Základní pojmy stavebního práva

201

Základní pojmy stavebního práva

Mgr. Martina Pavelková

 NahoruCíl lekce

Cílem této lekce je podat přehled a výklad základních pojmů, které jsou definovány v novém stavebním zákoně. Většina pojmů a jejich definic vychází z dosavadního stavebního zákona č. 183/2006 Sb., a jeho prováděcích předpisů, důraz tedy bude kladen zejména na změny, které v této části přinesla nová právní úprava oproti úpravě dosavadní. U jednotlivých pojmů budou uvedeny příklady jejich použití, příp. nastíněny výkladové problémy v kontextu relevantní literatury a judikatury.

Upozornění

Nastudováním této lekce získá čtenář základní vhled do terminologie stavebního práva, který mu pomůže se snáze orientovat v dalších částech kurzu, proto doporučujeme stanovené pořadí lekcí dodržet. Pokud je v této lekci odkazováno na dosavadní právní úpravu, je tomu tak proto, že definice pojmů v novém stavebním zákoně jsou obdobné, a na rozdíl od nového stavebního zákona k nim existují poznatky z aplikační praxe, judikatura a odborná literatura.

 Nahoru1. Obecně

Přestože se mohou základní pojmy stavebního práva a jejich definice jevit na první pohled jako dílčí a poměrně nevýznamná problematika, ve skutečnosti jsou ve stavebních procesech prakticky všudypřítomné. Při častější práci a kontaktu s těmito postupy je tedy potřebné se v příslušných pojmech a jejich definicích orientovat. V dosavadní právní úpravě upravovaly ve značné míře definice pojmů prováděcí vyhlášky, dnes je většina definic soustředěna přímo ve stavebním zákoně, konkrétně v § 4 – 14.

Tato úprava je na rozdíl od stávajícího zákona o poznání více strukturovaná a komplexní. Obecné pojmy, jako je záměr, stavba, veřejná infrastruktura apod. jsou definovány v samostatných paragrafech, ostatní pojmy jsou tematicky členěny do tří oblastí (územní plánování, stavební řád a ostatní). Některé pojmy jsou definovány pouze v prováděcích vyhláškách, kdy se nejedná o definice univerzální, ale pouze pro účely aplikace ustanovení těchto vyhlášek. Stejně tak definují některé pojmy nad rámec zákona i stavební předpisy velkých měst (Pražské, Brněnské, Ostravské).

Záměr (§ 4 NSZ)

Záměr je v novém stavebním zákoně definován jako stavba, soubor staveb, zařízení, údržba stavby, změna využití území, dělení nebo scelování pozemků a stanovení ochranného pásma. Záměrem EIA se rozumí záměr, který podléhá posouzení vlivů na životní prostředí podle zákona o posuzování vlivů na životní prostředí. Dosavadní stavební zákon pracoval s pojmem stavební záměr, kterým rozuměl podle okolností stavbu, změnu dokončené stavby, terénní úpravu, zařízení nebo údržbu.

Rozlišování mezi pojmy stavba a záměr mělo za dosavadního stavebního zákona význam zejména procesní, protože v územním řízení se umísťoval záměr a teprve stavebním povolením se povolovala stavba. V novém stavebním zákoně je koncepce odlišná, neboť je odstraněna dvoufázovost povolování. Záměr je tak nadřazený pojem užívaný v ustanoveních, v nichž se hovoří o povolovacím řízení v obecné rovině, pojem stavba už je pak spojován s konkrétním typem povolovacího řízení. Druhým typem je vedle řízení o povolení stavby řízení o povolení záměru nestavební povahy.

Stavba (§ 5 NSZ)

Za stavbu se považuje stavební dílo, které vzniká stavební nebo montážní činností ze stavebních výrobků, materiálů nebo konstrukcí za účelem užívání na určitém místě. Za stavbu se považuje také výrobek plnící funkci stavby. V zájmu zachování některých možností, jako je zpracování dokumentace jinou než autorizovanou osobou, projednání staveb ve zjednodušeném režimu a jejich provádění svépomocí, zavádí příslušná ustanovení kategorizaci staveb, v rámci které je dělí na stavby

• drobné,

• jednoduché,

• vyhrazené a

• ostatní.

Výčty konkrétních druhů staveb v jednotlivých kategoriích jsou upraveny v přílohách ke stavebnímu zákonu. Novým pojmem jsou v rámci tohoto dělení tzv. stavby ostatní. Princip je, že jakákoliv stavba, kterou nelze zařadit dle příloh mezi stavby drobné, jednoduché či vyhrazené je stavbou ostatní, tedy vyžadující pro svou realizaci standardní povolovací řízení, včetně uhrazení správního poplatku ve výši 10.000 Kč a předložení dokumentace zpracované autorizovanou osobou. Používá-li se v tomto zákoně pojem stavba, rozumí se tím podle okolností také její část nebo změna dokončené stavby. Dočasnou stavbu stavební zákon definuje stejně jako doposud jako stavbu, u které stavební úřad předem omezí dobu jejího trvání.

Dosavadní stavební zákon definoval stavby velmi obdobně s tím rozdílem, jako kritéria pro posouzení, zda se jedná o stavbu, nebyly relevantní stavebně technické provedení, použité stavební výrobky, materiály a konstrukce, účel využití ani doba trvání.

V případě pochybností, zda se v určitém konkrétním případě o stavbu ve smyslu zákonné definice jedná či nikoliv, je rozhodující správní uvážení příslušného stavebního úřadu.

Dle odborné literatury¹ k dosavadnímu stavebnímu zákonu se o stavbu jednalo, byly-li kumulativně splněny tyto podmínky:

• výsledek záměrné lidské činnosti;

• použití stavebního materiálu;

• výsledek určitého technologického postupu, který vykazuje minimální míru odborných znalostí ze strany toho, kdo stavbu provádí;

• dílo je realizováno k plnění zamýšleného, nikoliv nahodilého účelu.

Dle Ústavního soudu² lze v pochybnostech použít k uvedenému výčtu také kritérium způsobilosti dotknout se veřejného zájmu, tak, aby mohly být z pravomoci stavebních úřadů vyloučeny z hlediska veřejných zájmů (k jejichž ochraně primárně stavební právo slouží) nevýznamné záměry.

Co se týče dočasné stavby, její dočasnost může být stanovena pevným termínem nebo lhůtou, a teoreticky i v návaznosti na určitou událost, která má v budoucnu teprve nastat – např. povolení jiné stavby (typicky veřejně prospěšné). U dočasných staveb je nutno mít na paměti, že dočasnost stanoví stavební úřad na konkrétní návrh stavebníka.

Pro určení výrobku plnícího funkci stavby je rozhodující jeho účel, kterým může být také plnění funkce stavby dočasné. Jako příklad výrobku plnícího funkci stavby lze uvést zahradní domky, mobilní domy či trvale umístěné maringotky.

Soubor staveb a stavba hlavní v souboru staveb (§ 5 odst. 3 a 4 NSZ)

Souborem staveb se rozumí vzájemně související stavby, jimiž se v rámci jednoho záměru uskutečňuje výstavba na souvislém území nebo za společným účelem (např. stavba rodinného domu se souvisejícími inženýrskými sítěmi, čističkou odpadních vod, garáží, příjezdovou komunikací apod.). Stavbou hlavní je stavba, která určuje účel výstavby souboru staveb. Vedlejší stavbou v souboru staveb se rozumí stavba, která se stavbou hlavní svým účelem užívání nebo umístěním souvisí, a která zabezpečuje uživatelnost stavby hlavní nebo doplňuje účel užívání stavby hlavní.

Tyto pojmy jsou významné v kontextu § 37 odst. 3 stavebního zákona, podle kterého se u souboru staveb příslušnost stavebního úřadu k vydání povolení záměru řídí příslušností k povolení záměru stavby hlavní souboru staveb. Toto pravidlo se ovšem neuplatní v případech, kdy je příslušným k projednání věci stavební úřad obce s rozšířenou působností z důvodu dle § 34a odst. 2, tzn. kdy je v souboru staveb bytový dům, silnice II. a III. třídy, místní komunikace, veřejně přístupná účelová komunikace, technická infrastruktura, která je součástí distribuční soustavy v elektroenergetice nebo plynárenství nebo vodní dílo.

Změna a údržba dokončené stavby (§ 6 NSZ)

Kromě nástavby, přístavby a stavební úpravy je za změnu dokončené stavby dle NSZ považována také změna ve způsobu užívání stavby, v provozním zařízení stavby, způsobu výroby, činnosti, jejíž účinky by mohly ohrozit život nebo veřejné zdraví, život a zdraví zvířat, bezpečnost nebo životní prostředí, a konečně také změna doby trvání dočasné stavby.

Určení druhu změny dokončené stavby je důležité pro případné zařazení do kategorie drobných či jednoduchých staveb. Za stavební úpravy se nově již nepovažují zateplení plášťů budov. Vzhledem k tomu, že jimi dochází k půdorysnému rozšíření staveb, se jedná o přístavby.

Údržbou dokončené stavby se rozumí udržovací práce, jimiž se zabezpečuje dobrý stavebně technický stav stavby tak, aby se co nejvíce snížilo nebezpečí výskytu závady nebo havárie stavby a nedocházelo ke znehodnocení stavby.

Hranice mezi údržbou, stavební úpravou a novou stavbou nemusí být vždy zcela zřejmá, jako např. u výměny starého oplocení nebo vedení technické infrastruktury. Aby se mohlo jednat o údržbu, je potřeba, aby byly v rámci výměny respektovány veškeré parametry (prostorové i materiálové) původní stavby.

Specifickým případem stavební úpravy, příp. dle okolností údržby, je výměna vedení technické infrastruktury, které stavební zákon vnímá jako samostatnou kategorii (viz příloha č. 1 – drobné stavby, odst. 1, písm. a), body 11 a 12).

Zařízení (§ 7 NSZ)

Nový stavební zákon v § 7 rozlišuje dva druhy zařízení. Reklamním zařízením, které přestože není stavbou, tak podléhá regulaci stavební zákona, se stejně jako dle dosavadní právní úpravy považují panel, tabule, deska nebo konstrukce, nově však je doplněno, že musí sloužit k šíření reklamy či jiných informací. Reklamní zařízení o celkové ploše větší než 8m² se stejně jako doposud považuje za stavbu (pro reklamu). V praxi bude předmětem posuzování stavebního úřadu nejčastěji nosič reklamy, a nikoliv reklama samotná. Pro určení, zda reklamní zařízení (které naplňuje uvedenou definici) bude vyžadovat rozhodnutí stavebního úřadu či nikoliv, je rozhodující jeho velikost. Definici technického zařízení nový stavební zákon neupravuje.

Terénní úprava (§ 8 NSZ)

Terénní úpravy definuje nový stavební zákon obdobně, jako stavební zákon dosavadní, a sice tak, že se jimi rozumí zemní práce a změny terénu, jimiž se podstatně mění vzhled prostředí nebo odtokové poměry, těžební a jim podobné a s nimi související práce, nejedná-li se o hornickou činnost nebo činnost prováděnou hornickým způsobem. Na rozdíl od dosavadní úpravy již nový stavební zákon neobsahuje příkladmý výčet terénních úprav (v dosavadním stavebním zákoně byly v tomto výčtu uvedeny skladovací a odstavné plochy, násypy, zavážky, úpravy pozemků pro zřízení hřišť…