrněno působení smykových sil,
vznikajících deformacemi při sesychání prvků. Prvky je třeba sestavovat ve
statické profily tak, aby deformace lamel působily proti silám, vyvolávajícím
průhyb prvku, tj. levá a pravá strana k sobě (obrázek 7a). U širších profilů je
třeba vyskládat prvky tak, aby se styčné spáry nad sebou vystřídaly v šířce
minimálně 40 mm (obrázek 7b). U prvků se stojinami z velkoplošných prvků je
nutné upravit pásnice vyšší než cca 100 mm podélnými zářezy minimálně do 1/3
hloubky nebo použitím vnitřního děleného profilu (obrázek 7c).
Kvalitu konstrukčního prvku podstatně ovlivňuje jakost podélného
spojení lamel, nutného k dosažení rozměrů dílců, které přesahují jejich
rozměry. Podélně se lamely nastavují úkosovými, tupými nebo zazubenými
(klínovými) spoji. Výjimečný tupý spoj se povoluje pouze u vnitřních lamel, u
nichž lze případně použít i řezivo nižší jakosti. Pro vytváření zazubení je
třeba použít obráběcí stroje s frézovými nástroji, určenými pro užitý typ a
velikost lamely. Styky je třeba v podélném směru vhodně rozmístit a dbát na to,
aby v místě styku byly alespoň dvě nestykované lamely.
Obr. č. 8: Úkosové a tupé spoje lamel
Aplikace klínových nebo také zubovitých spojů je také někdy
označována jako výroba nekonečného vlysu. Požadavky na provedení těchto spojů,
které jsou v celém průřezu nosného prvku z lepeného lamelového dřeva popř.
vrstveného nebo překližovaného dřeva, uvádí ČSN EN 387 (732834) Lepené
lamelové dřevo – Velké zubovité spoje – Požadavky na užitné vlastnosti a
minimální výrobní požadavky.
Podle tvaru provedení se jedná o spoje s ostrým a tupým zubem.
Obr. č. 9: Druhy klínových spojů lamel
Klínové spoje se zubem tupým se zhotovují řezáním nebo frézováním,
spoje s ostrým zubem pouze frézováním. Frézované spoje mají větší pevnost.
Spoje s ostrým zubem mají větší pevnost než s ozubem tupým.
NahoruZhotovování klínových spojů
Na délku se mohou spojovat přířezy zpravidla dlouhé nejméně 250 mm.
Šířka obvykle nepřesahuje 200 až 250 mm, tloušťka 100 až 120 mm. Vlhkost má
odpovídat podmínkám, ve kterých budou výrobky používány, nemá však překročit 12
%. Rozdíl vlhkosti mezi spojovanými kusy nemá být větší než 4 až 5 %. Použité
lepidlo musí rovněž odpovídat podmínkám, v nichž budou hotové výrobky
používány. Lepidlo musí být naneseno rovnoměrně na plochu lepených spár,
tloušťka nánosu nemá přesáhnout 0,3 mm. Pro dokonalé spojení klínových spojů
jsou nutné čelní a přídržné tlaky. Přídržné tlaky slouží k vyrovnání
spojovaných přířezů a k zabránění jejich zborcení. Protože klínové spoje jsou
po slisování samosvorné, nemusí se lepidlo vytvrzovat pod lisovacím tlakem.
Doba vytvrzování závisí na druhu lepidla a na účinnosti urychlovacích
prostředků. Mezi krácením a dalším opracováním na tloušťku nebo profilováním je
nutné profily klimatizovat, aby se vlhkost přivedená lepidlem do okolí spoje
mohla rovnoměrně rozložit. Doba klimatizace má být nejméně 48 hodin.
NahoruSPOJE KONSTRUKČNÍCH PRVKŮ
Pro řešení konstrukčního systému je důležitý způsob stykování prvků
dřevěných konstrukcí. Klasické tesařské spoje výrazně oslabují profily a
zvyšují tak spotřebu dřeva. Spoje mají nejasné působení, silně závislé na
kvalitě provedení a na vlhkosti dřeva. Rovněž ubývá řemeslníků, kteří dobře
ovládají jejich výrobu. Použití kovových, resp. ocelových prvků ve stycích
dřevěných prvků je vyvoláno materiálovými vlastnostmi dřeva a koncentrací
namáhání ve stycích. K dispozici je široký sortiment stykových ocelových prvků
a je třeba naučit se je vhodně využívat. V dalším se proto zaměříme na
vlastnosti a využití těchto prostředků.
Podle přenosu sil můžeme mechanické spojovací prostředky rozdělit na
spojovací prostředky
-
kolíkového typu – hřebíky, sponky, svorníky, kolíky a
vruty, které jsou při přenosu sil většinou ohýbány a zatlačovány do dřeva.
Vzorce pro výpočet únosnosti vycházející z konkrétních způsobů namáhání prvků
ve spoji (spoje jednostřižné, dvojstřižné, rozdílné tloušťky prvků a další
podrobnosti, mající vliv na únosnost spoje) jsou uvedeny v ČSN EN 1995-1
(Eurokódu 5). Norma obsahuje též konstrukční pravidla, vycházející z
praktických zkušeností (např. vzdálenosti mezi kolíkovými prvky a od okrajů,
počty prvků),
-
povrchového typu – hmoždíky a desky s prolisovanými trny,
které jsou do dřevěných konstrukcí vkládány, resp. zalisovány a k přenosu sil v
zásadě dochází na povrchu konstrukčních prvků. Zásady jejich návrhu nalezneme v
řadě norem, věnujícím se jejich problematice [např. ČSN EN 14250 (732814)
Dřevěné konstrukce – Požadavky na prefabrikované nosné prvky s kovovými
styčníkovými deskami s prolisovanými trny, ČSN EN 912 (732860) Spojovací
prostředky pro dřevo – Specifikace pro speciální hmoždíky pro dřevo].
NahoruHřebíky
Jsou nejpoužívanějším spojovacím prostředkem. Přestože se vyrábějí v
rozličných průřezech (kruhový, čtvercový, šroubovicově zatočený, s válcovou
drážkou atp.), tvarech hlav a úpravách povrchu (např. galvanizované, leptané,
cementované, pokryté plastem), používá se (u nás) téměř výhradně hřebík s
hladkým dříkem kruhového průřezu s plochou kruhovou hlavou bez povrchové
úpravy. Možnosti pro využití zlepšených vlastností a sortimentu vyráběných
prvků jsou zde otevřené.
Hřebíky slouží ke spojování řeziva menších tlouštěk (prken a fošen).
Pro práce většího rozsahu se využívají ruční mechanické hřebíkovačky
(vyžadující speciální typy hřebíků). V nosných spojích se používá minimálně 4
hřebíků. U průměrů 6 mm a větších je vhodné předvrtávat otvory proti
rozštípnutí dřeva vrtákem průměru 0,8d do hloubky rovnající se výpočtové délce
hřebíku (současně platná ČSN požaduje předvrtání od průměru hřebíku 8 mm).
Předvrtání hřebíků umožní též zmenšit vzdálenosti mezi hřebíky a od okrajů,
zvětšuje únosnost hřebíků na střih a při zatížení dochází k menšímu prokluzu.
Délka jednostřižného hřebíku se volí 2,5násobek spojovaného prvku. Při
vícestřižném namáhání musí být hloubka zaražení konce hřebíku alespoň
šestinásobkem jeho průměru (spáru mezi prvky uvažujeme 1,5 mm).
Obr. č. 10:…