6.2.1
Obecné požadavky na betonové konstrukce
Beton je materiál, který pro své téměř univerzální vlastnosti
nachází využití v průřezu všech konstrukčních částí stavby, od základů po
komínová tělesa, od konstrukčních prvků po zálivky a výplně. Betonové
konstrukce procházejí logicky v této podobě i naší příručkou. V každé kapitole
Technických požadavků, věnované konstrukční části tvořené betonovou konstrukcí,
uvádíme zásady a doporučení pro návrh a provádění těchto částí a upozorňujeme
na možná úskalí a doporučení norem.
Nicméně pro obecnost některých zásad a zejména proto, že se
zaváděním nových norem (v různé fázi rozpracovanosti) a právních předpisů (s
množstvím vazeb, aktualizací a rušení) se v pouhém výčtu jejich obsahu ztrácejí
vazby na betonové konstrukce, považujeme za vhodné uvést souhrnně alespoň
nejdůležitější požadavky a vztahy vyplývající ze současně platných předpisů na
hmotu, ze kterých jsou vyráběny – na beton.
Uváděné informace (a také základní členění) vychází převážně z ČSN EN 206-1 Beton – specifikace, výroba, vlastnosti, shoda – včetně Změny
Z3 a jsou doplněny pasážemi z norem a předpisů souvisejících, z odborné
literatury a technických informací. Některé údaje z norem a jiných podkladů
jsou pro lepší přehlednost kráceny a nejsou ve všech případech uváděny se všemi
výjimkami a poznámkami. V současnosti dochází k lavinovitému nahrazování nebo
měnění norem dosud platných a některé připravené normy schvalovacím procesem
dosud neprošly a naopak některé normy zaváděné doplňují odkazy na "staré“ ČSN.
V případech, které si to vyžadují, je proto třeba mít k dispozici vždy platné
znění oficiálně vydaného předpisu (včetně případných změn a doplňků).
V České republice v současné době platí tři soubory normativních
dokumentů:
Jednotlivé soubory mají být používány odděleně, nelze použít některé
normy ze souboru ČSN a další ze souboru ČSN EN. Předpokládá se, že od 1. března
2010 bude platit pouze soubor norem ČSN EN. Z celé situace lze usuzovat, že
konfliktní normy budou zrušeny. Často je však v těchto normách celá řada
doporučení, která neodporují zásadám uvedeným v evropských normách, ale nejsou
v nich obsažena. Předpokládá se, že tato ustanovení, obsahující mnohdy
dlouholeté zkušenosti, výsledky dlouhodobého výzkumu a postupy zavedené na
základě výsledků našich zkoušek, budou postupně včleněna do souboru norem
způsobem, který to systém umožňuje a jak se to v současnosti také děje (např.
vytvořením "zbytkových“ norem, národních příloh apod.).
Pro pochopení souvislostí uvádíme se zaměřením na předmět našeho
zájmu, že Evropské normy jsou zpracovávány ve čtyřech úrovních:
-
úroveň 1 – obsahuje normy uvádějící zásady zajištění spolehlivosti (včetně trvanlivosti) při navrhování konstrukcí a
zatížení stavebních konstrukcí,
-
úroveň 2 – obsahuje normy pro navrhování a konstrukční
úpravy konstrukcí z různých materiálů, včetně konstrukcí základových a návrhu
konstrukcí na seizmické účinky. [V našem případě se jedná např. o ČSN EN
1992-1-1 (Eurokód 2) Navrhování betonových konstrukcí – Obecná pravidla a
pravidla pro pozemní stavby],
-
úroveň 3 – obsahuje normy pro konstrukční materiály a
provádění konstrukcí. (Zde se jedná např. o ČSN EN 206-1 Beton –
specifikace, výroba, vlastnosti, shoda, ČSN P ENV 13670-1 Provádění
betonových konstrukcí, ČSN EN 197-1 Cement – Část 1: Složení,
specifikace a kritéria shody cementů pro běžné použití, ČSN EN 12620 +A2
Kamenivo do betonu),
-
úroveň 4 – obsahuje normy pro zkoušení materiálů. (Např. ČSN EN 12350 Zkoušení čerstvého betonu, ČSN EN 12390 Zkoušení
ztvrdlého betonu, ČSN EN ISO 15630-3 Zkušební metody).
Než začneme uvádět odkazy na určité normy a údaje z nich, je
nezbytné zdůraznit některé zásady a vazby na právní předpisy a získat
představu, jak s uvedenými údaji nakládat.
NahoruZÁVAZNOST V TECHNICKÉ NORMALIZACI
Zásady technické normalizace vycházejí ze zákona č. 22/1997 Sb.,
o technických požadavcích na výstavbu ve znění pozdějších předpisů (vč.
zákona č. 490/2009 Sb.).
Z našeho hlediska je významné
-
ČSN již nelze vydat jako závazné,
-
dosavadní závaznost ČSN (i jen vybraných článků) skončila 31.12.1999,
-
zavádějí se "harmonizované“ normy (výrobkové),
-
platí zákaz rozmnožování a rozšiřování ČSN (i jejich
částí) bez souhlasu pověřené právnické osoby.
NahoruVÝZNAM NĚKTERÝCH TERMÍNŮ A ODKAZŮ:
-
Technický předpis – obecně závazný právní předpis.
Technické normy nejsou technický předpis, ale mohou být s technickým předpisem
harmonizovány – tzn., že konkretizují obecný technický požadavek, uvedený v
technickém předpisu.
-
Technický dokument – dokument, který obsahuje technické
specifikace výrobku a není technický předpis ani technický dokument, a který by
mohl vytvářet technickou překážku obchodu.
-
Technické normy – Česká technická norma je dokument
schválený pověřenou právnickou osobou pro opakované nebo stálé použití,
vytvořený podle zákona (č. 142/19991 Sb., o československých technických
normách, ve znění z. č. 632/1992 Sb. a zákon č. 22/1997, resp. 71/2000
Sb.), označený symbolem ČSN, jehož vydání bylo oznámeno ve Věstníku Úřadu
pro technickou normalizaci, metrologii a státní zkušebnictví (Věstníku ÚNMZ).
Technická norma není obecně závazná. Poskytuje pravidla, směrnice nebo
charakteristiky činností nebo jejich výsledků zaměřené na dosažení optimálního
stupně uspořádání ve vymezených souvislostech. Jinými slovy: jedná se o
dokumentované dohody k zajištění, že materiály, postupy a služby vyhovují
danému účelu. Jejich používání je dobrovolné, avšak všestranně výhodné.
-
Harmonizované TN – jsou technické normy vydané k
technickému předpisu. Česká harmonizovaná norma přejímá harmonizovanou
evropskou normu nebo harmonizační dokument. Harmonizované české technické normy nejsou závazné. Při jejich splnění se ale má za to, že výrobek
odpovídá příslušným obecným ustanovením technického předpisu (nařízení
vlády přejímající směrnici ES), k němuž se norma nebo předpis vztahuje. Jsou
oznamovány ve Věstníku ÚNMZ s uvedením technického předpisu, k němuž se
vztahují. Uváděny jsou i případné vazby na technické normy, obsahující
podrobnější technické požadavky. Ty se pak stávají určenými normami.
-
Normová hodnota – podle § 6 vyhl. č. 268/2009 Sb. je to
konkrétní technický požadavek (limitní hodnota, návrhová metoda, národně
stanovené parametry, technické vlastnosti stavebních konstrukcí a technických
zařízení), obsažený v příslušné ČSN (odkaz na zákon č. 22/1997 Sb.), jehož
dodržení se považuje za splnění požadavků konkrétního ustanovení této
vyhlášky.
NahoruZÁVAZNOST DODRŽOVÁNÍ NOREM
V kterých případech je dodržování (platných nezávazných) norem
závazné:
-
Závaznost daná organizačním opatřením – vedoucí
organizace může závaznost uložit v rámci pracovních povinností. Jedná se
o právní vztah, který je v souladu se zákoníkem práce. Podmínkou je, že
pracovník musí být s obsahem norem seznámen.
-
Závaznost daná smluvním vztahem – dojde-li k ujednání o
tom, že předmět smlouvy nebo jeho některá část musí splňovat požadavky konkrétní ČSN, stává se splnění požadavků právní povinností se všemi
důsledky.
-
Rozhodnutím správního orgánu, vydaným na základě zmocnění
uvedeného v zákoně (např. ve Stavebním řádu). Například ve stavebním povolení
lze stanovit, že stavba musí splňovat požadavky určitých (vyjmenovaných)
ČSN.
-
Právními předpisy – některé předpisy odkazují na ČSN.
Stanoví tak přímou nebo nepřímou povinnost dodržovat technické normy,
ale jen těm subjektům, kterým daný právní předpis stanoví konkrétní povinnost
(např. vyhl. č. 268/2009 Sb. v požadavku "normová hodnota“ má na mysli
konkrétní technický požadavek – limitní hodnotu, návrhovou metodu – obsažený v
příslušné ČSN, jehož splnění se považuje za dodržení požadavku stanoveného
vyhláškou). V některých případech jde o pouhé upozornění na existenci určité ČSN – pak nejde o ustanovení povinnosti tyto ČSN dodržovat. Obecně
panuje v oblasti předpisů značná nepřehlednost. K odkazům při tvorbě předpisů
přistupuje každé ministerstvo, které předpis připravuje, jinak a odkazy často
nejsou datovány, jeví se však snaha dodržování norem ukládat (mnohdy v zastřené
podobě):
-
splnění harmonizované normy – není povinné, avšak
splnění jejího obsahu se požaduje za splnění požadavků technického předpisu, k
němuž se tato norma vztahuje (např. k nařízení vlády č. 163/2002 Sb., kterým
se stanoví technické požadavky na vybrané stavební výrobky byla oznámena
jako harmonizovaná norma ČSN EN 197-1 (72 2101) Cement- část 1: Složení,
specifikace a kritéria shody cementů pro obecné použití),
-
zákon č. 102/2001 Sb., o obecné bezpečnosti
výrobků a změně některých zákonů v § 3 odst. 2 stanoví: Za bezpečný výrobek
se považuje výrobek, splňující požadavky zvláštního právního předpisu a
mezinárodních smluv. Pokud pro výrobek takový předpis existuje, považuje se za
bezpečný výrobek ten, který splňuje požadavky českých technických norem nebo odpovídá stavu vědeckých a technických poznatků známých v době jeho
uvedení na trh. Možnost dosažení vyšší úrovně bezpečnosti nebo dostupnosti
jiných výrobků představující nižší stupeň rizika není důvodem k tomu, aby nebyl
výrobek považován za bezpečný. Z toho plyne: Za těchto podmínek není dodržení
ČSN povinné. Ovšem důkaz o tom, že ČSN byly dodrženy, je důkazem o tom, že
výrobek splnil obecnou povinnost zavádět na trh jen bezpečné výrobky.
Právní řád ČR obsahuje řadu předpisů, které stanoví přímo nebo
nepřímo povinnost řídit se technickými normami. Lze jen doporučit, aby všichni ve vlastním zájmu dodržovali zejména ta ustanovení ČSN, která se týkají ochrany oprávněného zájmu, tzn. bezpečnosti osob, domácích zvířat a
majetku, ochrany zdraví, trvanlivosti, úspor energie, ochrany životního
prostředí.
NahoruBETON
Beton je stavební hmotou velmi univerzální – vyrábí se ho velké
množství a jeho funkce ve stavební konstrukci mohou být velmi odlišné. Je proto
vhodné ujasnit si, co si pod tímto pojmem máme představovat a čím se při jeho
využívání máme řídit. Nejedná se jen o čísla z normových tabulek, ale o celou
"filosofii“ návrhu a nakládání s ním.
Beton je uměle vytvořená hmota, ve které je jako plniva použito
zpravidla přírodního kameniva a jako pojiva zpravidla cementu. Nejnovější
normové předpisy (ČSN EN 206-1 Změna Z3 – platná od 1. 5. 2008) označují
jako beton nikoli pevnou hmotu, nýbrž již směs složek po jejich
promíchání. V tomto stavu je označován, jazykově dost necitlivě, jako "čerstvý beton“. Výraznou vlastností betonu je skutečnost, že se jedná o
živý materiál, v čase se často i velmi zřetelně mění (např. nárůst pevnosti v
čase).
Tradicí posilované vědomí spolehlivosti betonu jako takového vedlo
po poměrně dlouhé období k tomu, že byla pozornost zaměřena více na dokonalejší
využívání betonu v konstrukci než na další rozvíjení jeho vlastností. V
poslední době, zejména díky cílenému výzkumu v oblasti přísad a příměsí došlo k
velmi výraznému nárůstu dosažitelných technických vlastností betonu. Lze to
ilustrovat například na maximálních hodnotách pevnosti betonu v tlaku, se
kterými počítaly naše normové předpisy v jednotlivých letech.
Obr. č. 1: Nárůst maximální hodnoty pevnosti v tlaku
Relativně jednoduchá technologie výroby betonu dává mnohdy vzniknout
falešné představě, že beton lze vyrobit smícháním jakéhokoliv množství
libovolného kameniva, cementu a vody. Lze, ale obvykle se jedná o beton
špatných vlastností a navíc i drahý. Další mylnou představou je, že péče o beton je ukončena uložením betonové směsi do bednění stejně jako
naivní důvěra, že hotová betonová konstrukce je schopná čelit jakémukoliv
zatížení včetně takových, pro která nebyla navržena. Takový přístup je
neodvratitelnou příčinou extrémně rychlého stárnutí konstrukce, doprovázeného
vznikem mnohdy závažných poruch, odstranitelných jen při vynaložení mimořádných
prostředků.
Výhodou betonu je jeho recyklovatelnost. Betonu z konstrukce,
která dosloužila, lze použít jako suroviny pro výrobu hmoty, které lze použít
jako kameniva do betonu nového. Snadná je recyklace betonu prostého, kdy lze v
podstatě využít technologie používané u klasického drceného kameniva. U betonu
vyztuženého je třeba zvládnout přítomnost odstraňování ocelových součástí.
NahoruPředmět normy ČSN EN 206-1
ČSN EN 206-1 platí pro betony pro konstrukce betonované na
staveništi, montované konstrukce a pro prefabrikované konstrukční dílce
pozemních a inženýrských staveb. Norma platí pro hutný beton (beton, který po
zhutnění neobsahuje znatelné množství vzduchových dutin, kromě provzdušnění),
pro obyčejný, těžký a lehký beton.
Beton může být vyráběn na staveništi, dodáván jako transportbeton
nebo vyráběn ve výrobně betonových výrobků.
Norma předepisuje požadavky pro:
-
složky betonu,
-
vlastnosti čerstvého a ztvrdlého betonu a jejich ověřování,
-
mezní hodnoty složení betonu,
-
specifikaci betonu.
-
dodávání čerstvého betonu,
-
postupy řízení výroby,
-
kritéria shody a hodnocení shody.
NahoruTerminologie dle ČSN EN 206-1
V české stavební veřejnosti je mnohaletým používáním poměrně pevně
zakotvena a stále používána terminologie dříve platných předpisů (ČSN 73
1201, ČSN 73 2400). I když je nová norma ve svém celku nesporným krokem
vpřed, je právě otázka terminologie tímto předpisem definovaná otázkou dosti
diskutovanou a mezi praktiky i v odborné literatuře se často setkáváme s
různými úpravami názvosloví.
Podíváme-li se na celou problematiku podrobněji, zjistíme, že se
nejedná pouze o proces jazykový, ale mnohdy i o obsahovou rozdílnost pojmů.
Tab. č. 1: Srovnání základních používaných pojmů
ČSN EN 206-1 u čerstvého betonu požaduje, aby byl znám
okamžik přidání vody do směsi, neboť tento čas je uvažován jako počátek
procesu hydratace a tudíž okamžik, od kterého se začíná měřit stáří betonu.
Tradiční předpis (ČSN 73 2400) definoval okamžik ukončení
zpracování jako ten, od kterého se začíná měřit stáří betonu. Tato definice
vycházela z toho, že se jedná o okamžik, ve kterém se struktura betonu poprvé
nachází ve stavu, kdy je její uspořádání z praktického hlediska neměnné.
Ztvrdlý beton podle ČSN EN 206-1 je beton "v pevném stavu a
má již určitou pevnost“. Přitom předpis nedefinuje, co je to "pevný stav“ a
která pevnost je "pevnost určitá“. Jedná se o okamžik, který je z hlediska
časového obtížně definovatelný a u různých betonů různý.
NahoruKlasifikace vlivů prostředí
Osou filozofie navrhování betonů podle ČSN EN 206-1 je určení
vlivů, které na něho v průběhu jeho existence budou působit, a ohodnocení
jejich nebezpečnosti a intenzity v krátkodobém i dlouhodobém horizontu. Vliv
prostředí klasifikuje ČSN EN 206-1 stupni vlivu prostředí (exposure
classes).
Stupně vlivu prostředí jsou stanoveny podle předpisů platných v
České republice a berou zřetele na podmínky a uplatnění ochranných opatření
(např. použití korozivzdorné oceli nebo jiného nekorodujícího kovu a použití
ochranných povlaků betonu nebo výztuže). Stupně vlivu prostředí uvedené v normě
jsou pro orientaci při klasifikaci doplněny informativními příklady.
Beton může být, jak jinak, vystaven působení více než jednoho z
vlivů, v tom případě se vliv prostředí vyjádří jako kombinace uvedených stupňů
vlivu prostředí.
1. Bez nebezpečí koroze nebo narušení
2. Koroze vlivem karbonatace
3. Koroze vlivem chloridů, ne však z mořské vody
4. Koroze vlivem chloridů z mořské vody
5. Působení mrazu a rozmrazování (mrazové cykly) s rozmrazovacími
prostředky nebo bez nich
6. Chemické působení
7. Koroze vlivem mechanického působení (obrus)
Tab. č. 2: Stupně klasifikace prostředí
Kromě doplňujících informací a příkladů klasifikace prostředí
uvedených v normě, slouží k orientaci projektantů a specifikátorů praktické
příručky a průvodce vydávané organizacemi výrobců betonů. Jednu z názorných
informací uvádí následující vyobrazení.
Obr. č. 2: Příklad klasifikace prostředí u pozemního
objektu
POŽADAVKY NA BETON A METODY JEJICH
OVĚŘOVÁNÍ
Složení betonu
Složení a materiál složek betonu musí být vybrány tak, aby byly
splněny požadavky specifikované pro čerstvý a ztvrdlý beton včetně konzistence,
objemové hmotnosti, pevnosti, trvanlivosti, pro ochranu zabudované oceli proti
korozi, s přihlédnutím k výrobní technologii a ke zvolené metodě provádění
betonářských prací.
Pokud ve specifikaci nejsou uvedeny podrobnosti, výrobce musí vybrat
druhy a kategorie složek betonu z těch, jejichž vhodnost je prokázána pro
specifikované podmínky prostředí.
Pokud není stanoveno jinak, má být navržen beton tak, aby byla
minimalizována segregace a odlučování vody z čerstvého betonu.
Protože docílení požadovaných vlastností betonu v konstrukci závisí
na dodržení určitého způsobu zpracování čerstvého betonu v místě použití, mají
být při specifikaci betonu uvažovány také požadavky na dopravu, ukládání,
zhutňování, ošetřování a další (viz např. ČSN EN 13670-1). Jestliže jsou
všechny tyto požadavky splněny, potom je jakýkoliv rozdíl v kvalitě betonu v
konstrukci a v normovaných zkušebních tělesech přiměřeně pokryt dílčími
součiniteli spolehlivosti materiálů, se kterými pracují normy Eurocode. (Viz
např. ČSN EN 1992-1-1 Eurokód 2: Navrhování betonových konstrukcí – Část 1.1:
Obecná pravidla a pravidla pro pozemní stavby.)
NahoruSložky betonu
Složky betonu nesmí obsahovat škodlivé látky v takovém množství,
které by ohrozilo trvanlivost betonu nebo bylo příčinou koroze výztuže a musí
být vhodné pro zamýšlené použití v betonu. Pro beton vyhovující ČSN EN
206-1 se musí použít pouze složky betonu s prokázanou vhodností pro
specifikované použití. Zejména v přechodném období vytváření souborů platných
norem pro specifikované složky použité pro výrobu betonu je třeba sledovat
vývoj v této oblasti a řídit se předpisem, který je v současné době určující
(prEN, EN, Evropské technické osvědčení, národní norma nebo předpis). Dokument
musí v každém případě výslovně uvádět, že použití složky vyhovuje ČSN
EN 206-1.
Složky betonu jsou: cement, kamenivo, záměsová voda, přísady a
příměsi.
NahoruCementy
Cement je jemně mletá anorganická látka, která po smíchání s vodou
vytváří kaši, která tuhne a tvrdne v důsledku hydratačních reakcí a procesů. Po
zatvrdnutí zachovává svoji pevnost a stálost také ve vodě. Cement pro výrobu
betonů musí být vybrán z druhů nabízených výrobcem, jejichž vhodnost je
prokázána, přičemž je nutno vzít v úvahu zejména:
-
provádění prací,
-
konečné použití betonu,
-
podmínky ošetřování (např. proteplování),
-
rozměry konstrukce (vývin hydratačního tepla),
-
podmínky okolního prostředí působící na beton,
-
potenciální reaktivnost kameniva s alkáliemi ze složek
betonu.
NahoruNormové cementy
Normové cementy definuje ČSN EN 197-1 Cement – Část 1: Složení,
specifikace a kritéria shody cementů pro běžné použití. Norma definuje a
určuje specifikace pro 27 jmenovitých cementů pro obecné použití a pro jejich
složky. Definice zahrnuje požadavky na mechanické, fyzikální a chemické
vlastnosti. Podle této normy se cementy označují označením druhu cementu,
pevnostní třídou a podle potřeby počáteční pevností (N – normální, R –
vysoká).
Tab. č. 3: Definované druhy cementu
U každého druhu výrobku je uváděno složení (procentní poměry složek
podle hmotnosti) pro hlavní a doplňující složky. Pro zkoušení cementu je
zaveden soubor devíti částí zkušebních norem ČSN EN 196 – 1 až 9, další
normy evropského standardu jsou ve stadiu ověřování.
Mechanické a fyzikální vlastnosti cementů jsou charakterizovány
pevnostními třídami:
Tab. č. 4: Mechanické a fyzikální vlastnosti cementů
Objemová hmotnost cementu se pohybuje od 2900 do 3100
kg/m3, sypná hmotnost volně nasypané hmoty od 900 do 1300
kg/m3, sypná hmotnost setřesené hmoty 1200 až 1700 kg/m3.
Norma předepisuje pro jednotlivé druhy cementů chemické požadavky na jejich
vlastnosti – ztrátu žíháním, nerozpustný zbytek obsahu síranů, obsah chloridů,
pucolanitu. Cement musí být při skladování chráněn před působením vody a vysoké
relativní vlhkosti vzduchu (max. 75 %). Za těchto podmínek je doba skladování
baleného výrobku a účinnost redukčního činidla 90 dnů.
Výběrem a skladbou surovin a technologickým postupem výroby cementu
lze ovlivnit jeho vlastnosti, a tím jej předurčit pro co nejširší použití nebo
naopak pro užití speciální (např. vysoká konečná pevnost (vysokohodnotné
cementy), rychlé náběhy tuhnutí a tvrdnutí (rychlovazné cementy), vysoká
objemová stálost (silniční cementy), řízená expanze (rozpínavé až trhací
cementy), snížený vývin hydratačního tepla (cementy pro masivní betony),
zvýšená chemická odolnost (cementy vystavené působení agresivního prostředí),
zvýšená odolnost proti působení vysokých teplot (žáruvzdorné cementy
apod.).
Tab. č. 5: Cementy s upravenými vlastnostmi dle ČSN EN
197-1
Tab. č. 6: Cementy s upravenými vlastnostmi dle jiných
norem
Tab. č. 7: Orientační hodnoty hydratačního tepla cementu
Cementy s nízkým hydratačním teplem pro masivní betonové konstrukce
mají mít hydratační teplo za 7 dní nejvýše 270 kJ.kg-1.
Obecné zásady použití podle vyráběných druhů cementů:
NahoruPortlandské cementy
-
výroba betonů vysokých pevností
-
výroba armovaných a předpínaných monolitických i
prefabrikovaných konstrukcí, vystavených vysokému namáhání
-
výroba náročných betonových výrobků, tenkostěnné konstrukce
-
betonáže v zimním období
NahoruPortlandské cementy směsné
-
výroba běžných betonů (zejména transportbenonu)
-
výroba běžných betonových a železobetonových monolitických a
prefabrikovaných konstrukcí
-
výroba masivních betonových konstrukcí, opěrných stěn, vodních
děl
NahoruVysokopecní cement
-
výroba betonů, které jsou trvale vystaveny vlhkému až mokrému
prostředí
-
výroba masivních a silnostěnných konstrukcí
NahoruSměsné cementy
-
výroba masivních betonových konstrukcí, základů, opěrných stěn
apod.
-
výroba méně náročných betonů a betonových výrobků
NahoruCementy na cementobetonové kryty vozovek
NahoruCement se zvýšenou síranovou odolností
-
výroba betonů pro základové a jiné konstrukce vystavené
agresivním vodám, parám a plynům (např. zemědělské stavby, čistírny odpadních
vod, skládky odpadů)
U konstrukcí z předpjatého betonu s předpínanou výztuží chráněnou
proti korozi jinak než betonem vyhovují všechny cementy dle ČSN EN
197-1, které splňují požadavky na vyztužený beton dle ČSN EN 206-1.
U konstrukcí, kde je tato výztuž chráněna pouze betonem, vyhovují cementy dle ČSN EN 197-1 CEM I. Cementy CEM II/A-S lze použít za předpokladu, že je
zabezpečena a doložena dostatečná alkalická rezerva v betonu. Pro předpjatý
beton lze použít i směsné cementy.
Obecné použití podle vyráběných pevnostních tříd:
Cementy třídy 52,5:
-
výroba železobetonu nebo předpjatého betonu pro velmi náročné
nosné konstrukce
-
výroba velice náročných tenkostěnných monolitických konstrukcí a
prefabrikovaných prvků
-
pro betony tříd C 35/45 až C 100/115
Cementy třídy 42,5:
-
výroba železobetonu nebo předpjatého betonu pro velmi namáhané
konstrukce
-
výroba tenkostěnných monolitických konstrukcí a prefabrikovaných
prvků
-
pro betony tříd C 25/30 až C 35/45
Cementy třídy 32,5:
-
výroba prostého a vyztuženého betonu pro namáhané konstrukce
-
výroba železobetonových prefabrikátů a betonových výrobků
-
pro betony tříd C 12/15 až C 25/30
Cementy všech tříd označené R:
-
výroba betonů, které vyžadují vysoké počáteční pevnosti
-
výroba prefabrikovaných prvků a betonových výrobků
NahoruOpatření BaOZP
Opatření BaOZP
Cement reaguje s vodou výrazně alkalicky, a je proto klasifikován
podle zákona č. 356/2003 Sb., v platném znění a prováděcí vyhlášky č.
221/2004 Sb. ze dne 14. dubna 2004, kterou se stanoví seznamy nebezpečných
chemických látek a nebezpečných chemických přípravků, jejichž uvádění na trh je
zakázáno nebo jejichž uvádění na trh, do oběhu nebo používání je omezeno, v
platném znění, jako látka dráždivá s označením Xi. Podle přílohy č. 2,
části I této vyhlášky je používání látky označené č. 47 cement podmíněno
takto:
-
Cement a přípravky obsahující cement se nesmějí používat ani
uvádět na trh, jestliže po smíchání s vodou obsahují více než 0,0002 %
rozpustného šestimocného chromu vztaženo na celkovou hmotnost suchého
cementu.
-
Jestliže se použijí redukční činidla, musí být obal cementu nebo
přípravků obsahujících cement čitelně a nesmazatelně označen informacemi o datu
balení, jakož i údaji o podmínkách a době skladování vhodných pro zachování
aktivity redukčního činidla a udržení obsahu rozpustného šestimocného chromu
pod limitem uvedeným v odstavci 1, a to bez dotčení ustanovení hlavy II a IV
zákona (týkajících se klasifikace, laboratorní praxe a registrace).
-
Odstavce 1 a 2 se nepoužijí pro uvádění na trh a používání v
kontrolovaných uzavřených a plně automatizovaných procesech, v nichž s
cementem a přípravky obsahujícími cement manipulují pouze strojní zařízení a v
nichž není možný styk s kůží.
Procesy považované za kontrolované a uzavřené:
-
proces výroby s přepravou jako volně loženého cementu v
autocisternách, železničních vagonech nebo pneumatickou dopravou do sil
odběratelů,
-
proces pneumatické dopravy cementu, jeho dávkování do zařízení
pro přípravu a míchání čerstvého betonu, hydraulická doprava čerstvého betonu
do autodomíchávačů, jeho přeprava na stavbu a ukládání hydraulickými pumpami na
místo betonáže na stavbě,
-
proces dávkování cementu do zařízení pro průmyslovou výrobu
maltových a omítkových směsí pro strojní zpracování včetně procesu jejich
mechanizované (bez fyzického kontaktu s osobou) aplikace na stavbě.
Zdravotní rizika platí pro cement ve stavu práškovém i bezprostředně
po smísení s vodou. Je udáván přípustný expoziční limit pro prach z cementu 10
mg/m3. Po ztvrdnutí cementového tmelu tuto nebezpečnou vlastnost
ztrácí. Obdobně působí také některé další látky, v cementu obsažené, které
mohou při dlouhodobém styku pokožky s čerstvou cementovou maltou způsobit
alergii. Pro manipulaci s cementem se musí používat vhodný (přiléhavý) pracovní
oděv, ochranné nepropustné rukavice, ochranné brýle a, pokud dochází k
rozprašování, respirátor. Zejména je nutné zabránit styku cementu s očima, po
práci umýt pokožku teplou vodou s mýdlem a použít vhodný reparační krém.
NahoruOchrana životního prostředí
Ochrana životního prostředí
Ekologické riziko představuje jen rozsypání velmi velikého množství
cementu ve spojení s vodou. Dochází přitom ke zvýšení hodnoty pH vody, a tím k
postižení vodního prostředí.
NahoruKamenivo
Kamenivo je v obvyklém případě složkou zaujímající největší podíl
objemu vyráběného betonu. Je levnější než cementový tmel, a proto by návrh
kameniva měl zaručit, že jeho podíl na vyplnění objemu bude co největší.
Kamenivo použité pro přípravu betonu podle ČSN EN 206-1 vyhovuje, je-li v souladu s požadavky ČSN EN 12620 Kamenivo do betonu pro hutné a těžké kamenivo, EN 13055-1 pro pórovité kamenivo a vyhoví
požadavku ČSN EN 206-1 u kameniva recyklovaného. Kamenivo, splňující
normy EN, musí být označeno frakcí (frakce je označení kameniva podle velikosti
dolního a horního síta) s použitím výrazu d/D. Frakce kameniva nesmějí mít d/D
menší než 1,4.
Při výběru druhu kameniva, zrnitosti a kategorií (např. plochost
zrn, odolnost proti střídavému působení mrazu a rozmrazování, odolnost proti
obrusu, jemné částice) je nutno vzít v úvahu:
-
provádění prací,
-
konečné použití betonu,
-
podmínky okolního prostředí působící na beton,
-
případné požadavky na obnažené kamenivo povrchové úpravy nebo na
kamenivo pro hlazený povrch betonu.
Pro normální betony obsahuje Národní příloha (tabulky NA.1, NA.2)
ČSN EN 12620 vlastnosti pro třídy A, B, C drobného a hrubého kameniva
(např. zrnitost, obsah jemných částic, souhrnné meze a tolerance, nasákavost,
ale i odolnosti proti zmrazování, alkalicko-křemičité reakci, obsahy chemických
prvků a sloučenin a další).
Maximální jmenovitá horní mez frakce kameniva (Dmax) musí
být určena s ohledem na charakteristiky konstrukce (minimální rozměr
konstrukčního prvku, nutnost vytvoření betonové krycí vrstvy výztuže a šířku
minimální mezery) i výrobního zařízení. Snahou je použít co největšího zrna
kameniva, pokud to uvedené podmínky dovolí. Čím větší je velikost
Dmax, tím beton obvykle vykazuje vyšší pevnost, trvanlivost a je i
méně nákladný. Velikost maximálního zrna může být (neplatí pro betony pro
prostředí agresivity X0, XC1):
-
nejvýše jedna 1/3 až 1/2 nejmenšího rozměru konstrukce (podle jejího
tvaru),
-
nejvýše 1,3násobek krycí vrstvy výztuže,
-
1/3 světlého průměru potrubí, jímž je
beton dopravován.
Při posouzení technologických požadavků na kamenivo do betonu
zjišťujeme:
-
neškodnost jemných částic,
-
množství a druh organických látek (humusovitost, bobtnající
organické látky, uhlík, organické látky ovlivňující tvrdnutí betonu),
-
obsah sloučenin síry (např. sádra, alkalické sulfáty, rozpustné
sírany),
-
obsah sloučenin korodující ocel (jedná se především o chloridy,
ale také dusičnany a ostatní halogenidy, kromě fluoru),
-
obsah reaktivního křemene (v ČR se vyskytuje ojediněle). S
alkáliemi vzniká nežádoucí alkalicko-křemičitá reakce, doprovázená dlouhodobými
objemovými změnami,
-
hmotnostní aktivitu přírodních radionuklidů (tzv.
radioaktivitu). Přípustné hodnoty hmotnostní aktivity stavebních materiálů
stanoví vyhláška SÚJB č. 307/2002 Sb.
NahoruPřírodní těžené kamenivo
Přírodní těžené kamenivo má obvykle vyhovující pevnost a v
důsledku příznivé geometrie předpoklad pro vytvoření směsi lepší
zpracovatelnosti. V České republice se však jeho dostupnost (s výjimkou písku)
snižuje.
NahoruPřírodní drcené kamenivo
Přírodní drcené kamenivo je v současné době dostupnější.
Vzhledem k nutnosti drcení a třídění je podstatně dražší. Jeho vlastnosti
využijeme pro betony vyžadující vyšší pevnost.
Štěrkopísek je podle ČSN EN 206-1 možné použít pouze do
betonu pevnostní třídy v tlaku nejvýše C 12/15.
NahoruZnovu použité kamenivo
Znovu použité kamenivo (kamenivo získané vypráním betonu v
zařízeních pro likvidaci zbytků čerstvého betonu) se může použít jako kamenivo
do betonu za těchto podmínek:
neroztříděné kamenivo se nesmí použít ve větším množství než
5 % z celkového množství kameniva. Pokud se již jednou použité kamenivo dávkuje
ve větším množství než 5 %, musí být stejného druhu jako základní kamenivo,
musí být roztříděno na hrubou a drobnou frakci a musí vyhovovat
příslušné normě.
NahoruRecyklované kamenivo
Recyklované kamenivo (kamenivo získané drcením ztvrdlého
betonu eventuálně dalších stavebních inertních materiálů) musí svými
geometrickými, fyzikálními a chemickými vlastnostmi splňovat požadavky ČSN
EN 12620 s respektováním těchto podmínek:
-
při návrhu složení betonu a technologie výroby a dopravy
čerstvého betonu je nutno zohlednit obvykle vysokou nasákavost recyklovaného
kameniva,
-
do betonu vyhovujícího ČSN EN 206-1 lze použít pouze
recyklát typu 1. Nesmí se tím zvýšit obsah alkálií nad nebezpečnou hranici z
hlediska reakce kameniva s alkáliemi,
-
pro výrobu betonu odolného vlivu prostředí XC1 až XC4
pevnostních tříd v tlaku C 8/10 a nižších lze použít recyklát typu 2,
-
recyklované kamenivo nelze použít pro výrobu betonu odolného
vůči prostředí XF2, XF4, XD1 až XD3, pro předpjaté betonové konstrukce, pro
konstrukce s vysokými požadavky na vodonepropustnost a pro pohledový beton,
-
přípustný obsah v jednotlivých typech recyklátu, objemové
hmotnosti, nasákavost, kategorie a maximální obsahy rozpustných chloridů jsou
uvedeny v přílohách normy,
-
u provzdušněných betonů je třeba každodenně provádět opravu na
obsah vzduchu v kamenivu,
-
pro výrobu betonu ve styku s pitnou vodou s potravinami se nesmí
recyklátu použít.
NahoruEkologie
Pokud kamenivo obsahuje formy SiO2 reagujícího na působení alkálií
(Na2O a K2O z cementu nebo jiného původu) a jestliže je beton vystaven vlhkému
prostředí, musí se preventivně prokázat jeho vhodnost, aby se zabránilo
škodlivým účinkům alkalicko-křemičité reakce. Orientaci v této problematice
napomáhá i znalost geologických zdrojů a zkušenosti s konkrétní kombinací
složek. Obecně se jedná o velmi perspektivní materiál (zejména pro betony, u
nichž se nepožaduje špičková pevnost), neboť představují významný přínos z
hlediska ekologie.
NahoruKamenivo pro speciální použití
-
Lehké pórovité kamenivo – v ČR se vyrábí Liapor (keramzit) a
expandovaný perlit (drobné a jemné kamenivo). Jako pórovitého kameniva do
lehkých betonů lze také použít přírodní pemzu, cihelnou drť, expandovaný
vermikulit nebo použít jiný výplňový materiál (např. mineralizovaná dřevní
hmota, expandovaný polystyrén). Je však třeba vyhovět předpisovým požadavkům
jak na jednotlivé komponenty, tak na čerstvý i ztvrdlý beton a prokázat
deklarované vlastnosti.
-
Kamenivo pro těžké betony (ke stavební ochraně proti
záření).
Tab. č. 8: Druhy kameniva pro těžké betony
NahoruKřivky zrnitosti
Jednou z charakteristik potřebných pro návrh receptury betonové
směsi je zastoupení jednotlivých frakcí kameniva, stanovené prosévací zkouškou
směsi kameniva na sadě normových sít nebo s pomocí analyzátorů zrnitosti a
vyjádřené křivkou zrnitosti. Optimální využití kameniva v betonu předpokládá
dělení kameniva na větší počet frakcí. V současnosti je obvyklé skládat směs
pro výrobu minimálně ze tří frakcí (např. z písku o velikosti zrn 0 až 4 mm,
jemného štěrku se zrny 4–8 mm a hrubého štěrku se zrny 8–16 mm nebo 8–22
mm).
Směrné křivky zrnitosti jsou uvedeny v informativní příloze L ČSN EN 206-1 Změna Z3. V tabulkách zpracovaných podle
maximálního zrna Dmax jsou jednotlivé křivky označeny písmeny A až
B, D a U s indexy, udávajícími maximální jmenovité horní meze zrnitosti
kameniva (Dmax). Křivky vymezují následující oblasti:
Obr. č. 3: Ukázka směrné křivky zrnitosti (pro Dmax =
16 mm)
NahoruVoda
Vodu používáme pro přípravu betonové směsi (voda záměsová) a k
ošetřování betonu (voda ošetřovací). Záměsová i ošetřovací voda musí být čistá,
bez chemických přísad a bez škodlivých příměsí, které by mohly nepříznivě
ovlivnit hydrataci cementu. Voda použitá pro přípravu betonů podle ČSN EN
206-1 vyhovuje, je-li v souladu s požadavky ČSN EN 1008 Záměsová voda do
betonu – specifikace pro odběr vzorků, zkoušení a posouzení vhodnosti vody,
včetně vody získané recyklací v betonárně jako záměsové vody.
Tab. č. 9: Klasifikace typů vod
Tab. č. 10: Úvodní posouzení záměsové vody
Tab. č. 11: Chemické vlastnosti záměsové vody
Recyklovaná voda získaná z výroby betonu (voda použitá při
rozplavení zbytků čerstvého betonu nebo cementových malt, vymývání bubnů
autodomíchávačů a zbytků betonu v čerpadlech betonu) musí být použita v souladu
s podmínkami příslušné normy (ČSN EN 1008). Tato voda obsahuje zvýšený
podíl jemných částic (zpravidla po velikost 0,25 mm), a je proto nutné tuto
skutečnost zohlednit při návrhu a výrobě betonové směsi (možné kolísání jemných
částic v betonu, dosažení požadované konzistence, vzhledu povrch a další).
Homogenita směsi musí být udržována pravidelným promícháváním a pokud toto není
zajištěno, je třeba pevné částice z recyklované vody oddělit (např.
sedimentací).
Recyklovaná voda smí být dávkována pouze ve výrobnách, kde vznikla
(stejný původ složek) a zásadně se nepoužívá pro výrobu vysokopevnostních a
provzdušněných betonů. Obsah pevných látek ve vodě se musí nejméně 1x denně
kontrolovat (měřením objemové hmotnosti), hmotnost pevných látek vnesených
vodou do betonu musí být menší než 1% z celkové hmotnosti kameniva v betonu. Je
třeba zvážit i možný vliv při speciálních požadavcích na vyráběný beton (např.
pohledový, do agresivního prostředí apod.).
NahoruPřísady
V současné době se beton pouze ze tří základních složek již téměř
nevyrábí. Mohutný rozvoj stavební chemie, včetně praktického užití jejich
produktů, přinesl i do oblasti technologie betonu stovky látek, jejichž vliv na
vlastnosti betonu je mimořádný. V obecnější poloze se přísadám věnuje i ČSN
EN 206-1 a pro určité druhy betonů některé typy přímo doporučuje (např. pro
beton s konzistencí ≥ S4, V4, C3 nebo ≥ F4 se má použít ztekucující přísada).
Vhodnost přísad je obecně prokázána, pokud vyhoví EN 934-2.
Přísada (admixture) je materiál, přidávaný během míchání
betonu v malém množství v poměru ke hmotnosti cementu, který však významně
upravuje některé důležité vlastnosti čerstvého nebo ztvrdlého betonu. Vzhledem
k povaze přísad platí pro jejich použití následující zásady a podmínky:
-
Vzhledem k malým množství, vyžaduje jejich použití přesnější
zařízení pro dávkování (přesnost na zlomky kg).
-
Pro dosažení plnohodnotného výsledku použití a stejnorodých
vlastností je nezbytné dokonalé rozptýlení přísad v připravované směsi. To
vyžaduje vysokou kvalitu míchání složek. Rovnoměrné rozmíchání složek je
snazší u přísad, vyráběných jako kapaliny nebo dodávané jako suspenze, které
mohou být předem rozředěny v záměsové vodě. Přísady, které se používají v
množství menším než 2 g/kg cementu, je možné použít pouze rozptýlené v části
záměsové vody.
-
Prakticky neexistuje přísada, která by ovlivňovala pouze jedinou
vlastnost směsi nebo výsledného betonu. Jeden účinek přísady je
dominantní, je však třeba vědět, že obecně každá přísada může ovlivnit i
kteroukoliv jinou vlastnost betonu, a to nejen v pozitivním, ale i negativním
smyslu. Informace jsou obvykle od výrobce k dispozici.
-
Obezřetnost je třeba zachovávat zejména při současném použití
několika přísad. Informace od výrobců vesměs nelze očekávat. Výrobce nemůže
sdělit, natož zaručit, jak ovlivní kteroukoliv vlastnost betonu použití jeho
přísady v kombinaci s kteroukoliv jinou přísadou kteréhokoliv jiného výrobce. ČSN EN 206-1 proto ukládá, v případě používá-li se více než jedna
přísada, ověřit jejich vzájemnou snášenlivost při průkazních zkouškách.
Pečlivými průkazními zkouškami je však také třeba ověřit, zda uvažovaná
kombinace nezhoršuje některou z vlastností betonu nad přijatelnou mez.
-
Celkové množství přísad, pokud se používají, nesmí překročit maximální dávkování doporučené výrobcem přísady a nesmí být vyšší než 50
g přísady (tak jak je dodávána) na 1 kg cementu, pokud není prokázáno, že vyšší
dávkování přísady nepříznivě neovlivňuje vlastnosti (pevnost a také jiné) a
trvanlivost betonu. Při použití více druhů přísad je možné použít jejich
celkovou dávku max. 60 g/kg cementu (vč. započítatelných příměsí druhu II) bez
zvláštního prokazování vlivu na vlastnosti a trvanlivost betonu. Pro
vysokopevnostní betony je dávka přísady omezena množstvím 70 g/kg cementu, při
použití více přísad 80 g/kg cementu. Množství tekuté přísady převyšující 3
l/m3 betonu se musí vzít v úvahu pro výpočet vodního
součinitele.
Komentář k vybraným druhům přísad:
-
Přísady plastifikační a ztekucující – zlepšují zpracovatelnost
betonové směsi. Oba typy se liší intenzitou účinnosti. Plastifikační přísady
umožňují úsporu do 15 % záměsové vody, přísady ztekucující nad tuto hranici.
Změnou obsahu vody je ovlivněna nejen zpracovatelnost směsi, ale i pevnost
betonu a rychlost jejího nárůstu. Tento druh přísad by měl být použit v každém
vyráběném betonu, neboť jejich použitím při srovnání s betonem bez přísady lze
vždy dosáhnout zlepšených vlastností směsi, betonu nebo obou.
Tab. č. 12: Význam přidání přísady
Vedlejší účinky: Doba zpracovatelnosti směsi s přísadami se
obvykle snižuje rychleji než u betonových směsí vyrobených bez použití přísad.
Při dopravě směsi na delší vzdálenosti se proto dávkuje část přísady do
autodomíchávače až bezprostředně před vypouštěním směsi.
-
Přísady provzdušňující – obsahují látky, které jsou při
procesu míchání schopny vytvořit ve směsi velké množství navzájem oddělených
vzduchových pórů velmi malých rozměrů. Tyto póry nemají tendenci se shlukovat
nebo spojovat a přesouvat se při hutnění do horních oblastí betonovaného
objemu. Vzduchové póry (jejich objem nemá obvykle překročit 10 %) významně
snižují nasákavost betonu (tím i vnikání agresivních látek do betonu –
zpomalení koroze betonu) a snížením vnitřního tření zlepšují zpracovatelnost
směsi. ČSN EN 206-1 proto v řadě případů zavazuje výrobce k jejich
použití (např. v silničních betonech a všude tam, kde nechráněný beton přichází
do přímého styku s vnějším prostředím). Použití těchto přísad přináší významné
zvýšení trvanlivosti betonu.
-
Přísady zpomalující tuhnutí – prodlužují dobu
použitelnosti betonové směsi, současně jsou příčinou snížení pevnosti betonu, a
to nejen 28denní, ale i pevnosti konečné. Používají se zejména při dopravě
betonové směsi na delší vzdálenosti. Dávka přísady je omezena podmínkou, že
její použití nesmí způsobit větší než pětiprocentní úbytek 28denní pevnosti
betonu.
-
Přísady urychlující tuhnutí a tvrdnutí – v počátečním
období hydratace zrychlují nárůst pevnosti betonu, konečnou pevnost betonu však
obvykle snižují (nikoliv ve významné míře). Používají se zejména při betonáži v
zimních měsících (zkracují dobu drahého ošetřování betonu) a v případech, kdy
záleží na rychlosti nárůstu pevnosti. Uplatňují se při výrobě betonových
konstrukcí zhotovovaných technologií stříkaného betonu. Užití je omezeno
podmínkou limitu přípustného poklesu pevnosti ve 28 dnech. Přísady založené na
principu chloridů jsou příčinou vyšší navlhavosti betonu a zvyšují nebezpečí
koroze výztuže. Maximální množství přísady tohoto typu je buď předepsáno nebo
je použití zakázáno (zejména u konstrukcí z předepjatého betonu).
-
Přísady pozastavující a obnovující proces hydratace –
prvé dovedou na poměrně dlouhou dobu hydrataci pozastavit, po přidání přísady
druhé se hydratace pozastavená prvou přísadou opět obnoví. Po přidání
"oživující“ přísady je třeba směs znovu řádně promíchat. Přísady jsou poměrně
nové a jejich použití není časté. Uplatnění najdou při dodání velkého množství
směsi, které má být zpracováno postupně během řady hodin, nebo v případě
neočekávané překážky v průběhu betonáže.
-
Stabilizátory betonové směsi – upravují tekutost směsi,
mají schopnost udržet homogenitu směsi ve stavu, v jakém se nacházela po
ukončení míchání. Lze jimi poněkud zlepšit betonové směsi, jejichž jakost byla
znehodnocena vyšším množstvím záměsové vody. Bez jejich použití by došlo při
očekávaném způsobu zpracování k segregaci štěrku a písku. Po přidání
stabilizátoru se sice hodnota vodního součinitele nezmění, ale tekutost směsi
se upraví natolik, že segregace kameniva nenastane.
Další druhy přísad pouze stručně:
-
adhezivní – zlepšují soudržnost nově ukládané vrstvy betonu se
starším betonovým podkladem
-
barvící – mění barvu betonu
-
biocidní – brání vzniku plísní v betonu
-
expanzivní – způsobují mírnou objemovou expanzi zrajícího
betonu
-
hydrofobizační – zmenšují schopnost struktury betonu přijímat z
vnějšího prostředí vodu
-
inhibitory výztuže – zlepšují schopnost betonu chránit výztuž
před korozí
-
odpěňovací – odstraňují nežádoucí pěnu, která je projevem
použití jiné přísady
-
pěnotvorné – vytvářejí v betonové směsi pěnu, která zlepšuje
zpracovatelnost
-
plynotvorné – používají se při výrobě speciálních lehkých
betonů
-
protikorozní – zlepšují schopnost betonu odolávat vlivům
působícím jeho korozi
-
protismršťovací – zmenšují projevy smršťování
-
protizmrazovací – zvyšují schopnost směsi i čerstvého betonu
odolávat účinkům mrazu
-
těsnící – uzavírají strukturu betonu
-
urychlovače tvrdnutí – zrychlují nárůst pevnosti
-
a mnoho dalších
NahoruPříměsi
Příměs (addition) je práškovitý anorganický materiál, který
se přidává do betonu za účelem zlepšení určitých vlastností nebo k docílení
speciálních vlastností betonu. Na rozdíl od přísad se příměsi přidávají do
betonu v množství řádově srovnatelném s dávkou cementu. Rozdělují se na dvě
skupiny, které se odlišují podílem na procesu hydratace:
-
Příměsi téměř inertní (druh I dle ČSN EN 206-1) –
neúčastní se hydratace, avšak jejich části (nejjemnější zrna) se mohou aktivně
podílet na tvorbě pevného kamene. Nejčastěji mají podobu kamenné moučky –
filleru – s největší velikostí zrna do 1 mm. Mají kladný vliv na
zpracovatelnost betonové směsi a hutnost betonu. Snižují mezerovitost směsi,
což umožňuje snížit dávku cementu při takto dosažené hutnosti. Zpracovatelnost
směsi a úspory cementu se výrazně uplatňují zejména u stříkaných betonů.
-
Příměsi latentní hydraulické nebo pucolány (druh II dle ČSN EN 206-1) – jsou to látky, které jsou schopny účastnit se procesu
hydratace v prostředí, ve kterém tato reakce již probíhá. Příkladem těchto
příměsí jsou vysokopecní struska, popílek, silikový prach, resp. mikrosilika
(prakticky čistý oxid křemíku, zachycovaný odlučovači v metalurgickém průmyslu)
nebo metakaolin (kaolin zpracovávaný speciální teplotní úpravou). Některé z
příměsí jsou součástí směsných cementů. Zejména použití mikrosiliky umožňuje
dosáhnout výrazně vyšších pevností betonu a je jednou z příčin posunutí
dosažitelné hranice pevnosti betonu. Podíl na hydrataci je v ČSN EN
206-1 zohledněn i možným zahrnutím části jejich dávky do hodnoty vodního
součinitele.
Příměsi druhu I a druhu II musí obecně vyhovět požadavkům určených
norem. Pro příměsi, pro něž normy uvedeny nejsou (např. kamenná moučka, jemně
mletý vápenec), je vhodnost obecně prokázána, jsou-li v technické dokumentaci
deklarovány jako vhodné pro použití do betonu a je-li na ně vydáno příslušné
STO ve smyslu platného NV. Pro použití takových materiálů jako příměsi druhu II
musí být vhodnost navíc prokázána průkazní zkouškou. Příměsi druhu II se
mohou vzít v úvahu ve složení betonu pro obsah cementu a vodní součinitel.
Použít se musí v množství, které bylo použito při průkazních zkouškách.
NahoruPostupy prokázání vhodnosti
ČSN EN 206-1 obsahuje pro určité příměsi také postupy
prokázání jejich vhodnosti (koncepce k-hodnoty pro použití popílku a
křemičitého úletu, ekvivalentní koncepce posouzení vlastností betonu,
modifikace pravidel koncepce k-hodnoty). Vhodnost vyšších hodnot příměsí, než
jsou uvedeny v ustanoveních normy, nebo jiné příměsi nebo jejich kombinace se
musí prokázat jejich Evropským technickým osvědčením, které výslovně uvádí
použití příměsi pro výrobu betonu podle ENV 206-1, případně příslušnou národní
normou nebo předpisem platným v místě použití betonu, který opět výslovně
odkazuje na používání příměsi pro výrobu betonu podle EN 206-1.
NahoruKoncepce k-hodnoty
Koncepce k-hodnoty
Vhodnost koncepce k-hodnoty je prokázána pro použití popílku a křemičitého úletu. Umožňuje vzít v úvahu příměsi druhu II
při:
Jestliže je minimální obsah cementu nahrazen minimálním obsahem
(cement + příměs) nebo je vodní součinitel nahrazen poměrem voda (cement + k × příměs), použije se zkušební metoda s příslušnou úpravou.
Maximální množství popílku, které lze uvažovat, musí
vyhovovat požadavku hmotnostního poměru:
popílek/cement ≤ 0,33
Jestliže se přidává větší množství popílku, pak se přebývající část
nesmí brát v úvahu pro výpočet součinitele voda/(cement + k × popílek) ani pro
minimální obsah cementu.
Pro beton obsahující cement druhu CEM l podle EN 197-1 je
dovoleno použít následující hodnoty k:
Minimální obsah cementu požadovaný pro příslušný stupeň vlivu
prostředí se může snížit maximálně o množství k × (minimální obsah cementu –
200) kg/m3, avšak množství (cement + popílek) nesmí být menší, než
je minimální obsah cementu požadovaný ČSN EN 206-1. Koncepce k-hodnoty
se nedoporučuje použít pro beton obsahující kombinaci popílku se síranovzdorným
cementem CEM I pro stupně vlivu prostředí XA2 a XA3 se síranovým působením.
Maximální množství křemičitého úletu, které lze vzít v úvahu
pro výpočet vodního součinitele a pro výpočet obsahu cementu, musí vyhovovat
požadavku hmotnostního poměru:
křemičitý úlet/cement ≤ 0,11
Jestliže se přidává větší množství křemičitého úletu, pak se
přebývající část nesmí brát v úvahu při koncepci k-hodnoty.
Pro beton obsahující cement druhu CEM I podle EN 197-1 je dovoleno
použít následující hodnoty k:
Množství (cement + k × křemičitý úlet) nesmí být menší, než je
minimální obsah cementu, který je požadován pro příslušný stupeň vlivu
prostředí (v tabulkách přílohy ČSN EN 206-1). Minimální obsah cementu
nesmí být snížen více než o 30 kg/m3 betonu použitého pro stupně
vlivu prostředí, které vyžadují minimální obsah cementu ≤ 300
kg/m3.
Skutečná hodnota k závisí na konkrétní příměsi. Koncepce
k-hodnoty se může použít i pro jiné příměsi a s jinými druhy cementu, pokud je
prokázána vhodnost všech komponentů. Koncepce k-hodnoty se nedoporučuje použít
pro beton obsahující kombinaci popílku se síranovzdorným cementem CEM l pro
stupně vlivu prostředí XA2 a XA3 se síranovým působením.
NahoruEkvivalentní koncepce posouzení vlastností betonu
Ekvivalentní koncepce posouzení vlastností
betonu
Umožňuje změny požadavků pro minimální obsah cementu a maximální
vodní součinitel, když se používá kombinace určité příměsi a určitého
cementu, u kterých jsou zdroje výroby a jejich charakteristiky jasně
definovány a dokumentovány.
Způsobem uvedeným v normě musí být prokázáno, že beton má
ekvivalentní vlastnosti, zejména s ohledem na jeho chování při působení
prostředí i na jeho trvanlivost při srovnání s referenčním betonem, v souladu s
požadavky pro příslušný stupeň vlivu prostředí. Vyráběný beton musí být
průběžně hodnocen, přičemž se musí vzít v úvahu variabilita cementu a příměsi.
Rozsah složení, pro který metoda platí, je omezen podmínkami:
-
celkový obsah cementu a příměsi má být nejméně roven obsahu
cementu požadovanému pro příslušný stupeň vlivu prostředí,
-
součinitel voda/(cement + příměs) nemá být větší, než je
požadován pro maximální vodní součinitel pro příslušný stupeň vlivu
prostředí,
-
celkové množství příměsi (včetně té, která je obsažena v cementu
jako jeho složka) má být v mezích platné normy (EN 197-1) pro odpovídající
přípustný druh cementu.
NahoruObsah chloridů
Obsah chloridů v betonu se vyjadřuje procentním podílem chloridových
iontů k hmotnosti cementu. Maximální povolené hodnoty se pohybují v mezích 1,0
% pro betony bez ocelové výztuže a jiných vložek po 0,2 % u betonů s předpjatou
ocelovou výztuží. Chlorid vápenatý a přísady na bázi chloridů se do betonů s
ocelovou výztuží (vč. předpjaté a kovových vložek) nesmějí použít. Při
stanovení obsahu chloridů v betonu (sčítáním obsahu ve složkách) postupujeme
podle jedné ze dvou metod uvedených v normě – obvykle podle maximálního
deklarovaného obsahu každé složky betonu.
NahoruTeplota betonu
Teplota čerstvého betonu v době dodávání nesmí být menší než +5 ˚C.
Požadavek na jinou teplotu musí být uveden s dovolenými odchylkami a předem
mezi partnery odsouhlasen.
NahoruBetonování pod vodou
Ustanovení ČSN EN 206-1 vyžadují u čerstvého betonu
-
stupně konzistence F3, S4 a všechny vyšší (tekutější)
konzistence,
-
obsah cementu (nebo součet cementu a popílku) při
Dmax = 22 mm alespoň 360 kg/m3,
-
vodní součinitel nejvýše 0,60 (v případě použití popílku se
popílek započítává k-hodnotou 0,70).
V zásadě platí pravidlo, že lze poměrně snadno betonovat pouze
konstrukci pod hladinou neproudící vody. Dopravu a ukládání směsi volíme podle
místních podmínek, rozsahu a charakteru konstrukce:
-
směs sypeme svislou násypkou, vyústěnou cca 1,0 m pod hladinou
čerstvého betonu (metoda kontraktor). Tím, že nově ukládaná směs vytlačuje směs
uloženou při předchozí fázi betonáže, zabraňuje promísení ukládané směsi s
vodou a omezuje rozsah styku betonové směsi s vodou,
-
směs dopravujeme do prostoru betonáže čerpadlem, ústí svislého
potrubí musí být ponořeno do již uložené směsi,
-
betonujeme kontejnerem, z kterého vysypáváme směs pod hladinu
čerstvého betonu,
-
do vody umísťujeme čerstvý beton balený v průlinčitých
pytlech,
-
vybetonováváme plastické matrace na šikmém podkladu,
-
přerušovaná betonáž s hadicí s tuhým vyústěním (metoda s
hydroventilem) nebo dvoufázové betonování.
Proudící voda vyžaduje opatření, která proudění v daném prostoru
vyloučí (např. stěny ze štětovnic, ochranné hráze) nebo vodu z prostoru vypudí
(např. kesony). Používají se též speciální přísady do betonu s extrémně
stabilizačním účinkem, které umožňují betonovou směs ukládat i do mírně tekoucí
vody. Pro tyto případy se vyvíjejí speciální technologie, které nutnost
betonování pod vodou eliminují (offshore structures). Spočívají na principu
vybetonování celé konstrukce nebo její…